Oslavy lunárního nového roku, které letos vyšly na 17. února, jsou bezpochyby vhodným a zajímavým obdobím, kdy Evropan může do Vietnamu vyrazit. I když tento svátek v mnoha ohledech vychází ze své čínské předlohy, rozhodně nedoporučujeme tento fakt připomínat před hrdými Vietnamci. Ti letos přivítali rok ohnivého koně, který má podle symboliky hrát do karet zejména odvážným a aktivním lidem, jelikož přinese nové příležitosti i nutnost vystoupit z komfortní zóny.
ČTĚTE TAKÉ: Smažená tarantule? V pohodě, míní moderátor Asia Express Štáfek. Přiznal, co mu dělalo problém
Vietnamci lunární rok oslavují ve velkém stylu. Ve větších městech i menších obcích vystavují a zdobí mandarinkovníky – podobně jako to dělají Češi s jehličnany na Vánoce. Vzájemně se mezi sebou navštěvují příbuzní z širších rodin, přičemž u domácích honosně ozdobených oltářů uctívají zesnulé předky.
U těchto posvátných míst se Vietnamci pravidelně modlí, pálí vonné tyčinky a rovněž přinášejí dary v podobě nejrůznějších pokrmů a nápojů – i těch alkoholických. Až poté, co se „nasytí“ zesnulí předci, mohou navázat žijící členové rodiny. Nutno zmínit, že následné hostiny jsou velkým gastronomickým i kulturním zážitkem.
Náboženství není opium lidstva
Hluboko zakořeněné náboženské zvyky Vietnamců přitom mohou nejednoho západního turistu překvapit, a to vzhledem ke skutečnosti, že vedení země stále pevně svírá ve svých rukou komunistická strana. Ta má dodneška na své vlajce vyobrazený Evropanům dobře známý symbol žlutého srpu zkříženého se žlutým kladivem na červeném poli. Jenže ve Vietnamu rozhodně neplatí známý výrok, že „náboženství je opium lidstva“ – jak pravil duchovní otec komunismu Karl Marx.
Během oslav nového roku jsou tak ulice Hanoje i dalších měst plné poněkud protikladných symbolů. Vcelku obvyklé jsou divoce barevné buddhistické vlajky symbolizující úctu k náboženství a předkům. Na straně druhé jsou ještě častější vietnamské a komunistické vlajky, které připomínají všudypřítomný patriotismus i respekt k autoritám.
Nejvíce rozporuplný pocit v Čechovi bezpochyby vyvolá neustále se opakující obrázek srpu a kladiva. Zatímco v Česku je propagace podobných symbolů od letošního ledna trestná, v hanojských ulicích je (nejen) během oslav nového roku naprosto běžnou součástí veřejného života.
Respekt k politické autoritě
Vlajky se srpem a kladivem přitom zdaleka nevisí jen na státních budovách, úřadech a silničních sloupech. Dochází tak k paradoxním situacím, kdy tento symbol uvidíte také v obchodech s textilem či bižuterií, restauracích, kavárnách nebo třeba uvnitř taxíků – tedy u soukromých osob, které se živí podnikáním a vydělávají na volném trhu.
A když se těchto Vietnamců zeptáte, proč propagují symbol, který vlastně zcela popírá jejich způsob života i obživy? Velice rádi to Evropanovi, který nerozumí celému kontextu situace, vysvětlí. Vyvěšení vlaječky se srpem a kladivem v Hanoji neznamená uctívání masových vrahů, kterými lidé jako Josif Stalin či Mao Ce-tung bezpochyby byli.
Jde spíš o symbol patriotismu, vzdor proti francouzské kolonizaci, oslavu poválečného sjednocení Vietnamu či vítězství nad Spojenými státy a samozřejmě také respekt k tamní politické autoritě, která sice dodnes obsahuje zjevné totalitní prvky, ale zároveň nikdy nebyla k vlastním občanům tak bezohledná a krutá, jako se to dělo třeba v SSSR, Číně, KLDR nebo Kambodži.
Jiný kraj, jiný mrav
Ho Či Mina zkrátka nelze hodit do stejného pytle s komunistickými zrůdami jeho doby. Ve Vietnamu totiž nedocházelo k brutálnímu rudému teroru či vykonstruovaným politickým monstrprocesům, jejichž pomocí by vůdce pod praporem třídního boje vraždil miliony a miliony skutečných i domnělých nepřátel. Nutno samozřejmě zmínit, že i vietnamské budování socialismu bylo násilné a mělo své oběti.
Obrazu Ho Či Mina nicméně pomohl jeho atypický styl, s nímž si on sám komunismus vykládal. Na rozdíl od Pol Pota nehlásal rušení volného obchodu a peněz jako zvráceného kapitalistického výdobytku. Rovněž po vzoru Mao Ce-tunga nelikvidoval náboženství a nesnažil se vymazat tisíciletou historii vlastní země z povrchu zemského. Ani se neinspiroval u Kima Ir-sena, který udělal z KLDR nejvíce izolovaný stát světa.
Možná více než komunistou byl Ho Či Min pragmatickým vlastencem, který využil srp a kladivo ke svým nacionalistickým cílům – aby vyhnal ze země francouzské kolonizátory a aby navzdory americké vojenské intervenci sjednotil Vietnam pod autoritářskou vládou. Obojí se nakonec povedlo. Jeho skromný způsob života i skutečnost, že on sám se sjednocení Vietnamu ani nedožil, z něj udělaly vlastně až mýtickou postavu.
Komunista, který respektoval svobodu náboženského vyznání, se nakonec sám stal modlou, kterou dodnes Vietnamci ze severu i jihu bezmezně uctívají. Člověk, který si po své smrti přál zpopelnění a rozptýlení těla po vietnamské půdě, je dodnes nabalzamovaný a vystavený v hanojském mauzoleu. A nutno podotknout, že i když zemřel skoro před 60 lety, alespoň na pohled vypadá, jako by snad jen usnul.
Jak to tedy s oním symbolem srpu a kladiva uzavřít? Zkrátka jiný kraj, jiný mrav... Ono bez respektu k cizím kulturám a zvykům vlastně pořádně ani nemá smysl cestovat po světě. A i když má Vietnam ke svobodné zemi s demokracií západního typu daleko, stále jde o nádhernou zemi, jejíž občané v obecném smyslu nepůsobí dojmem, že by jim v životě něco zásadního chybělo.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: V Asia Expressu můžete i zemřít. Ouha, napadlo mě, když jsem si přečetl smlouvu, popsal Tuna
