Samozřejmě, nebyla to dvanáctsettrojka nová, ta stála dvojnásobek toho, co chtěla Mototechna za Škodu 120. Tolik peněz by za ni vydal v té době jenom blázen a to Zdeněk nebyl. Chtěl jen na cestování víc místa, patnáctiletý Renault 8 byl pro pětičlennou rodinu krutě malý. Navíc hnil tak intenzivně, že části jeho karoserie musel podomácku vyspravovat laminátem.
Zdeňkova Škoda 1203 byla žlutá. Ale byla to taková ta socialistická žluť, něco mezi hnědou a béžovou, jakých tehdy po silnici jezdily mraky. Od té doby, co jeho rodina vyměnila auto francouzským státem vlastněné automobilky Renault za vůz národem vlastněných Automobilových závodů, si Zdeňka nepamatuji jinak než jako muže s černýma rukama trávícího víkendy nejrůznějšími servisními zásahy. To aby škodovka zase dojela zpátky domů do Prahy.
Svých much se "Troska", jak se jí v jeho rodině přezdívalo, nedokázala zbavit nikdy. A tak jsem se Zdeňkem, který mě celkem často z chalupy vozil, zažíval zvláštní příhody. Jednou třeba navrhl, abych po cestě vyskočil z auta za jízdy, protože kdyby zastavil, tak by chcíplo. A kdyby nedejbože chcíplo, už by nenastartovalo. Což by byl problém, protože děti už jsou v pyžamu, připravené jít po příjezdu domů rovnou do postele.
Tohle šlo v praxi provést těžko, a tak dvanáctsettrojka na křižovatce u Rudolfina opravdu zhasla. A jak správně Zdeněk odhadl, už nenastartovala. Odtlačili jsme ji tenkrát k filozofické fakultě a ke svým domovům putovali tramvají a metrem. Někteří z nás skutečně v pyžamu.
Jindy to ale až taková legrace nebyla. "Tady jsi měl, Zdeňku, odbočit," všimli jsme si nečekané změny v jinak léta neměnné trase. "Já vím, ale mně to nebrzdí," odvětil a v klidu pokračoval v jízdě. Z dnešního pohledu nepochopitelné, ale plán byl skutečně takový, dojet opatrně z České Lípy až do Prahy bez brzd. A to i bez té ruční, která službu vypověděla už dávno.
Provoz byl tenkrát na silnicích mnohem slabší, ale některé věci se od té doby nezměnily. Třeba prudké klesání za Dubou, zakončené ostrou levotočivou zatáčkou. Zdeněk na vrcholu kopce zařadil jedničku a doufal, že motor auto zbrzdí.
Jenže zařazená jednička po chvíli vypadla a už nešla vrátit zpátky. Auto pomalu nabíralo rychlost a řítilo se do katastrofy. Udělali jsme na silnici dva obloučky, načež Zdeněk strhl řízení do škarpy, kde nás po pár metrech zastavil sloup elektrického vedení.
Rychlost nemohla být vysoká, protože sloup do krátkého předku škodovky pronikl jen mírně. Náraz ale nebyl úplně malý, sedě tenkrát ve třetí řadě jsem z ukotvení v podlaze vytrhl lavici před sebou. Bezpečnostní pásy na zadních sedadlech ještě nebyly.
Nikdo se nezranil, ale všichni byli v šoku. Zdeněk se například snažil zvenku vypáčit vzpříčené dveře řidiče, ačkoliv to nedávalo smysl. Auto bylo tak jako tak na odpis, oprava by stála víc než pořízení jiné ojetiny.
Mohlo by se zdát, že taková příhoda člověka varuje dostatečně, ale Zdeněk byl nepoučitelný. Krátce po nehodě sehnal jinou dvanáctsettrojku v podivném stavu, která mu po nějakém čase shořela. Ucítil kouř, zvedl poklop motoru mezi sedadly, plameny vyšlehly a bylo to.
Čas dokáže leccos, ale některé vzpomínky zůstávají stále živé. K nim patří i ty na Škodu 1203, která nebyla dobrá ani za časů, kdy ve velkém počtu jezdila po československých silnicích. A ti, kteří ji řídili, byli hrdinové všedních dnů, jak se tenkrát říkalo. Protože dvanáctsettrojka byla pomalá, nekomfortní a uřvaná. Ostatně jako doba, ve které vznikla.
