Když byly Jirkovi Hooverovi čtyři roky, vylezl na žebřík do téměř třímetrové výšky. Dolů už nesešel. Spadl přímo na hlavu a skončil v kómatu v nemocnici. "Stalo se to v pravé poledne v říjnu 1972, kdy jsem byl po pádu měsíc v kómatu," vypráví a popisuje, jak v důsledku vážných zranění částečně ochrnul. Chůze i mluvení mu dělají velké problémy, silně se opírá o berlu, kterou pevně svírá v levé ruce. "Jiní by si to s mým osudem už hodili," říká s úsměvem.
Přes všechny zdravotní problémy ale stojí jako jeden z vůbec prvních před Rudolfinem a čeká hodinu předem, až se otevřou jeho dveře. Moc se chce poklonit památce herce Jiřího Bartošky, kterého měl velmi rád. "Třeba film Hřbitov pro cizince byl moc krásný a silný," vzpomene film z roku 1991 o osudech českých letců, kteří bojovali za druhé světové války v britské královské letce. Bartoška hrál jednoho z těchto letců, kteří byli po návratu do Československa komunistickým režimem tvrdě perzekuováni.
Než se ale Jirka dostane do Rudolfina, bude muset zdolat řadu schodů, které působí jako nepřekonatelný problém. Sotva chodí, ani nezvedne nohu do schodů. "Věřím, že mi někdo pomůže. Vůbec mě nenapadlo, že bych sem nepřišel, já ho měl opravdu hodně rád. Když ještě hrál v Divadle Na zábradlí, tak jsem si na něj jednou počkal po zkoušce a požádal ho podpis. Byl moc ochotný, skočil do zákulisí pro svou fotku a dal mi ji podepsanou," líčí jeho obdivovatel.
Jakmile se přesně v deset otevřou dveře Rudolfina, Jirka se pokusí s pomocí druhých dostat na první schodek, ale je zřejmé, že to bude velký problém. O tom, že by se otočil, vůbec neuvažuje. "Chci mu dát malou kytku, určitě to zvládnu," pronese odhodlaně a po několika minutách přece jen schody s pomocí dvou dalších lidí zvládá. Uvnitř ho chytne do nohy křeč, ochotní organizátoři mu ale hned pomáhají sednout si na lavičku a volají dobrovolnici z Českého červeného kříže, která se zajímá o jeho problémy.
Křeč ale povolí a Jirka se může s Jiřím Bartoškou rozloučit přímo v hlavním sále Rudolfina. Chvíli se v tichu zastaví, položí kytku do míst, kde je spousta dalších kytek i věnců, a nakonec využije i možnost napsat pár slov do jedné ze tří kondolenčních knih. "Sbohem, Jiříku, budu na tebe s láskou a úctou vzpomínat," napíše kostrbatým písmem, ale se zjevným citem levou rukou, protože v pravé by nedokázal pero udržet.
Knihy se rychle plní vzkazy mnoha dalších Bartoškových obdivovatelů. Na stejné stránce jako Jirka zanechala vzkaz herečka z divadla v Libni. "Divadlo pod Palmovkou, díky, Barťáku, za úžasnou spolupráci," děkovala v knize. "Jiří, bylo mi ctí tě znát," připsal někdo další. Podobných vyznání by šlo citovat celou řadu. Často bylo u nich také jedno či více srdíček. "Jirko, byl jste pro tento národ velký bohém, zůstanete v našich srdcích," napsal další smuteční host. Někdo byl stručný, jiní se rozepsali, třeba paní Monika z Brna. "Jiříku, už je ti dobře. Vím, že jsi v nebi, a těším se, že se s tebou jednou uvidím. Díky za ztvárnění Pána Boha v Andělu Páně. Miluju tu pohádku. A také miluju Tvého tygra," připomněla mimo jiné další Bartoškovu filmovou roli.
Vstávání před pátou, na Bartošku a potom rychle do práce
Zatímco do Rudolfina přicházeli další jeho fanoušci i ctitelé, z nichž někteří si ještě po odchodu povídali, paní Romana z Tanvaldu rychle spěchala do práce. Před Rudolfinum přišla jako úplně první, dvě a půl hodiny před otevřením. V půl paté ráno vstala, o hodinu později sedla do auta, které zaparkovala na okraji Prahy na Černém Mostě a metrem dojela na Staroměstskou, odkud je to už jen kousek.
"Chtěla jsem tady být co nejdřív, abych mohla po desáté zase rychle do práce. Nevěděla jsem, kolik tady bude lidí a jak to bude probíhat, takže jsem přišla pro jistotu brzy," vysvětlovala s tím, že by litovala toho, kdyby návštěvu vzdala. "Pana Bartošku si vybavím jako krásného, charismatického, moudrého a veselého člověka. Měla jsem moc ráda seriál Sanitka nebo například film Všichni moji blízcí, ve kterém byl také fantastický. A jako ředitel Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech byl nepřekonatelný," svěřila se.
Další žena, paní Jaroslava, přitahovala pozornost svým bílým tričkem, na kterém měla zepředu i zezadu Bartoškovu fotografii. Už z minulosti věděla, že když zajde do jedné z pražských prodejen, vytvoří jí tričko s požadovanými fotografiemi do druhého dne.
"Když umřel Josef Zíma, tak jsem měla při rozloučení s ním na tričku velkého pana Zímu. A byla jsem i na rozloučení s Libuškou Šafránkovou, také v tričku s její fotkou," říkala tato šestasedmdesátiletá čiperná paní. "A dokud jsem relativně zdravá, tak mi tento věk nijak nepřekáží. Pan Bartoška, to byl pan herec. Jedinečný. Krásný, hodný, charismatický. Líbil se mi jako doktor Skalka v sanitce. A líbil se mi také ve filmu Teorie tygra," vyprávěla a nakonec přiznala, že mladý Bartoška jí připomínal známého herce Antonia Banderase. "A toho já mám móóóc ráda," vyhrkla.
Přestože převažovaly ženy různého věku, do Rudolfina přicházeli také muži. Například dvaaosmdesátiletý pamětník z Olomouce Jaromír, který jezdí na festival ve Varech od padesátých let minulého století.
"Nejdříve jsem jezdil s rodiči, potom už sám. Letos pojedu po padesáté třetí. Kdysi hodně dávno jsem spával v hotelu Pupp. No, to bych si vzhledem k cenám už dnes nemohl absolutně dovolit," posteskl si tento senior, který přijel vlakem na otočku jen kvůli rozloučení s Bartoškou. "Hodně jsem se věnoval práci ve Filmovém klubu, takže odtud jsem znal Jiřího Bartošku dobře. "Po všech stránkách to byl výborný člověk, velmi kamarádský, byla s ním sranda," zavzpomínal.
Mezi smutečními návštěvníky ale nebyli jen veřejnosti neznámé lidé z mnoha míst Česka, přicházeli také někteří politici, herci a další známí lidé. Mezi prvními byl po otevření ministr kultury za ODS Martin Baxa i primátor Prahy Bohuslav Svoboda, dopoledne se objevil i známý moderátor Českého rozhlasu Aleš Cibulka, který vzpomínal, když Bartošku viděl naposledy.
"Bylo to při loučení s Karlem Heřmánkem a byla to strašně zvláštní situace. Bylo zvláštní pana Bartošku sledovat, byl už vážně nemocný, po několika chemoterapiích, a já přemýšlel, co se mu asi honí hlavou, jestliže mu odešel jeden z jeho nejbližších kamarádů. A já si uvědomoval, že nenávratně odchází silná generace hereckých bardů a skutečných osobností," sdělil Cibulka.
