První řádný ministerský předseda v nově založené Československé republice se chopil moci v polovině listopadu 1918. Národní demokrat Karel Kramář však předsedou vlády nezůstal dlouho a demisi podal již v červenci následujícího roku.
ČTĚTE TAKÉ: „Co je to za dobytek?“ Opozice tepe výrok Fialy z SPD o Vrběticích, distancuje se i část ANO
Za vše může prohnilé Rakousko
S programovým prohlášením přišla Kramářova vláda 9. ledna 1919 a zásadní aktuální problémy svalila na předchozí prohnilé rakousko-uherské vlády či na světovou válku: „Všechny základy mravní byly válkou a nepoctivou a prolhanou politikou Vídně a Budapešti otřeseny.“
Andrej Babiš na dehonestující kritice vlády Petra Fialy postavil celou předvolební kampaň a třeba na mítinku v Havířově prohlásil: „Nic nedělali. Až skončí ve vládě, nikdo je nezaměstná, protože nic neumějí.“
Premiér Karel Kramář obdobně tvrdil, že Rakousko-Uhersko předalo nové republice natolik zpustošené Království české, že nový kabinet možná nebude mít potřebnou energii na nový restart. „Vláda pokládá za svou povinnost, upozorniti výslovně, že převzala správu státu v době naprostého rozkladu, že musí pracovati na vybudování nového státu od samých jeho základů a že až dosud nemá po ruce potřebných sil,“ stálo v programovém prohlášení první československé vlády.
Klid nebyl na věky, změnil to Mnichov
Předchozí vládu hodnotí programové prohlášení každého nového kabinetu různě. Za první republiky (1918-1938) většinou smírně nebo jen lehce kriticky. Když v létě roku 1919 padl kabinet národního demokrata Karla Kramáře a nastoupil kabinet sociálního demokrata Vlastimila Tusara, zazněla v prohlášení následující slova: „Ve všeobecném rozvratu podařilo se první vládě za součinnosti celého národa zachovati republice poměrný klid a položiti základ k dílu, jež přetrvá věky.“
Onen klid „na věky“ trval v Československu jen 20 let. A když na podzim roku 1938 musela republika v souladu s Mnichovskou konferencí odstoupit rozsáhlá pohraniční území Adolfu Hitlerovi, změnil se i dosud vzdorný tón kabinetu vůči sousednímu Německu. Vláda ministerského předsedy Rudolfa Berana (Strana národní jednoty) zahájila krátkou éru druhé republiky programovým prohlášením z 13. prosince 1938, v němž se k minulým kabinetům ostře vyhradila: „Dnes je jisto, že nemůžeme prostě pokračovati ani programově, ani metodicky v politice, kterou jsme uskutečňovali až do září letošního roku.“
Po mnichovské tragédii, kdy stát přišel o 30 tisíc kilometrů čtverečních území, se Beranova vláda pokusila zachránit okleštěné Československo před další německou invazí i vstřícnými slovy směrem k Berlínu: „President republiky, ministr zahraničních věcí i já sám vyslovili jsme se již jasně a upřímně o tom, jak chápeme a jak si přejeme upraviti a ustáliti svůj poměr k německému státu a národu.“
Kanál Dunaj-Odra-Labe, evergreen vlád
Pokud šlo o hospodářskou politiku, kabinet premiéra Rudolfa Berana slíbil pokračování stavby kanálu Dunaj-Odra-Labe: „Ve vodní dopravě je nejdůležitějším naším úkolem dokončiti splavnění středního Labe, upraviti tok řeky Vltavy a vybudovati průplav Dunajsko-oderský.“
Sliby jsou chyby. Nějaké práce na vodním koridoru sice od konce třicátých let probíhaly, ale nikoli zásadní. Kanál ale po dalších 60 letech toužila prokopat i vláda Miloše Zemana (1998-2002) a opatrně o průplavu mluvila i vláda Andreje Babiše v programovém prohlášení z 27. června 2018: „Po dokončení rozpracované studie proveditelnosti projektu vodního koridoru Dunaj–Odra–Labe rozhodne vláda o dalším postupu.“
Evergreen jménem průplav ukončilo až programové prohlášení vlády Petra Fialy z ledna 2022, které slibovalo zastavení všech prací na kanále, což se také stalo.
