V Litvě jste coby velvyslanec třetím rokem. S ohledem na fakt, že hlavní město Vilnius prakticky hraničí s Běloruskem, jak se žije na východní hranici NATO?
Vilnius a Litvu obecně je třeba vnímat ve dvou rovinách. První je ta, že Litva je prostě pěkná země se spoustou lesů a tisíci jezery. Baltské pobřeží je krásné, žijí zde příjemní lidé a země je svojí kulturou velice podobná České republice. Koneckonců jsme spolu i významně historicky propojeni. Na druhou stranu je tu potom realistický pohled. Je to stát na východním křídle, který bezprostředně sousedí s Běloruskem a v Kaliningradské oblasti s Ruskem. Lidé tady vnímají tuto hrozbu trochu jinak, než my v České republice.
ČTĚTE TAKÉ: Nedivte se mé nenávisti. Rusové znásilňují i babičky, říká Ukrajinka, kterou sexuálně napadli
Jak konkrétně?
Jsou pragmatičtější a dokážou tu hrozbu velice dobře chápat.
Hádám, že se tady prolíná i krvavá historie...
Okupace Litvy nikdy nebyla úplně jednoduchá. Obdobně jako další fáze boje Litvy o vlastní nezávislost, která vždycky stála oběti. Nikdy to pro Litvu nebylo jednoduché a obyvatelstvo si to pamatuje, protože jsou tady věci, o kterých se málo ví.
Například?
V dobách Sovětského svazu byly celé litevské rodiny deportovány na Sibiř. Rodiče mého řidiče se tam narodili a třeba současný předseda Seimasu (parlament Litvy; pozn. red.) Juozas Olekas také. Nebylo to tady vůbec jednoduché. Litevci na to hlavně nezapomněli a už nikdy se k tomu nechtějí vrátit.
Jak je Litva připravená na invazi?
Když byl současný staronový ministr zdravotnictví Adam Vojtěch (za ANO) velvyslancem ve Finsku, tak mi v rozhovoru zmiňoval, že i Finové jsou kvůli Rusům připraveni takřka na cokoliv a prakticky každý dům má aspoň provizorní kryt. Platí to i v Litvě?
Situace v Litvě je od Finska trošku odlišná, protože v podstatě nemá žádnou operační hloubku, což laicky řečeno znamená, že nemá prostor, kam lze ustoupit. Litva, stejně jako ostatní baltské státy, jsou si vědomy toho, že pokud dojde ke konfliktu, tak budou první, kteří ponesou úder. Na to jsou připraveni se všemi riziky, důsledky a dopady. Proto je tady obrana pojímána tak, že proti agresorovi budou bojovat všichni. Říkají tomu „total defense“ (totální obrana; pozn red.)..
V jiném rozhovoru mi něco podobného řekl tehdejší ministr zahraničí Litvy Gabrielius Landsbergis, který zmínil „border mentality“ (hraniční mentalita; pozn. red.) – jsou první na ráně.
V Litvě je to fantasticky vidět třeba na tom, že máte vesnice či osady 500 metrů od běloruské hranice a ti lidé se odtamtud v panice jinam nestěhují. Normálně tam žijí a na to, že situace s útokem nastat může, jsou mentálně nastavení.
Jak se v Litvě daří ruské propagandě? Ptám se i vzhledem k tomu, že část obyvatelstva má ruské kořeny.
Je to složité. Litva je vystavená extrémnímu hybridnímu působení ze strany Běloruska i Ruska. Pochopitelně, že Litva to prostředí zná, má v něm zkušenosti, a tudíž mu umí velice dobře odolávat. Má mechanismy, které nějakým způsobem odolávají hrozbě. Jednoduché to ale není. Před Vánoci tu byla aféra s balóny a narušováním leteckého provozu, předtím drony a kybernetické útoky orientované na školy. Litva má však vytvořený velice dobrý systém analýzy, hodnocení a přijímání opatření a umí v tomto procesu pracovat. Myslím si, že v tom jsou asi dál než my.
Je to z jejich strany dlouhodobé nebo je to součástí výrazného zvyšování výdajů na obranu v poslední době?
V Litvě je to dlouhodobý proces. Myslím, že tím startovacím prvkem bylo napadení Gruzie, poté jistotu potvrdily ruské operace na Krymu. Litva od té doby začala hodnotit svoji obranu, možnosti a schopnosti a dospěla k takovému závěru, že začala s masivní investicí do obrany jako takové. Teď tyto výdaje překročily hranici pěti procent HDP (Litva chce pro letošní rok vydávat na obranu 5,38 procenta HDP; pozn red.)..
