Bombastická hodnocení, nadšení kritiků i běžných diváků a aura seriálové události roku. Co je zač Pluribus, novinka na Apple TV? Forbes Life jako jediné české médium vidělo v předstihu sedm epizod vychvalovaného seriálu od tvůrce Breaking Bad.
Když se řekne sci-fi, představíte si patrně mnoho věcí, ale určitě ne to, o čem vypráví seriál Pluribus. Dystopie, v níž lidstvo nakazí neznámý virus, kvůli němuž se všichni promění v kolektivní vědomí – věčně spokojené, vyrovnané a mírumilovné? Tohle není průměrné sci-fi, které chce ohromit efekty, ale příběh, který vás pomalu vyvádí z rovnováhy.
Však za ním stojí americký scenárista Vince Gilligan a jeho profesní historie je všechno, jen ne průměr: stačí říct Perníkový táta (známější jako Breaking Bad v originále), nebo Volejte Saulovi (Better Call Saul), jedny z nejlépe hodnocených seriálů posledních dvaceti let.
Pluribus na ně do jisté míry navazuje: vracíme se do městečka Albuquerque v Novém Mexiku, ale v úplně jiných kulisách. Lidstvo už není tím, čím bývalo, napětí vystřídal zlověstný klid a melancholie. Jen pár výjimek zůstalo kdoví proč vůči viru imunní.
Jednou z nich je Carol Sturka. Spisovatelka romantických bestsellerů, která svá díla označuje za „bezmyšlenkovitý kýč“ a když jí manažerka a partnerka Helen řekne, že právě absolvovali nejlepší knižní turné, tak odvětí: „Nejlepší knižní turné, co to je? Něco jako nejlepší rakovina žaludku?“
Její cynismus dostane tvrdou ránu, když se celý svět promění v její pravý opak. Všichni se usmívají, přikyvují a chtějí s každým vycházet. Carol zoufale hledá v nových pořádcích své místo, jenže na vzpouru proti systému zůstává zoufale bezmocná – a sama.
Sami budete i vy s ní, a to drtivou většinu času, kterou Pluribus věnujete. One-woman show herečky Rhey Seehorn, kterou proslavilo právě Volejte Saulovi, naštěstí potvrzuje její kvality a činí z ní velkou kandidátku na herecké ceny.
Snoubí se v ní sarkasmus a jemná zranitelnost, ale také výbušnost a neklid člověka, který se nikdy necítil být součástí společnosti. Carol pohrdá vlastním úspěchem, je unavená lidmi i sebou samou. A když se svět kolem ní promění v dokonalou harmonii, zůstává ironicky jedinou, která si zachovává lidskost. Seehorn hraje její odpor i osamělost s takovou přesností, že i uprostřed nejtišších scén cítíte pod zdánlivým klidem její rozervanost a zoufalství.
Pluribus se sice označuje jako sci-fi, ale ve skutečnosti je to pozoruhodný žánrový hybrid, který vás chvíli napíná jako thriller, pak se promění v černou komedii a jindy zase v melancholické drama. Je nepředvídatelný a v tom se do velké míry skrývá jeho půvab. Nevede vás za ruku, místo jistoty servíruje nejistotu.
A klade spoustu, spoustu otázek, přičemž cestu k odpovědím hledá pomalu a neochotně. Tempo se táhne, často až do festivalové meditativnosti; jednotlivé scény se rozpínají, aby daly prostor emocím, pohledům a tichu mezi dialogy. A také ukázaly bezmoc protagonistky, která zoufale chce návrat starého světa, ale neví, kde začít.
Kromě záhad týkajících se nových zákonitostí, které se postupně rozplétají, ale vyvstává při sledování i řada otázek, na které jednoduché odpovědi nejsou.
Jaká je cena za dokonalý svět? Jaký je význam svobodné vůle jednotlivce? Kdo je tady vlastně padouch – ona záhadná entita, která touží po míru, nebo rebelka, jež tenhle status quo narušuje? Není těžké hledat v Pluribusu komentář k současnému světu, k pandemii, k potřebě všudypřítomného štěstí, k tlaku na společenský soulad.
Gilligan každopádně nikdy nebyl úderným vypravěčem a kdo jeho styl zná, toho Pluribus nepřekvapí. Ona rozvleklost slouží k důkladné charakterové studii Carol a jejímu sžívání s novým světem, ale bortí diváckou pozornost, kterou je těžké v tolika bezmála hodinových dílech (celkem jich má první řada devět) udržet.
Ke každému posunu v ději, ke každé nové informaci musíte ujít podobně strastiplnou cestu jako hlavní hrdinka, ale touha zjistit „co se to kruci stalo“ je u diváka i protagonistky tak silná, že nutí v obou případech jít dál.
Přijde po náročné cestě i uspokojivá odměna? Gilligan už se nechal slyšet, že by rád natočil čtyři série, a tak je možné, že odpovědi v závěru té první budou stále šustit papírem. V tom je síla i slabost Pluribusu: je to fascinující vize, která si žádá obdiv, ne nutně lásku. Je to fascinující příklad díla, které ukázalo vztyčený prostředníček žánrovým dogmatům i diváckým očekáváním – a sklízí za to potlesk.
The post Seriálová událost roku? Pluribus ukazuje věčné štěstí jako nejděsivější apokalypsu appeared first on Forbes.
