První sólo české umělkyně v Rudolfinu. Projděte se krajinou děl Kateřiny Vincourové

Forbes Před 2 hodinami

Silná myšlenka, jemné zpracování, ale také kritický náboj a hutné vyjádření v prostorových instalacích. Tak působí díla Kateřiny Vincourové, české umělkyně, která na výtvarnou scénu výrazně vstoupila už v devadesátých letech. Do 4. ledna 2026 patří její výstavě Skin Care prostory Galerie Rudolfinum – jako první české umělkyni v historii.

Je to skoro až neuvěřitelné, ale za celou dobu fungování Galerie Rudolfinum v ní neproběhla žádná samostatná výstava věnovaná české umělkyni. Až dosud, kdy tento dluh ženské části české výtvarné scény splatila ředitelka galerie Julia Bailey výstavou Kateřiny Vincourové, pod kurátorským vedením další ženy – Denisy Kujelové.

Zástupkyně generace narozené v 60. letech a první ženská laureátka Ceny Jindřicha Chalupeckého (1996) vystudovala Akademii výtvarných umění v Moskvě a v Praze a také absolvovala stipendijní pobyty v Berlíně a v Kalifornii.

Na výtvarné scéně se prosadila začátkem devadesátých let, kdy v Hannoveru získala ocenění Alexander Doner Prize. Má za sebou výstavy ve významných světových institucích a v posledních letech se stále častěji znovu objevuje i v českých galeriích.

Ve své tvorbě se Kateřina Vincourová věnuje především objektům a instalacím, do nichž zapojuje více či méně běžné předměty denní potřeby a uvádí je do nového kontextu. Obsáhlý význam, který odkazuje k velmi osobním i celospolečenským tématům, často redukuje do minimální formy, zároveň ale dokáže monumentálním způsobem pracovat i s velkým prostorem.

Tuto citlivost prokázala i v Galerii Rudolfinum, kde svá díla přizpůsobila architektuře prostoru. Některá z nich představila již dříve, jiná jsou vytvořena přímo pro tuto výstavu.

Název výstavy Skin Care na první pohled nejlépe vystihuje instalace Ticho v posledním ze sálů, složená ze silikonových maket lidských obličejů a jejich částí, které původně měly sloužit jako „trenažéry“ pro tetování a líčení. Odkazuje mimo jiné i k našim představám o umělé inteligenci, kterou si máme tendenci personifikovat.

„Skin Care v této souvislosti neznamená jen banální rutinu péče o vlastní tělo, ale spíše péči o okolí, které člověka obklopuje a jímž je ovlivňován,“ vysvětluje Denisa Kujelová.

Ačkoli Kateřina Vincourová často pracuje s měkkými materiály i barvami tělových odstínů, než aby pohladily, nesou naopak spíše kritický náboj. Podle kurátorky má být výstava v širším smyslu podnětem k zamyšlení o tom, co znamená péče – nejen o sebe sama, ale i o svět, vůči němuž neseme zodpovědnost.

Všechna díla, byť působí na první pohled jemně a subtilně, nesou kritickou linku. Autorka z prostorových kreseb, jak svým instalacím říká, vytváří celé „výtvarné krajiny“. Návštěvník je může vnímat nejdříve jako celek a poté v nich postupně hledat drobné, avšak důležité detaily.

Tak jako třeba v instalaci Artérie, která se rozpíná jedním z největších sálů galerie. Zdálky evokuje strukturu cévního systému, z blízka však rozeznáváme šle, zipy a pruženky propojené různými předměty.

Na podobném vizuálním principu funguje také úvodní instalace Molekuly sestavená ze stahovacího spodního prádla, vyplněného nafukovacími míči. Molekuly vytvořila Kateřina Vincourová poprvé téměř před dvaceti lety v Liberci do malé galerie Jana Stolína a vystavovala je také v Kryštofově údolí v galerii Cube x Cube.

V Rudolfinu je mohla velkoryse rozpracovat s respektem k dispozicím sálu. „Body formující tělo do podoby ženy, jak by měla ideálně vypadat podle nějakého vymyšleného kánonu, mě jako předmět fascinuje už dlouho. Žena takto přirozeně nevypadá, ale je to od ní žádáno. Společností je nucena využívat k tomu pomůcky, jako je třeba toto stahovací prádlo,“ uvozuje Kateřina Vincourová dílo, které odráží atmosféru společenského nátlaku i její osobní příběh.

