Albánie je i pro evropské a české turisty stále exotickou zemí. I přes to, že se nachází jen pár set kilometrů od hranic s Chorvatskem, tradiční dovolenkové destinace Čechů. Je to tím, že Albánie strávila téměř půlstoletí v totální izolaci od okolního světa, kterou v padesátých letech zařídil tehdejší diktátor Enver Hodža.
Po pádu komunistického režimu v roce 1990 se Albánie nemohla dlouho ekonomicky vzchopit, což bylo způsobeno jak válkou v Kosovu, tak i krachem státní pyramidové loterie v druhé polovině devadesátých let.
Tehdy Albánie získala punc nebezpečné země, protože mnoho chudých Albánců svou situaci řešilo nelegálními činnostmi. Právě tehdy také začala vznikat jedna z nejmocnějších mafiánských organizací na světě - Mafia Shqiptare.
Nejdivočejší časy už jsou už sice pryč, dodnes je ale díky nim Albánie pro mnoho lidí stále tajemnou zemí. Jedni do ní míří s obavami, druzí s velkým očekáváním. S opravdu jen lehčí nadsázkou se dá říct, že Albánie je buď uchvátí, nebo ji začnou nenávidět. Nic mezi jakoby neexistovalo.
Proč Albánii můžete milovat?
Příroda
Vzhledem k dřívější izolovanosti a chudobě Albánie - i přes překotný stavební boom v posledních letech - nabízí dostatek panenských scenérií. Dokáže uspokojit každého turistu. Jak toho pasivního, tak i aktivního.
Najdete zde tyrkysová moře, jezera i řeky alpského typu, dlouhé písečné pláže i až třítisícové vrcholky hor (nejvyšší hora Velky Korab v albánských Alpách dosahuje 2764 m n. m), kde potkáte maximálně pastevce, který v nedaleké salaši bez elektřiny žije do příchodu prvního sněhu.
Zejména vnitrozemí Albánie patří nejznámějším národním parkům (Valbonë, Theth nebo Butrint) s mnoha historickými hrady, zříceninami a dalšími památkami sahajícími až do třetího tisíciletí před Kristem. V Albánii se dokonce předloni našly důkazy o nejstarším obydlení v Evropě.
Nekonečné pláže
Přes 360 kilometrů dlouhé pobřeží dává turistům vybrat ze dvou typů pláží. Sever je je charakteristický až několik kilometrů dlouhými písečnými plážemi s mělkým vstupem do vody, který ocení zejména rodiny s dětmi. Jih země, za jehož zlom můžeme považovat město Vlora, nabízí pláže řeckého typu. Jde často o malé pláže obestoupené ostrými skalami s bílými oblázky a strmým vstupem do moře.
Výjimkou jsou pláže u Ksamilu naproti řeckému ostrovu Korfu, které každého oslní svým bílým pískem a smaragdově zbarveným mořem. Ne nadarmo toto místo často označují světová média jako evropské Maledivy.
Pohostinnost místních
Ať už o Albáncích kolují jakékoliv pravdivé či méně pravdivé příběhy, každého, kdo do Albánie poprvé přicestoval, překvapila pohostinnost místních. Po dekádách izolace jsou vděční, že se jejich země dostala na turistickou mapu světa.
Když jsme do Albánie před téměř deseti lety poprvé přijeli my, místní v obchodech, se kterými se dalo domluvit anglicky, se nás s údivem ptali na důvod naší cesty. Albánie totiž řeší opačný problém. Valná většina mladých lidí po dovršení osmnácti let opouští zemi s nadějí lepšího života. Míří nejčastěji do zemí EU, do Itálie a Německa, ve velkém odcházejí i do Velké Británie.
Když jsme zdravili a loučili se několika naučenými albánskými slovíčky, místní skoro až omdlévali. Nechápali, proč se snažíme mluvit jejich krkolomným jazykem, dnes možná nejzbytečnějším na světě. Jde totiž o samostatnou lingvistickou větev, kterou mluví zhruba pět milionů lidí v Albánii, v Kosovu a Makedonii.
