Přesně před 150 lety získal Alexander Graham Bell patent na telefon. Přelomová technologie se stala základem pro obří byznys Bell Telephone Company, jež si dlouhé dekády držela na nově vzniklém telekomunikačním trhu monopol. Nejdřív však bylo nutné obhájit vynález před soudem.
Bell vedl s odpůrci a konkurenty soudní bitvy o práva na technologickou novinku celé roky. Jedním z nejzarputilejších byl Elisha Gray – autor stejného nápadu, jehož žádost na patentovém úřadě ve Washingtonu přistála o pár hodin později než Bellova.
Těchto pár hodin rozhodlo, kdo se zapíše do historie jako vynálezce telefonu. Gray však až do své smrti o čtvrtstoletí později tvrdil, že mu Bell telefon ukradl.
Drát v kyselině
Na svatého Valentýna roku 1876 se na patentový úřad ve Washingtonu, D.C., vydají právní zástupci dvojice mužů. Oba si chtějí zaregistrovat stejný nápad – zásadní vylepšení telegrafu. Tak, aby po drátu šlo s druhou stranou místo složitého vyťukávání morseovky rovnou mluvit.
Elisha Gray – čtyřicetiletý uznávaný inženýr, byznysmen a držitel desítek patentů spojených s telegrafem – pokládá přenos hlasu za další logický krok ve svém oboru. Funkční prototyp telefonu nemá a žádá úřad o takzvanou patentovou výhradu (patent caveat): ochrannou lhůtu, jež mu poskytne čas na vynálezu pracovat.
Žádost devětadvacetiletého vědce a učitele neslyšících Alexandra Grahama Bella se toho dne objevila na úřadu dřív. Má pořadové číslo pět, zatímco Grayova je až na 39. místě. Bell ovšem nežádá o čas, ale rovnou o patent na telefon.
Bell však v tuto chvíli také nemá funkční prototyp. Zvuky přenášené jeho elektromagnetickým systémem totiž téměř nejde slyšet. Zlom nastane až v momentě, kdy výrazně změní design svého přístroje a drát z mikrofonu ponoří do vody s malým množstvím kyseliny. Získá tím mnohem efektivnější nástroj k proměně zvukových vln v pulzující elektrický proud.
Takzvaný tekutý vysílač (liquid transmitter) je v Bellově žádosti o patent zmíněn pouze v poznámce dopsané na okraj jedné ze stránek. V Grayově žádosti (podané o pár hodin později) je však tento nápad popsán detailně, včetně názorné ilustrace, jak by „tekutý“ mikrofon mohl vypadat. Ve finálním znění Bellova patentu ze 7. března 1876 už mikrofon na bázi proměnlivého odporu kapaliny figuruje v hlavním textu.
Tři dny nato Bell zprovoznil svůj první funkční telefon. „Pane Watsone, pojďte sem,“ pronesl do přístroje a díky tekutému mikrofonu to asistent Watson ve vedlejší místnosti slyšel jasně a zřetelně.
Z této skutečnosti se později zrodilo přesvědčení Elishy Graye, že mu konkurent vynález ukradl. Gray s pozdějšími obhájci tvrdili, že pracovník patentového úřadu tajně ukázal jeho žádost Bellovým právníkům, kteří přidali klíčovou pasáž do Bellovy žádosti dodatečně.
Zkorumpovaný úředník
V jádru sporu je úředník Zenas Fisk Wilber, který měl v roce 1876 na stole jak Bellovu žádost o patent, tak Grayův požadavek na ochrannou lhůtu. Wilber si všiml, že oba dokumenty jsou si podobné, a patentové řízení pozastavil.
Po obdržení úředního oznámení Alexander Graham Bell okamžitě odcestoval do Washingtonu. Sešel se s právníky a společně Wilbera navštívili. Na základě prokazatelného faktu, že Bellova žádost byla na úřadě dřív (byť jen o pár hodin), na úředníka zatlačili. Podle tehdejších pravidel mohla totiž patentová výhrada zablokovat pouze žádosti o patent podané po ní.
Wilber uznal svou chybu a pozastavené patentové řízení se během pár dní opět rozjelo. Elisha Gray měl během této pauzy šanci upravit svůj požadavek na plnohodnotnou žádost o patent. V takovém případě by úřad musel před udělením prozkoumávat, který z vynálezců je schopen doložit dřívější datum vzniku svého nápadu.
Gray to však neudělal a z boje o titul vynálezce telefonu odstoupil. Udělal tak na radu svého právníka, který zhodnotil, že kvůli časovému razítku je potenciální právní bitva předem prohraná.
Klíčový zvrat přišel až o deset let později, kdy úředník Wilber v čestném prohlášení uvedl, že byl v době udělování patentu těžkým alkoholikem s vysokými dluhy. Jedním z jeho hlavních věřitelů měl být jeden z právníků Alexandera Grahama Bella. Wilber přiznal, že kvůli tomu mu tajně ukázal dokumenty Elishy Graye – včetně klíčového návrhu tekutého mikrofonu.
Wilber ve svém prohlášení explicitně uvedl, že mu Alexander Graham Bell po tajné schůzce ve Washingtonu osobně předal stodolarovou bankovku za jeho „služby“.
Bell následně pod přísahou kategoricky popřel, že by úředníkovi zaplatil nebo že by měl přístup ke Grayovým dokumentům. Přiznal pouze, že mu Wilber ústně sdělil, že se střet s Grayem týká principu „proměnlivého odporu kapaliny“. Podle Bella však tento princip už byl obsažen v jeho původně podané žádosti o patent.