Opatrná poklona Hitlerovi
Vraťme se do prosince 1938. Programové prohlášení vlády Rudolfa Berana se obrátilo i přímo na Adolfa Hitlera: „Věříme, že německý národ se svým vůdcem dobře chápou duševní rozpoložení našeho lidu.“ Třetí říše ovšem na duševní rozpoložení souseda zvysoka kašlala a 15. března 1939 vtrhli nacisté do zbytku Československa s obrněnými vozy a tanky.
Premiér Rudolf Beran zůstal ve funkci i po německé okupaci, byť 16. března musel formálně vytvořit novou vládu a post československého ministerského předsedy vyměnit za premiéra Protektorátu Čechy a Morava. Ve staronové pozici pak tentýž den uvítal v Praze Adolfa Hitlera. „Předseda vlády jménem lidu vyslovil Vůdci a říšskému kancléři přání dobrého pobytu,“ informovaly Lidové noviny. Hitler sice Berana osobně nepozdravil, ale poslal k němu ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa: „Říšský ministr poděkoval předsedovi vlády Rudolfu Beranovi velmi srdečně za jeho slova.“
„Ministři Beranovy vlády zůstávají ve svých úřadech,“ informoval denní tisk 18. března 1939. První protektorátní vláda žádné programové prohlášení nevydala, následující kabinety se k tradiční praxi vrátily.
Ohnutý hřbet před vůdcem
Když například 19. ledna 1942 nastoupila do úřadu nová vláda premiéra Jaroslava Krajčího, v programovém prohlášení zaznělo: „Utvoření nové vlády znamená rozhodný krok k bezvýhradnému vrůstu naší vlasti do Velkoněmecké říše. My máme konečně odvahu k pravdě. Činíme tento krok k blahu českého národa s upřímným srdcem a ryzím svědomím v přiznání se k vůdci a Říši.“
Nutno ale dodat, že Krejčího vláda vznikala za první heydrichiády, v éře krutého protičeského teroru. Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich vyhlásil v Praze stanné právo již v září 1941 a do ledna 1942 nechal popravit zhruba 490 osob, které podezíral z protirežimní činnosti. A dalších 2250 občanů nechal odvléct do koncentračních táborů. Premiér Krejčí se měl stát symbolem klidnějších poměrů, neboť Heydrich v den jmenování jeho kabinetu stanné právo odvolal.
Poválečná dohra pro oba jmenované šéfy vlád byla tragická. Rudolf Beran i Jaroslav Krejčí skončili za mřížemi a oba ve vězení zemřeli. Beran v roce 1954 ve slovenském Leopoldově, Krejčí v roce 1956 ve vězeňském špitále na Pankráci.
Lži Gottwaldovy vlády
Hned po konci druhé světové války se programová prohlášení nových vlád začala proměňovat ve snůšku nesplnitelných slibů, dezinformací či rovnou lží.
V programovém prohlášení první vlády Klementa Gottwalda z 8. července 1946 kabinet sliboval demokracii doslova plnými hrstmi.