To vše ale neskutečně odemyká srdce každého Albánce, který vám za to často podsune něco zadarmo nebo vás rovnou pozve i k sobě domů. Samotných případů, kdy se turisté jen chtěli zeptat v odlehlé vesnici na cestu a byli pozváni na domácí sýry, maso, to vše pak zapít domácí raki (pálenka z vína nebo fíků), není vůbec málo.
Svoboda
Často používám přirovnání, že Albánie prožívá to, co Česko před třiceti lety. Takové naše devadesátky se vším všudy. A devadesátky u nás byly po pádu železné opony charakteristické velkou mírou svobody. Právní řád se po restartu teprve znovu rodil.
V Albánii si to můžete ještě zopakovat. Mnoho v Česku už zakázaných věcí, je tu stále povoleno. Země prozatím stojí mimo Evropskou unii, její regulace sem zatím nedosahují. A i sama vláda je vůči svému obyvatelstvu benevolentní.
Z turistického pohledu svobodu ocení zejména milovníci roadtripů cestující do Albánie obytným vozem. Země je zaslíbená tzv. freekempingu, tedy volným stáním s obytným vozem mimo kempy, což je například v Chorvatsku nebo Řecku zakázáno.
Třecí plochou se ale může stát například svoboda v kouření. V Albánii není zakázáno kouřit ve vnitřních prostorách, tedy i v restauracích nebo dokonce taxi. A Albánci kouří hodně. Přispívají k tomu i poloviční ceny cigaret než v Česku. Včetně těch s příchutěmi, jejichž prodej byl v EU zakázán.
Kafe a pizza
Albánie byla historicky několikrát v područí Itálie, nejužší bod mezi albánským a italským pobřežím měří jen 75 kilometrů. Starší lidé na západním pobřeží Albánie tak často mluví plynule italsky, protože italské rádio, jehož vlny mohly chytat přes moře, bylo za Envera Hodžy jejich jediným spojením s okolním světem.
Neosvojili si přitom jen jazyk, ale i kulinářský um Italů. Zejména pokud jde o kávu a pizzu. Oboje umí v Albánii perfektně připravit, navíc za nízkou cenu. Výbornou kávu si zde dáte stále i za dvanáct korun (i proto v zemi stále není Starbucks), průměrná cena pizzy se pohybuje kolem 150 korun.
Respekt
Albánie je z většiny muslimskou zemí, i když podle posledních statistik klesl podíl Albánců vyznávajících islám vůbec poprvé pod polovinu. V zemi jsou v menšině zastoupeni pravoslavní křesťané, ateistů je pár procent.
I když islám dnes v mnoha lidech vyvolává obavy, v Albánii o něm vůbec nebudete vědět. V zemi jsou sice mešity, ale v daleko menší míře než například v sousední Makedonii. Hned vedle nich stojí kostely i bary.
Albánci náboženství neřeší. Odpovídají "že co vyznáváte, na tom jim nezáleží". Udržují přístup, že náboženství je každého věc, jen mezi vámi a vaším bohem. Samotní Albánci hlásící se k islámu pak nejsou nijak ortodoxní, což poznáte i v obchodech - vepřové v Albánii seženete všude, i když prim tu hraje jehněčí.
Nižší náklady
V letoviscích u moře to už příliš neplatí, ale pokud zajedete do vnitrozemí, ceny jídla a potravin klesnou až o padesát procent. Oblíbeným praktickým artefaktem, který si turisté s sebou zpět do své domoviny odváží, je místní olivový olej, produkty z fíků nebo sýry.
Nejlepší je zastavit se cestou na některém z místních trhů v dané oblasti nebo přizastavit u cesty, kde Albánci v polozbořených přístřeškách nabízí ovoce a zeleninu ze svých sadů i živočišné produkty. Litr panenského olivového oleje vyjde na sto korun.
Proč Albánii můžete nenávidět?