Spor musel v roce 1888 rozseknout až Nejvyšší soud USA. Wilberovo prohlášení totiž vyvolalo lavinu dalších žalob od Bellových konkurentů, jež měly za cíl zrušení jeho patentu na telefon. Vleklé kauzy z nižších federálních soudů se spojily do obřího odvolacího případu, který vešel do dějin jako The Telephone Cases.
V březnu 1888 Nejvyšší soud definitivně potvrdil platnost patentů Alexandera Grahama Bella. A také to, že k nápadu s tekutým mikrofonem dospěl sám a zcela nezávisle na Grayovi.
Wilberovo svědectví soud smetl ze stolu jako nedůvěryhodné. Ukázalo se, že někdejší úředník tou dobou se svými svědectvími kupčil. Nejdřív v prohlášení pro Bellovu společnost tvrdil, že k žádnému podvodu nedošlo. Následně, když mu zaplatila konkurenční firma Pan-Electric, podepsal výše zmíněné přiznání ke korupci. Poté svá tvrzení ještě několikrát upravil.
Nejvyšší soud tak potvrdil Bellovo právní prvenství, čímž mu zajistil legální monopol na telekomunikace až do vypršení patentu v roce 1893.
Nejhorší byznysové rozhodnutí v historii
Společnost Bell Telephone Company, založená v roce 1877, vládla trhu více než 100 let. Vedle skupování konkurentů to však ze začátku bylo zejména díky patentové ochraně.
Bellův patent byl totiž napsán tak chytře a široce, že až do jeho vypršení se na trh nedostal prakticky žádný jiný výrobce telefonů. Ne že by to konkurence nezkoušela, Bell musel svůj patent postupně bránit zhruba v šesti stovkách soudních sporů s nezávislými vynálezci, americkou vládou nebo nadnárodním gigantem Western Union.
K tomuto klíčovému střetu došlo už v roce 1878, kdy společnost Western Union – vládce tehdejšího trhu s telegrafní komunikací – začala vyrábět vlastní telefony podle návrhu Elishy Graye a Thomase Edisona. Bellova společnost ji okamžitě zažalovala a dosáhla mimosoudního vyrovnání, v jehož rámci se Western Union z trhu stáhla.
Už v roce 1876 měla přitom firma možnost získat Bellovu technologii, a to relativně levně. Na podzim 1876 byl na tom Alexander Graham Bell a jeho finanční partneři – hlavně budoucí tchán Gardiner Hubbard – bídně. Vývoj telefonu stál spoustu peněz, komerční využití bylo v plenkách a došly jim finance.
Hubbard se rozhodl k zoufalému kroku a nabídl prezidentovi Western Union kompletní prodej Bellova patentu na telefon za rovných 100 tisíc dolarů. Prezident Western Union William Orton to však odmítl.
Už tehdy měl totiž v plánu přijít s vlastním telefonem. Narazil ovšem na neústupnost amerického patentového systému. Bellův originální patent byl totiž napsán tak neprůstřelně, že pokrýval jakýkoli přenos hlasu pomocí elektrického proudu – bez ohledu na to, jak moc ho Edison či Gray technologicky vylepší.
Ortonovo odmítnutí nabídky za 100 tisíc dolarů se stalo jedním z nejhorších byznysových rozhodnutí v dějinách. Western Union se k tomu postavila asi jako síť kamenných videopůjčoven Blockbuster v roce 2000, která se vysmála nabídce koupit Netflix za 50 milionů dolarů. Už pár let po odmítnutí se totiž hodnota Bellova patentu počítala v milionech dolarů.
Tou dobou začínalo být jasné, že telefon je naprosto přelomovou technologií. Počet linek a ústředen napříč USA rostl exponenciálním tempem a plně v režii Bell Telephone Company. Firma využívala geniální obchodní model: telefony nikdy neprodávala, ale pouze pronajímala. Licenční poplatky od lokálních provozovatelů zajišťovaly konstantní cash flow, zatímco si společnost udržovala nad sítí absolutní kontrolu.
Když se v listopadu 1879 právníci Western Union vzdali a uznali Bellův monopol, akcie jeho firmy vystřelily na zhruba dvacetinásobek. Bellův patent se tak stal doslova licencí na tisk peněz a historici ho často označují za vůbec nejcennější patent americké historie.
Díky němu z původního kapitálu několika desítek tisíc dolarů vyrostlo impérium, jež se ve 20. století stalo největší a nejbohatší korporací na planetě. Po sérii fúzí a právních kliček se z Bell Telephone Company stal konglomerát Bell System kontrolující celý dodavatelský řetězec od výroby kabelů přes telefony v domácnostech až po mezinárodní ústředny.
Na svém absolutním vrcholu na začátku 80. let zaměstnával Bell System více než milion lidí, držel aktiva v hodnotě téměř 150 miliard dolarů (dnes by to bylo bezmála půl bilionu) a generoval skoro dvě procenta HDP Spojených států. Americká vláda tento telekomunikační monopol rozbila až v roce 1984, kdy byla mateřská společnost AT&T nucena vzdát se regionálních telefonních operátorů.
The post Souboj o telefon. Stojí nejcennější patent v historii na ukradeném nápadu? appeared first on Forbes.
