Zpíval sedm hodin denně, balil kufr na další let do Japonska, a pak jednou ráno vstal a šel si koupit montérky. Ne proto, že padl na dno. Ale proto, že pochopil, že štěstí nepřináší jen potlesk publika. Václav Hajduch býval tenoristou v Národním divadle a účastníkem světových operních turné. Dnes vede vinařství Lobkowiczů v Roudnici nad Labem.
V novém seriálu Restart budeme přinášet příběhy lidí, kteří se rozhodli zásadně změnit svou životní dráhu. Začínáme u Václava Hajducha, který vyměnil operní pódia za život na vinici.
Světová jeviště, každodenní vstávání do divadla, „život v kufru“… To vše teď pro Václava Hajducha už je jen vzpomínkou. Zpívá dál, ale jen když má chuť. Ráno teď vstává do vinic.
Už dva roky stojí v čele historického vinařství Lobkowiczů v Roudnici nad Labem. „Člověk je tu jen jednou. Není důvod nebýt šťastný,“ komentuje s úsměvem.
Ve vinařském kraji, na jižní Moravě se narodil. Ale nešel stejnou cestou jako ostatní. Hudbu si prosadil navzdory všem. „Já jsem chtěl být jako malý kluk muzikant. Rodiče ale řekli, že u nás v rodině nikdo není muzikant, tak ani já prostě nebudu,“ říká.
Hudba nebyla doma neznámá, spíš byla vnímána jako ne úplně patřičná. „Na jižní Moravě si každý myslí, že řemeslo je základ, a tohle berou jako lehce komediantskou činnost,“ říká.
Václav se ale rozhodl jít za svým, jak popisuje na humorné až bizarní historce z doby, kdy mu bylo patnáct let. „Jel jsem koupit rifle do Kyjova a prostě jsem se vrátil s houslemi. Mám normálně částečné zatmění. Vůbec nevím, jak se to celé seběhlo,“ líčí.
Výtky od rodičů neřešil. „Přes jejich zákaz jsem si dal přihlášku do lidové školy,“ říká. Za tři roky zvládl dohnat několik ročníků výuky, stal se primášem cimbálové muziky a plánoval zkoušky na konzervatoř. Nakonec se ale rozhodl pro zpěv.
„Jednoho dne jsem si řekl: Budu zpívat,“ vzpomíná. A zpíval. Rychle se ukázalo, že má dar. Kamarád, který už byl na konzervatoři, mu řekl: „Pojď to zkusit. Takoví tenoři, jako jsi ty, nejsou.“ Hajduch udělal konkurz a uspěl. Ale než stihl nastoupit, dostal nabídku z opery Národního divadla v Brně, kde později působil.
Jeho zásadním profesním i životním milníkem bylo setkání s tenorem Leo Marianem Vodičkou.
„Přijel jsem za ním, zaklepal s notami na dveře. Další týden jsem už jezdil do Prahy na hodiny zpěvu k němu. Pět let zadarmo, i s přespáním. Tak, jak se to kdysi dělalo za starých časů, kdy si učitel vzal žáka pod křídla. My jsme dělali i fyzickou práci, odložili jsme kolečka a šli jsme ke klavíru zpívat. To byl velký impulz,“ říká.
Foto David Turecký
Tou dobou mu bylo dvacet let a byl to právě Marian Vodička, který ho ovlivnil v dalším směrování. V Národním divadle v Praze ho vzali už v prvním kole. „Chtělo to hodně odvahy. Byl jsem kluk z jižní Moravy, který zpívával před pár lidmi ve sklepě, a najednou jsem zpíval i sbor a potom sóla. Bylo skoro 3000 představení,“ říká.
V Národním divadle byl patnáct let a zpívalo se 23 až 24 představení měsíčně. „Začali jsme v pátek, skončili jsme v neděli. A to byl takový zápřah na hlas, že spousta zpěváků se vůbec pěveckého důchodu nedožije,“ popisuje.
Přesto zpíval s chutí. Vždycky ho doprovázelo trochu vína. „Dal jsem si jednu dvojku červeného a šlo to samo,“ směje se dobrosrdečně. Přiznává, že svou pěveckou kariéru nikdy tolik neprožíval. Nenosil například všude šálu jako někteří jeho kolegové, kteří se snaží si za každou cenu ochránit krk před prochladnutím.