Kvalita služeb
Albáncům se podařilo konečně nalákat miliony turistů, kteří ročně proudí do země, a paralelně s tím pro ně staví nové hotely a apartmány. Ovšem v čem Albánci pokulhávají, jsou služby. Turisté z EU očekávají to, na co jsou zvyklí, tedy služby západního střihu i kvality. Tu prozatím Albánci neumí často dodat.
Některé služby Albánci vůbec nenabízí, a ty, co nabízí, nedodají v kvalitě, na jakou jsou Evropané zvyklí. Ovšem jejich ceny už se té Evropě blíží. Neduhem také je, že vás nechtějí zklamat - a mnohdy proto slíbí i to, co nejsou schopni nakonec splnit.
Nepořádek
Mnoho lidí rozladí hned po příletu do Albánie všudypřítomný nepořádek. Kolují mnohé vtipy o tom, jak Albánci třídí - do levého pangejtu papír, do pravého plast a zbytek do řeky. Realita je ještě horší. Albánci netřídí, nevadí jim odhodit odpadky do přírody a nechat je tam.
To vše se ale rychle mění. Obce investují do svozových služeb, pláže v hlavních letoviscích bývají pravidelně uklízeny i mimo sezonu. Svým dílem přispívá i samotná vláda. Před několika lety spustila kampaň, která má změnit mentalitu Albánců a naučit je, že odpadky patří do míst jim určeným a ne do přírody. Změna mentality je ale běh na dlouhou trať.
Doprava
Pokud se do Albánie chystáte autem, musíte se připravit na jiný styl řízení. Předpisy tu platí jako u nás, ovšem na každý se jich drží. Zejména kolem hlavního města Tirany a v létě i v turistických destinacích zažijete zácpy. Albánci se tlačí ze všech stran do vašeho pruhu a mnohdy to vypadá, že srážka je nevyhnutelná.
Anarchie, řeknete si. Jenže i taková anarchie má svá pravidla. Klíčem je plynout s davem. Albánci si svůj prostor hlídají, a i když je to natěsno, ke kontaktu nedochází.
V Albánii platí klišé "předvídejte nepředvídatelné". Albánci mají ve zvyku zničehonic zastavit uprostřed cesty a jít si koupit tu zeleninu, tu maso. A to i když vedle mají místo na zaparkování. Předjíždějí tam, kde by neměli. Za zatáčkou se často objeví stádo krav, koně nebo ovce, zejména na vedlejších tazích nebo v horách.
Na druhou stranu jsou v některých věcech neskutečně ohleduplní. Například k chodcům, kterým zastaví bez nervózních gestikulací, i když přecházejí mimo přechod. To samé platí i pro otáčení aut tam, kde by vás to nenapadlo. V klidu zastaví, počkají, až se ten druhý otočí a pokračují dál. To samé očekávají i od druhých.
A důležitá poznámka: troubí se tu hlavně z důvodu, že na sebe dotyčný upozorňuje ("bacha, jedu!"), ne, že někomu nadává.
Špatná očekávání
Albánii budete nenávidět, pokud do ní pojedete se špatným očekáváním. A to zejména ohledně pláží. Cestovní kanceláře a různé dovolenkové katalogy lákají na fotky z pláží ze samotného jihu, z Malediv Evropy. Ovšem mnoho z nich míří do severní části, typicky do Drače (Dürres) nebo Shëngjinu, kde nachází typově jiné pláže.
Ne tak fotogenické a často i se zakalenou vodou, protože více lidí ve vodě rozvíří jemný písek. V tom okamžiku je jejich zklamání instantní. Pečlivě se tedy podívejte, v jakých místech se vaše ubytování nachází.
Milovat, nebo nenávidět?
Už jste si odpověděli, zda Albánii budete milovat, či nenávidět? Pokud ne, další články o Albánii, které budou během léta následovat a zaměřovat se už na jednotlivé praktické rady a zajímavosti, vám napoví více. Ve finále je ale nejlepší si vše zjistit sám na vlastní kůži.
