S láskou a pochopením psal o tom, co se děje v nitru sportovce, který nevítězí. O nezměrných bojích, které člověk svádí sám v sobě. O démonech, které nelze přemoci.
Sám toho o nich taky věděl dost.
ČTĚTE TAKÉ: Major Zeman nám pokřivuje dějiny dodnes. Je z něj symbol, ale i bizár, říká historik Stehlík
Ota Pavel si čtenáře získal knihami Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby, reportáží Dukla mezi mrakodrapy. Do písmen úžasně začaroval milovaný svět kolem Berounky.
Přesto o sobě neustále drásavě pochyboval.
Duševní muka u něj ještě prohlubovala maniodepresivní psychóza, kvůli níž se laskavý a štědrý muž na sklonku života sem tam měnil v podrážděného jízlivce, který byl schopen fyzicky napadat ostatní, spát se sekerou vedle postele.
„Kdo neproležel měsíce na psychiatrii v beznadějném zoufalství, v nevíře, v slzách, ten si to vůbec nemůže ani představit,“ napsal v dopise příteli Arnoštu Lustigovi. „Je to horší než všechny kriminály – to mi řekl jeden psychiatr – je to horší než všechna tělesná pekla. To, že jsem se zbláznil, mi přineslo moře utrpení.“
Zbláznil jsem se na olympiádě v Innsbrucku
Duševní chorobu měl nejmladší syn židovského obchodního cestujícího v rodině, jistě se na ní výrazně podepsaly i válečné zážitky. Jako kluk žil přes kopec od vypálených Lidic, nacisté mu odvlekli do koncentračního tábora jak tatínka, tak dva starší bratry Jiřího s Hugem. Třebaže se nakonec všichni zázračně vrátili domů, trauma se v něm pouze na čas zapouzdřilo.
Naplno jej srazilo v roce 1964, na olympiádě v Innsbrucku, na níž zamířil coby novinář armádního týdeníku Československý voják.
Dlouho psal jako obvykle. Krásně, a přitom úsporně. Křehce, a přitom zvonivě.
S úctou. Pokorou.
S vlídností k neúspěchu, kterého bylo tehdy mezi československými sportovci zrovna mnoho.
Pak se to ale stalo.
Zničehonic zmizel. Beze slova, bez rozloučení. Někam.
Nikdo v tu chvíli nepomyslel na to, jak unaveně vypadal, že v Innsbrucku skoro nespal, že tohle není jen tak samo sebou, když se z očí nejhodnějšího člověka na světě stanou dvě bezedné studny.
Ne, všichni měli v hlavě něco jiného – tak nám Ota emigroval.
A přitom…
…přitom bezcílně prchnul do hor, protože prostě musel pryč, hlavu plnou běsů, zmatků a beznaděje; té asi nejvíc. Jakmile na jedné z alpských strání narazil na statek, vyhnal z něj zvířata a zapálil jej.
Skončil na psychiatrii.
Až po pár dnech se odsud ozval přes železnou oponu Lustigovi.
„Když mi volal, nevěděl jsem, jestli mám brečet, nebo se smát. Těšil jsem se z jeho hlasu. Byl alespoň živý,“ vzpomínal s odstupem Lustig. „Telefonoval mi: Arnošte, poslouchej pozorně. Budu šeptat. Vedle mě sedí Hitler a předstírá, že je švec, a vedle něj sedí Heydrich v bílém plášti jako doktor a taky Göring a Goebbels. Prosím tě, nahlas to.“
Tak začal Pavlův pád do temnot.
Sám o něm později vyprávěl takto: „Zbláznil jsem se na olympiádě v Innsbrucku. Zatáhl se mi mozek, jako kdyby přišla mlha z Alp. Potkal jsem tam jednoho pána a pro mě to byl čert se vším všudy, měl kopyta, chlupy a rohy a staleté vykotlané zuby. Šel jsem pak zapálit do hor nad Innsbruck selské stavení. Přál jsem si, aby se rozsvítilo velké světlo a zahnalo mlhu. Když jsem vyváděl krávy a hřebce z chléva, aby neuhořeli, dorazila rakouská policie. Dali mi želízka a vedli mě do údolí. Nadával jsem jim, strhl jsem si boty a šel jsem sněhem bos jako Kristus, kterého vedou na kříž.“
Facka od kamaráda sportovce
Co přesně ho v Rakousku zlomilo? V jednom ze svých textů připustil, že když nad sportovišti sledoval plápolat olympijskou pochodeň, viděl v ohni lidické plameny.
Jen to by ale zřejmě nestačilo.
Do skutečného problému podle všeho spadl až ve chvíli, která nastala po vysoké porážce hokejové reprezentace se Švédy. Hráči si byli jistí, že po debaklu 3:8 přišli o medaili, Ota Pavel však věděl, že jim díky změně systému patří bronz. Celý v euforii vtrhl do ztichlé kabiny pogratulovat.
„Jásal, že máme bronz. Že jsme skvělí,“ vyprávěl po letech pro Reflex tehdejší útočník Jan Klapáč. „My mu ale nevěřili, mlčeli jsme. A když nepřestával, jeden z hráčů, na ledě bojovník i průšvihář, mu v tom vzteku a zklamání řekl: ‚Ty žide, běž do plynu!‘ To musela být pro Otu strašná rána. Na chvíli zmlkl, dělal jakoby nic, ještě párkrát zopakoval, že máme medaili, ať mu věříme, a pak se vytratil.“
S odstupem je těžké pochopit, co to pro Pavla muselo znamenat.
Sportovce bral jako kamarády.
A dočká se od nich takové hrůzy…
Volný pád už nešlo zastavit. Nic nebylo jako dřív.
Po návratu z Rakouska trávil spoustu času v bohnické psychiatrické léčebně. Často nevěděl, co dělá, dokola se přetahoval s neviditelnými démony. Lepší fáze střídal se strašnými, přemýšlel o sebevraždě.
„Připadal si jak nemocný leprou,“ popisoval Lustig.
Nemohlo to dobře skončit. A smutek z toho i po letech na člověka padá hlavně na místě, které Pavel tolik zbožňoval: pod akátem u Berounky v Luhu pod Branovem, kde podle Otových knih tak rád sedával převozník Karel Prošek.
„Hodně jsem se stýkal s Otovou manželkou i s bratry. Znal jsem se i s jeho synem Jirkou, který měl stejnou nemoc. A došlo mi, že si Ota musel strašně vytrpět,“ řekl mi tady Ivo Brůžek, který lidi převážel z jednoho břehu na druhý mnoho let po Proškovi. „Já to dlouho nedovedl pochopit. Pak mi někdo vysvětlil, že kdyby Ota tolik netrpěl, možná by ty své knihy nemohl napsat takhle krásně. Že to zkrátka byla daň.“
Krutá daň. Příšerná. Nespravedlivá.
Ota Pavel zemřel na srdeční selhání devět let po olympiádě v Innsbrucku, na uzavřeném bohnickém pavilonu 23.
Bylo mu pouhých 42 let.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Pácháte hnus, odstupte, vyzývá část SOCDEM Maláčovou a Zaorálka. Ve hře je mimořádný sjezd