I tak zažil v kariéře mnohé. „Za těch patnáct let v Národním divadle, plus rok v Brně, jsme objeli celý svět. Třeba pětkrát Japonsko, Čína…“ vyjmenovává.
Byly to, dle jeho slov, nádherné roky, ale pak přišel bod zlomu. Uvědomil si, že žije „na kufru“ a byl pořád pryč od rodiny. Založil rodinu s manželkou – operní zpěvačkou. „Ráno byly děti ve škole, já večer v divadle. Soboty, svátky – zpíváte tehdy, když mají ostatní volno,“ říká.
Rozhodl se přibrzdit a vyčistit si hlavu. Neměl problém udělat velkou změnu. „Přemýšlel jsem, jestli nemůžu někde pomoct s vínem. A ono se to začalo vracet. To, co jsem vynuceně dělal dřív, mě začalo bavit,“ říká.
Foto David Turecký
Jen ego trochu zaprotestovalo, když si umělec z Národního divadla šel koupit montérky. Asi měsíc trvalo, než to přijal a z nabídky na výpomoc se stala výzva.
Ocitl se ve Francii. Začal řídit vinařství v Bordeaux, pod vedením uznávaného Stephana von Neipperga, shodnou okolností bratrance Lobkowiczů. „Je nejlepší z nejlepších. A když chcete jít nahoru, musíte se učit od těch nejlepších,“ říká.
Začátky byly přiznaně krušné a sedm let ve francouzském vinařském ráji pro něj znamenalo velkou školu. „Když máte 25 tisíc litrů vína, když mi kvasila první sezona tohoto objemu, to jsem se tam klepal tři týdny, jak to dopadne,“ líčí.
Na práci v Bordeaux vzpomíná jako na jedno z nejhezčích období života. Nakonec ale přišlo další velké rozhodnutí. Rodina do Francie nechtěla, a potom se rozhodlo, že se vrátí zpátky.
Po návratu přišla nabídka z Roudnice nad Labem. „Samozřejmě jsem přijal,“ usmívá se Hajduch. Dnes je hlavním vinařem u Lobkowiczů a celý systém z Bordeaux, jak se starat o vinici, jak vyrábět víno, přenesl tam.
Důkazem, že jeho víno „funguje“, jsou ocenění. „Vyhráli jsme Prague Wine Trophy s naturálním vínem a s tímto naturálním vínem jsme i v Salonu vín, což je úplná bomba,“ říká pyšně. Chce ukázat lidem v Roudnici i celém Česku, že na zdejší víno mohou být hrdí, jak léta byli.
Foto David Turecký
Největší překvapení mu ale přineslo samotné okolí Roudnice. „Vůbec jsem netušil, že v Česku je tak dobrý terroir. Máme tady vinice kolem Labe, svahy, vápenitou půdu, hodně opuky – velmi podobné jako Rheingau. Myslím, že jsem tady v Čechách udělal asi nejlepší ryzlink a Pinot noir, co jsem kdy vyrobil,“ říká.
A i když dnes na necelých sedmdesáti hektarech vyrábí vína s podpisem Bordeaux, nechce kopírovat Francii. „Chci, aby to víno pořád bylo z Čech. Ne aby někdo řekl: ‚To je dobré jak na Moravě.‘ Musí říct: ‚To víno je skvělé, protože pochází odsud.‘“
Na zpěv nezanevřel, ostatně ho mnohému naučil. Například také trpělivosti, která se mu hodí i ve vinařství. Podle něj je obojí umění, ke kterému je potřeba talent, pokud to chce člověk, tak jako on, dělat na té nejvyšší úrovni.
Zpívá dál, ale jen když chce. Chodí stále jako pěvec do Národního na pět až devět představení měsíčně. Teď už je to dle jeho slov pro něj relax.
Ke všemu, co dělá, přistupuje s pokorou. „Na cestu k vrcholu se nikdy nedostanete bez lidí, kteří jsou obětaví. Tady bez lidí, co mám ve vinařství, bych nebyl nic,“ uzavírá.
The post Příběhy restartu. Jak se operní pěvec stal vinařem u Lobkowiczů appeared first on Forbes.
