Hned po zahájení invaze v únoru 2022 se ruská invazní vojska přiblížila až těsně k městečku Zlatopil (Златопі́ль). „Od fronty nás dělilo 40 kilometrů, proto u nás hledaly spásu tisíce uprchlíků,“ vzpomíná na počátek války Alona Kandyba (Альона Кандиба) z radnice ve Zlatopilu. Hlavní specialistka strategického rozvoje téměř třicetitisícového města v Charkovské oblasti.
ČTĚTE TAKÉ: Mír na Ukrajině na obzoru? Putin vzkázal Trumpovi, že je ochoten jednat. Ten to zpochybnil
„Namísto své práce jsem dělala na horké lince a snažila se celou tu vlnu nějak koordinovat, hlavně lidem hledat přístřeší, vždyť zima teprve končila. Často to bylo hrozně bolestné, a kolikrát jsem si s uprchlíky i společně zaplakala, což nás nakonec sbližovalo,“ vypráví.
Rakety Iskander, utrpení i obnova
Zní to paradoxně, ale strategickým rozvojem města se Alona Kandyba zabývá i za války, kdy ruské drony a rakety město Zlatopil doslova strategicky ničí. Ale co Rusové zdevastují, to se musí obnovit. „V budově, kde pracuji, už ruské útoky dvakrát vysklily všechna okna, naštěstí nešlo o přímý zásah do objektu,“ líčí. Třeba 10. prosince 2024 Rusové na Zlatopil poslali hned dvě balistické střely Iskander-M, které zasáhly banku, vážně poškodily dalších 15 budov a zranily 11 lidí, některé i vážně.
Město zažívá také útoky, po kterých následují pohřby civilistů. „Zatím nejhorší nálet jsme měli na konci září 2022, kdy raketový útok zasáhl domy i auta. Zemřelo osm lidí, mezi nimi i 15letá dívka. Ale vlastně už v našem městě neznám nikoho, komu by válka nějak neublížila. Ruská invaze je tragédií pro každou rodinu, trpíme opravdu všichni, i když každý v jiné míře.“
Město uprchlíků
Ukrajinským vojákům se sice v září 2022 podařilo nepřítele donutit k částečnému ústupu na východ, a to až na vzdálenost 120 kilometrů od Zlatopilu, ale nyní se Rusové krůček po krůčku opět přibližují. Aktuálně se v této oblasti bojuje o vesnice Nova Kruhliakivka nebo Bohuslavka. „Naše téměř třicetitisícové město teď má dalších osm tisíc obyvatel navíc. To všechno jsou vnitřní uprchlíci, kteří se na okupovaná území zatím nemohou vrátit,“ vysvětluje.
Práce na obnově města proto Alona Kandyba musí stále kombinovat i s další pomocí uprchlíkům: „A každý z nich si v sobě nese těžký příběh.“ Co běženec, to doslova románový námět, protože se utíká přímo z frontové linie, ale spisovatelé zřejmě tolik knih o válce ani nemohou sepsat. Čtenáři by tak velké množství bolesti a smutku prostě neunesli.
Někteří uprchlíci žijící dočasně ve Zlatopilu dokonce ze svých domovů utíkali opakovaně, protože jejich vesnice prožívají už druhou ruskou okupaci. A pořád se prchá třeba jen s doklady v kapse, protože na nějaké pakování není čas...
Syny si v zákopech nedovede představit
Válka staví Ukrajince do situací, které vlastně nikdy nechtěli řešit. „Mám dva syny, 12 a 16 let. A po pravdě řečeno, nerada bych je viděla v armádě, takže doufám, že boje brzy skončí,“ věří 38letá specialistka za zlatopilské radnice. „Když se kluci narodili, nikoho by nenapadlo, že bude válka. Ale teď tu je,“ podivuje se, jak se poklidný domov může rychle proměnit ve válečnou zónu.
O dočasném pobytu v bezpečné Evropské unii zatím vážněji neuvažovala, ale starší syn bude brzy v branném věku. „Snad to do té doby skončí,“ zopakuje Alona Kandyba. Jenže i na začátku ruské invaze v únoru 2022 se říkalo, že do roka bude po válce. Není, a paní Alona to denně pociťuje i ve Zlatopilu, který leží 85 kilometrů jižně od Charkova.
