Zakladatel výzkumné agentury STEM rovněž připomíná, že z politiky mizí dlouhodobá témata. "Politici reagují hlavně na okamžité podněty, věnují se jen tomu, co je in, co frčí a o čem lidé chtějí slyšet," míní. Přičemž i u vážných věcí dávají přednost heslům od marketérů před trpělivým vysvětlováním svých postojů. V rozhovoru se také zamýšlí, proč k takovému "smrštění" domácí politiky došlo a do jaké míry si za něj mohou sami voliči.
Podle sociologů je česká společnost pestrá, politicky je však rozdělena do dvou nesmiřitelných táborů. Jak může platit obojí?
Je to paradox, který ukazuje na závažný problém naší společnosti. Na rozpor mezi běžným životem společnosti a politikou. Obojí se od sebe vzdálilo natolik, že jsou to vlastně mimoběžné světy. Společnost si žije svým tempem, vedle materiálního postavení stále větší váhu získává sféra sociálních vztahů a kulturních vazeb a celkový civilizační rámec. Takže společnost je velmi rozmanitá a mnohovrstevná. Politika je ale jiná. Na počátku devadesátých let politici věděli, že se musí učit vnímat a chápat dění ve společnosti včetně názorů a postojů "obyčejných lidí". Panovala i představa, že za spolupráce elit i veřejnosti se bude upevňovat soudržná společnost. Ta snaha nám ale vydržela necelých deset let.
Proč tak krátce?
Lidé rychle získali odtažitý vztah i k novým politikům. Dospěli k názoru, že politika neumí dostatečně citlivě vnímat život a přicházet s adekvátními návrhy na jeho zlepšení. Přispěl k tomu počátkem 90. let i postoj části elit kolem Václava Klause, že veřejné záležitosti - to, jak má vypadat penzijní systém, školství, zdravotnictví nebo jak má fungovat justice - jsou záležitostí odborníků. Obyčejní lidé přitom mohou sedět doma u televize a čekat, až experti vše připraví. To je velice ošidný názor, třeba o výši rodinných přídavků nemohou rozhodovat experti, to je věc politického rozhodnutí. Nedocenilo se, že jde o oboustranný proces, při kterém politické špičky musí neustále získávat podněty zespoda a současně být schopné své představy a náměty veřejnosti trpělivě vysvětlovat. Přičemž připouštím, že dělat z věcí nesrozumitelných srozumitelné je těžké.
Je to ale jediné vysvětlení?
Problém byl i v tom, že se lidé po zkušenostech s komunistickým režimem do nových stran nijak nehrnuli a ty vznikly jako velice uzavřené kluby. Což se dál stupňovalo, protože s politickými pozicemi souvisí posty mocenské, rozhodovací a zprostředkovaně i ekonomické a těch je jen omezené množství. Kdybych v některé straně byl předsedou a šlo mi především o udržení politické kariéry, tak mě tolik nezajímá, co si myslí veřejnost. Nejvíc si budu hlídat situaci uvnitř vlastní strany, protože moje politická budoucnost závisí v prvé řadě na rozhodování velice omezeného počtu jejích členů.
Domácí politika není jen odtržená od života, je i nesmiřitelně rozpolcená. Čím vysvětlit toto?
Politika rozpolcená opravdu je. Vše je podřízeno logice vyhrát nejbližší volby, a tak se řeší hlavně krátkodobé problémy a od těch dlouhodobých se poodstupuje. Volby jsou každé čtyři roky, zatímco v penzijní reformě jde o budoucnost vzdálenou třicet či padesát let. Takže se vše smrští na politiku "tady a teď". Politici reagují na okamžité podněty, věnují se jen tomu, co je in, co frčí a o čem veřejnost chce slyšet. Současně preferují rychlé a viditelné výsledky, což vede k všeobecnému populismu. Proč by politikové diskutovali o složitých záležitostech, ve kterých se ani moc nevyznají? Raději se věnují výrokům protivníků a politiku zredukují na osobní soupeření. Hovoří se o tom, že politika je konflikt a střet zájmů. S tím bych souhlasil, pokud se to bude týkat věcných problémů. Když se však obsah vyprázdní, veřejnost politiku začne chápat jako nějakou svéráznou hru. Ta má s řešením každodenních starostí lidí a dlouhodobých problémů jen málo společného. Kromě konfliktu lidé od politiků vyžadují dohodu o zásadních věcech: právě proto si je volili.
Budu trochu polemizovat. Politiku přece štěpí i diametrálně odlišné názory na řadu závažných záležitostí. Ať jde o veřejné zadlužení, penze, migraci nebo zahraničněpolitické zakotvení a válku na Ukrajině. To není důvod k hádkám?