Tady bych rád navázal. Různé státy řeší, jak se dostat na hranici pěti procent HDP, a třeba i výše, dost často však s tím souvisí různé náklady, které ve skutečnosti nejsou přímo zbrojením a týkají se spíše infrastruktury. Využiji vašich rozsáhlých zkušeností z armády. Jak konkrétně postupují Litevci a je jejich zbrojení nejen efektní, ale i efektivní?
Myslím, že obojí. Oni navíc vnímají oblasti zahraniční politiky, obrany a podpory Ukrajiny jako své vládní priority a je úplně jedno, jestli je u moci vláda konzervativní nebo liberální. Já tady zažil obojí. Je to priorita, která souvisí s litevskou bezpečností, a tomu věnují maximum. Pochopitelně, stejně jako u nás, tady mají problémy, jako je reforma školství, zdravotnictví a další věci, které začaly v minulosti a nikdy nebyly dokončeny. Litva se na to ale dívá jinak.
Jakým stylem?
Pokud jsme v takové situaci a v takovém typu ohrožení, tak je pěkné, že máme 100 priorit jako Evropská unie, ale my z těch 100 priorit vytáhneme 10, které jsou pro nás životně důležité. Tam upřeme svůj veškerý zájem a veškerou iniciativu i úsilí, a ostatní priority se v čase odloží. Důležité je, že v tomhle směru Litevci dělají velmi efektivní strategickou komunikaci. Komunikují v rámci společnosti a mají u ní podporu. Pochopitelně, že reforma školství či zdravotnictví a daňová optimalizace lidi také trápí a lidé nemlčí, ale na druhou stranu chápou, že nejvyšší zájem je litevská bezpečnost.
Je tohle přesně něco, z čeho bychom si my Češi, potažmo středoevropané, měli z Litvy vzít příklad?
Určitě je to jedna z věcí. Zase ale říkám, že jako Češi žijeme v trochu jiném geopolitickém nastavení. Kolem nás jsou partneři z NATO a z Evropské unie, takže u nás společnost bezprostřední hrozbu vnímá trochu jinak, než třeba baltské státy a Finsko se Švédskem.
Českých vojáků si v Litvě cení, říká Opata
Baltské státy dlouhodobě varují před Ruskem, ale jejich vliv na zbytek Evropské unie se zdá být poměrně malý. Neobjevuje se u nich frustrace?
Nemyslím, že by vliv Baltů byl malý. Není to jenom o baltském regionu, ale o celém formátu Nordic-Baltic 8 (osm států z Pobaltí a Skandinávie v obdobném uskupení, jako třeba Visegrádská čtyřka; pozn. red.). Myslím, že jejich vliv stoupá a zvláště v Evropské unii. Pravda je ta, že začínají být v některých věcech důraznější. Už samotný vstup Finska a Švédska do NATO celkově změnil bezpečnost v tomto regionu – předtím byly Litva a pobaltské státy do jisté míry izolované.
Ve vztahu k baltským státům se dnes bezpečnostní situace určitě zlepšila, ale jejich vnímání je jasné a čisté. Pobaltské státy a Litva zejména rozumějí, že když dojde ke konfliktu, tak jsou první na řadě. Oni jsou schopní tohle břímě nést, ale za to očekávají, že my uděláme všechno možné pro to, aby východní křídlo aliance bylo efektivně bráněno.
Součástí toho jsou právě vojenské základny NATO, které v regionu jsou. Jedna je i v litevské Rukle, kde jsou i čeští vojáci. Když půjdu přímo k Čechům, jak byste jejich misi zhodnotil?
Z mých dlouholetých zkušeností, včetně mého opakovaného nasazení v zahraničních operacích, čeští vojáci nikdy nikde ostudu nedělají. Tady je to specifické o to víc, že sice navenek to vypadá jako taková prima zábava v Litvě, tedy v demokratické zemi s dobrou kulturou, zázemím a dalšími věcmi, na druhé straně tomu tak úplně není. I sami Litevci si toho velice cení a je to tady vidět na každém kroku. Je jedno, kam přijedete. Jakmile zjistí, že jste z Čech, tak se k vám hned začnou chovat jinak. Stejně jako k Norům, Holanďanům či Němcům.
Čili jde o národy, které mají vojáky v Rukle.
Litevci to vnímají tak, že naše vlády a společnost rozhodly o tom, že naši vojáci jsou tady nasazeni s vědomím toho, že když dojde ke konfliktu, tak jsou první na řadě, kdo se do konfliktu dostaví. Toho si Litevci strašně cení a oceňují to spojenectví, že jsme schopni vnímat hrozbu stejně jako oni.
PODÍVEJTE SE: Nevydírejte nás, vzkazuje Evropa kvůli Íránu Trumpovi. Ten mluví o testu solidarity