Mrtví vojáci na fasádách paneláků
Jak je válka nebezpečná, to matky dospívajících synů vidí každý den v ulicích Zlatopilu i díky specifické pietní výzdobě města. Některé domy totiž zdobí velkoplošné muraly (graffiti) s nadživotními portréty padlých mládenců z řad místních rodáků. Od prosince 2024 se tak dívá na chodce i téměř dětská tvář vojáka, který zahynul u Bachmutu a jmenoval se Andrij Černikov (Андрій Черников). Skvěle hrál na kytaru a miloval kulečník. A rád měl i dlouhé turistické výšlapy a společenské tance. Padl měsíc po čtyřiadvacátých narozeninách.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Česko dodalo Ukrajině dalších 400 tisíc kusů munice, prozradila Černochová. Teď shání peníze
Oleg Fadejenko (Олег Фадєєнко) zahynul na frontě ve 27 letech. I on se teď dívá na někdejší zlatopilské sousedy z boční fasády osmipatrové budovy. Na rozdíl od Černikova má ale dospělejší tvář, protože ji zdobí hustý plnovous. Pro matku to ale navždy zůstane ten „malý Oleg“, který z tohoto světa odešel hodně předčasně.
Devítipatrový dům v 6. obvodu města Zlatopil pak ozdobila 30 metrů vysoká a 13 metrů široká malba armádního záchranáře. Jmenoval se Mikita Čimšyt (Микита Чимшит) a zahynul v pouhých pětadvaceti. Řada těžce zraněných vojáků mu vděčí za záchranu života, jemu už ale nikdo nepomohl. „Pro mě je pořád naživu. Volal mi den před zmizením a řekl, že to je těžké, ale drží se. Byli týden bez vody, neměli co jíst, a stále pod palbou. Házeli na ně fosfor a les kolem nich hořel,“ vyprávěla jeho matka při loňském odhalení nástěnné malby. Tělo oběti se nenašlo.
Pervomajskyj vs. Zlatopil. Totalita vs. demokracie
Padlí hrdinové namísto reklamních billboardů, to je všední realita Zlatopilu. Okresního města v Charkovské oblasti, které příliš neznají ani Ukrajinci. Už jen proto, že se tak jmenuje teprve od loňského roku. Do té doby nesl Zlatopil jméno Pervomajskyj. Prvomájové město.
Názvu z dob Sovětského svazu se ale po ruské invazi chtěli občané zbavit. Vladimir Putin totiž pořád ztělesňuje někdejší Sovětský svaz, kterému oddaně sloužil jako agent KGB. A také byl členem komunistické strany. „Svou starou stranickou legitimaci jsem nikdy nezničil,“ prohlásil dokonce Putin v roce 2016.
Polemika s divadelní Matkou
Hlavní specialistka pro strategický rozvoj města Zlatopil Alona Kandyba teď ale budoucnost Ukrajiny vidí v Evropské unii. A v minulých dnech proto v České republice navazovala kontakty s firmami, které by se po válce chtěly podílet na obnově válkou poničené země. „Je to nádherný pocit, že se celý týden nemusím obávat, kdy se rozezní sirény a přiletí rakety. Díky brněnské Nadaci Partnerství si mohu od války aspoň na chvíli odpočinout,“ říká.
Jenže doma nechala dva syny. „A o ty mám obrovský strach,“ dodá.
Řeč se stočí i na drama Matka z pera českého klasika Karla Čapka (1890-1938). V dramatu, které napsal v obavách z ozbrojeného konfliktu mezi Československem a Německem, řešil Čapek dilema jedné ženy, zda povolit či nepovolit, aby i její nejmladší syn dobrovolně narukoval do bojů při obraně vlasti. Matka dlouho váhala, ale nakonec synovi sama podala pušku. Matka dvou synů Alona Kandyba ale nad koncem dramatu kroutí hlavou, tohle je prý mužský pohled na věc. Žádná žena si totiž nepřeje, aby její syn narukoval přímo do války...
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Experti hodnotí vojenskou přehlídku v Moskvě