Jistě jde o závažné problémy, stojí za to ale sledovat, jak k nim politici přistupují. Zda jen nechtějí lákat voliče na obecná hesla. A do jaké míry mají zájem vše důkladně vysvětlit. Pokud bude převažovat představa, že obyčejný člověk například nemůže pochopit otázky našeho západního či východního směřování a spokojí se s nějakým sloganem, který vymyslí marketéři, tak je to chyba. Z výzkumů STEM navíc víme, že takto problém u nás nestojí. Lidí s jasným prozápadním směřováním je oproti těm s jasnou východní orientací šestkrát víc. Avšak ta nejpočetnější skupina lidí - skoro 40 procent - si myslí, že nejvýhodnější je stát někde uprostřed. Z toho je patrné, že rozhodování Západ či Východ není vlastně štěpné téma pro celou společnost. Pro jistou skupinu lidí to může být do voleb hlavní tahák, avšak pro většinu populace ne.
Politologové dlouhodobě varují před štěpením společnosti, které vygradovalo zejména za éry Miloše Zemana či vlády Andreje Babiše. Teď tu je přes dva roky nový prezident Petr Pavel a v čele vlády stojí Petr Fiala. Jak jim se daří politicky společnost spojit?
Prezident si stále drží poloviční podporu veřejnosti, což není špatné. A neřekl bych tedy, že společnost dělí. Vláda je ovšem hodnocena špatně, srovnatelně s těmi nejhoršími v minulosti. Premiér i jeho ministři přitom opakují, že se jim většinu úkolů podařilo splnit. Což vyvolává vzpomínku na slova Václava Havla z roku 1997 (za vlády Václava Klause - pozn. red.), který mluvil o blbé náladě. Vzpomínám si, že také tehdy jsme z vládních míst slyšeli, že vše jde tak, jak kabinet očekává, a vše je v pořádku. Přičemž intuitivní tušení lidí, že věci správným směrem nejdou, se dostávalo do přímého rozporu s oficiálními tvrzeními. Dnes tu máme takovouto blbou náladu zase.
Na druhou stranu se ale mnoho lidí o politiku nezajímá.
Pokud se politický život zdá nepochopitelný a nepříjemný, tak se ho lidé snaží vytěsnit na okraj svých zájmů, daleko od soukromého života, s nímž je naopak na 80 procent populace spokojeno. K tomu řada lidí politiku pokládá za prakticky nezměnitelnou, a tak se odmítají jakýmkoliv způsobem angažovat ve veřejném prostoru. Data STEM prokazují, že vždy před volbami se zájem o veřejné záležitosti oživoval, protože lidé přece jen trochu doufali v pozitivní posun. Takové očekávání ale v uplynulých 30 letech stále klesá, což ukazuje na prohlubující se rozčarování. Zrcadlo tomu nastavuje řada krizí - migrační, covidová nebo související s ruskou válkou vůči Ukrajině.
Politická rozpolcenost není jen český fenomén, je vidět doslova po celém demokratickém světě. Co je příčinou rozštěpení tam?
Když jsme v devadesátých letech měli heslo o návratu do Evropy, tak jsme měli jasný cíl. Být jako jiní na Západě. Jenomže za těch 30 let se Západ dost proměnil a ideál už nemá tak jednoznačnou podobu. Je skvělé, že jsme se stali členy Evropské unie a NATO, je výborné, že žijeme ve světě demokratických zemí. Jenže ona malodušnost, patrná v českém prostředí, se projevuje také v ostatních západních zemích. Zkratkovitost, absence velkých témat, celková zpohodlnělost vyvolaná konzumním způsobem života, novými technologiemi a sociálními sítěmi.
Dá se s tím vůbec něco dělat?
Rozhádanou a málo efektivní politiku tu máme už dvacet let a dovolím si docela příkrý soud: je to z pohodlnosti a lenosti nás všech. Současné konfliktní praktiky jsou pro politiky velmi pohodlné. Pokud chceme změnu, musíme mít vyšší nároky na ty, kteří nás vedou. Pokud jde o politiky, tak taková aktivita vyžaduje systematické úsilí, spolupráci mnoha lidí a rozhodně není možná při současném vnímání veřejných postů a vládních úřadů jako nějaké dočasné kořisti.
A lidé?
Nepohneme se z místa, budou‑li lidé i nadále tak pasivní jako dosud. Závažným problémům nevěnují náležitou pozornost, protože nevěří, že něco zmůžou. Mnohdy jim ani nerozumí, vždyť sdělovací prostředky jsou tlačeny ke stručnosti a velká a složitá témata zůstávají viset v prázdnotě. Dopředu se bohužel rezignuje na pokus vyložit problém v jeho celistvosti. Jak pak chtít, aby se něčím podobně beznadějným zabývali politici? Když jim stačí pár výkřiků na sociálních sítích a trochu obratné manipulace s emocemi?
Jaké tedy vidíte východisko z neradostné situace, o které hovoříte?
Nechci být pesimistou. Řešení si vyžádá dlouhodobé a namáhavé úsilí. Je podstatné, abychom si vůbec uvědomili, že máme závažný problém a že jsme mnohé zanedbali. Hodnotám svobody, demokracie, otevřené společnosti se musí učit politici i veřejnost, ale také děti od základních škol. Solidarita, vzájemnost, společenská soudržnost, vzájemný respekt mají šanci, pokud je budeme brát vážně jako východisko do budoucnosti.