„Ústavní ochrany dostane se soukromému podnikání drobnému a střednímu, zejména pak má být ústavně zabezpečen poctivě nabytý majetek našich zemědělců, živnostníků, obchodníků a všech ostatních fysických i právnických osob.“
Do února 1948 to snad částečně platilo, ale druhá vláda Klementa Gottwalda v programovém prohlášení z 3. března 1948 jen cíleně lhala, když se dušovala, že ústavně zaručí soukromé podnikání i zemědělství: „Pokud běží o soukromý majetek našeho pracujícího lidu ve městech i na venkově, trváme na tom, aby rolníkům bylo ústavně zaručeno soukromé vlastnictví půdy do 50 ha, drobným a středním podnikatelům jiného druhu pak bude ústavně zaručeno soukromé vlastnictví podniků do 50 zaměstnanců.“
Záhy režim zlikvidoval všechny malé podnikatele i živnostníky. Násilná kolektivizace pak zničila životy statisícům soukromých zemědělců. A zatímco protektorátní vlády děkovaly Hitlerovi, tak Gottwaldovo programové prohlášení blahořečilo Stalina a děkovalo mu za politickou podporu či potravinovou pomoc: „Považuji za svoji povinnost, vyslovit znovu dík Sovětskému svazu a osobně generalissimu Stalinovi.“
Srovnání s husity a pak kriminál
Gottwaldův kabinet v programovém prohlášení z března 1948 také ocenil účast národa na únorovém převratu a celý puč srovnával s husitskou náboženskou revolucí: „Vy, miliony a miliony prostých občanů ve městech i na vesnici, vy jste zachránili naši zemi před novými Lipany a tím i před novou Bílou horou. Novodobá panská jednota byla rozdrcena a k rozhodnému slovu přijdou nyní ve všech otázkách národních a státních potomci skutečných táboritů, následníci Mistra Jana Husa, Jana Žižky z Trocnova, Prokopa Holého a Roháče z Dubé.“
Mnohým z těchto novodobých husitů ale komunismus krutě poznamenal život, a dokonce i jejich dětem a vnukům. Podle Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu bylo v průběhu totalitního režimu v Československu (1948-1989) popraveno pro politické trestné činy 248 osob, osm tisíc osob zemřelo ve vězení a 450 při pokusu uprchnout přes železnou oponu. Do vězení bylo z politických důvodů odsouzeno přes 205 tisíc lidí, do táborů nucených prací bylo bez soudu zařazeno asi 20 tisíc lidí.
Únor 1948 se ctil ještě v roce 1988
„Slavný vítězný Únor“, jak puči z roku 1948 říkali komunisté, pak v programových prohlášeních vlád rezonoval až do sametové revoluce v roce 1989. A dokonce i poslední premiér totalitního Československa Ladislav Adamec v programovém prohlášení vlády z 8. listopadu 1988 velebil únorový převrat z roku 1948, který paradoxně srovnal s přestavbou (perestrojkou) sovětského vůdce Michaila Gorbačova: „Na základě revolučního programu přestavby lze zajistit důstojné pokračování v díle Února 1948."
Teprve po revoluci v roce 1989 se programová prohlášení přiblížila politické realitě. Program prvního svobodného šéfa federálního kabinetu Mariána Čalfy definoval návrat Československa do demokratického společenství, ale zároveň naznačil rozpory mezi Slováky a Čechy: „Vláda bude usilovat o návrat našeho státu do Evropy. V této souvislosti je rozhodnuta zajistit, aby ve společnosti evropských národů mohli Češi a Slováci vystupovat jako svébytné, a rovnoprávné subjekty.“
Velká slova o svobodě i prázdné sliby
O půlnoci na 1. leden 1993 se Československo rozpadlo a vládu v samostatné České republice převzal premiér Václav Klaus. Všechna programová prohlášení byla od té doby prezentována jako dokumenty reprezentující svobodnou zemi uprostřed Evropy, která občanům zajistí základní lidská práva. A už 36 let jsou opravdu zaručena. To ovšem neznamená, že jednotlivé porevoluční kabinety nevložily do svých prohlášení i nesplnitelné sliby.
Tak například vláda Miloše Zemana v programu schváleném v srpnu 1998 slibovala, že udělá pořádek s nepoctivými živnostníky, kteří ignorují DPH: „Vláda navrhne zákon o povinném zavedení registračních pokladen s cílem minimalizace úniku daně z přidané hodnoty.“ Nepovedlo se. A z registračních pokladen se stal další evergreen vládních prohlášení. Vláda Andreje Babiše takzvané EET sice v roce 2016 částečně realizovala, Fialův kabinet ale na registrační pokladny rezignoval a nový kabinet nyní povede o „starou písničku“ další bitvu.
Babišem zatracovaná vláda Petra Fialy ve svém programovém prohlášení mimo jiné uvedla: „Chceme stát, který patří do demokratické Evropy a který ví, že hodnoty svobody a demokracie je třeba aktivně prosazovat a bránit.“
Programové prohlášení vlády Andreje Babiše, které kabinet odsouhlasil v pondělí 5. ledna 2026, se právě stává předmětem politických, občanských i hospodských diskusí.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Turek by měl dostat šanci být ministrem. Svou minulost a výroky si chce odpracovat, míní Babiš