Když na něm začala pracovat, sešly se v jejím životě dva zlomové momenty: „Když jsem otěhotněla, moje nejlepší kamarádka Pavla Tichá mi tentýž týden řekla, že má rakovinu,“ vzpomíná Kateřina Vincourová na již zesnulou zakladatelku organizace Amelie, která nabízí psychosociální pomoc pro onkologicky nemocné a jejich rodiny. V létajících „tělech“ jsou vidět oba tyto momenty – v podobě světlých a černých míčů.

V následujícím sále leží uprostřed obří silueta ženy, již můžeme tušit pod haldou dek překrývajících staré počítače. Dílo S_ní, které Vincourová poprvé vystavila v roce 2018 ve Fait Gallery, reprezentuje jednak spící ženu, ale také autorčino alter ego.

Obklopují jej kusy rozbitých zdí, na kterých místy zbyly funkční vypínače nebo zvonky, na něž návštěvníci mohou zazvonit. „Nikdo ale již nepřijde otevřít,“ říká Kateřina Vincourová a naráží tím na význam instalace reprezentující opuštěné trosky domovů rozbořených válkou.

Na temnou notu hrají i obří černé kapky deště, které visí ze stropu jako boxovací pytle a návštěvník je tak musí schválně obcházet. „Může si při tom představovat, že do nich boxuje, nebo je naopak objímá,“ říká Kateřina Vincourová.

Černé kapky nejsou jen působivou prostorovou dekorací, akcentují i náš přístup k životnímu prostředí. Před několika lety v Holandsku, kde je Kateřina Vincourová poprvé pověsila na stromy v parku, a poté i ve Špálově galerii, měly ještě modrou barvu. Nynější černá má působit více alarmujícím dojmem a upozorňovat třeba i na memento jaderné katastrofy.

V Rudolfinu nechybí ani velká nafukovací instalace v podobě tašek, které v době svého vzniku původně reagovaly na situaci, kdy se bezdomovec usídlí pod reklamním poutačem. Průhledem jednou ze stěn v nich vidíme matraci, na které leží pokaždé jiný předmět.

„Tady si lze představit situaci, kdy by celá budova Rudolfina sloužila jako úkryt nebo noclehárna,“ říká autorka a připomíná například útok v protější budově Filozofické fakulty. „Moje tašky připomínají takové místo, kde se dá lehnout a v případě potřeby schovat, ale zároveň evokují i příjemné situace, jako je spánek nebo sex. Chtěla jsem tyto dvě protichůdné věci schválně spojit,“ říká umělkyně.

Princip, kdy něco zdánlivě nevinného a příjemně působícího vyvolává nepříjemné otázky, využívá i v dalších dílech. „Tvorba Kateřiny Vincourové je nepřehlédnutelná ne svou monumentalitou, ale proto, že je intimní, autentická a dotýká se zkušeností nás všech,“ dodává kurátorka Denisa Kujelová.

Mezi velkými instalacemi jsou sem tam rozmístěna nenápadná drobnější díla sestavená z různých nalezených předmětů. Minimalistický Západ slunce sestává jen z kruhu s napnutým hedvábím a věšáku na kravaty.

V Zátiší pod lampou, které před několika lety Vincourová vytvořila v rámci sympozia Dílna v Mikulově, využila vedle starých časopisů o archeologii také destičku z dílny Daniela Piršče, která se dává při výpalu porcelánu do pece pod objekty. V instalaci Beze zbraně zase našla půvab v pažích figuríny na oblečení, kterým dala do rukou tyč na rajčata.

Jedním z dalších „předmětů“, které pod rukama umělkyně získaly nový kontext, byla i freska ze stropu Rudolfina. Tedy přesněji řečeno její motiv: „Pozorovala jsem malby na stěnách, na nichž jsou vyobrazeny i postavy Gorgon. A vzpomněla jsem si, že jednu takovou Gorgonu mám,“ říká směrem k obří vejčité hlavě bez tváře, jíž připevnila dlouhé provazy vlasů.

Připomíná tak mytickou Medúzu – nešťastnou ženu ztrestanou zkrátka jen za to, že se odmítala podvolit. Tato instalace symbolicky propojuje prstenec sálů, jímž výstava cyklicky probíhá, nemaje formální začátek ani konec.

Ten kalendářní však přijde příští rok v lednu. Do té doby se v rámci doprovodného programu odehraje také řada inspirativních akcí, včetně koncertů vážné hudby v nafukovacím sále ve dvoraně Rudolfina, který je taktéž nápadem Kateřiny Vincourové.

The post První sólo české umělkyně v Rudolfinu. Projděte se krajinou děl Kateřiny Vincourové appeared first on Forbes.

Pokračovat na celý článek