„Pečeť do roku 2025,“ píše se na obálce dopisu, který bude v pátek 19. září po 88 letech odhalen. První československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk jej synovi Janovi nadiktoval jen několik dnů před svou smrtí – zemřel v Lánech 14. září 1937, tedy v době, kdy už Adolf Hitler plánoval ovládnutí Evropy.
ČTĚTE TAKÉ: Sochy Masaryka a Churchilla v mikině? Videa ukazují akci neznámé skupiny v Praze a Brně
Odhadnout obsah obálky je prakticky nemožné, ale třeba mohou něco napovědět vzpomínky jeho zapisovatele, tedy Jana Masaryka.
Například v roce 1968 přečetl Jan Werich v Československé televizi několik ukázek z textu prezidentova syna, v němž na zakladatele republiky vzpomíná. „Já dostávám dopisy. A jeden ten dopis byl velice tlustý, a protože jsem člověk zvědavý, tak jsem tu tlustou obálku otevřel první a tam byla tahle knížka. Poslal mi ji kdosi, koho ani neznám z Hradce Králové,“ vysvětlil na úvod slavný herec a dramatik. „Knihu jsem otevřel a začal ji číst. Najednou mě napadlo, že tohle je vlastně vzkaz. Vzkaz od jednoho velikého vlastence, který vlastenectví obětoval život. A já bych ten vzkaz rád vyřídil.“
Werich mluvil právě o Janu Masarykovi, který zemřel pádem z okna 10. března 1948, jen několik dnů poté, co odmítl rezignovat spolu s ostatními nekomunistickými členy Gottwaldovy vlády. Jeho smrt zůstala nevyjasněna.
Sloni a poníci mezi národy
„To máte tak, ono je dobře, že jsou mezi národy sloni a poníci. A je dobře, když ti mrňousi dostanou čas od času trošku na frak, když zapomenou, že musej do houfu. Jenže při tom nikdy nesmí zařvat žádný z těch malých, jak se lidově říká. Protože mrňousové mají zrovna tak nesmrtelnou duši, jako ti velcí. S tatou jsme často mluvili o malých národech. Víte, kdo to byl tata?“ zeptal se Werich během čtení z knížečky. Tomáš Garrigue Masaryk, zněla správná odpověď. „A toto říká jeho vtipný syn Jan: S tatou jsme často mluvili o malých národech. Já byl ovšem skeptik ve famílii. Ale starý pán nikdy nepřestal věřit, že mrňousové mají na světě zrovna tak své poslání, jako ti velcí. A když někdo hodil flintu do žita jenom proto, že se narodil jako Čech nebo Slovák, a ne jako Rus nebo Američan, tata se vždycky rozčílil,“ vzpomíná v textu Jan Masaryk.
„Takovým lidem říkal ‚vul‘. On rozlišoval mezi vůl a vul. Ti bez kroužku podle něj byli nebezpečnější. Ale v jedné věci jsme se neshodli. On věřil, že malé národy, jako třeba my Češi, by měly být mosty mezi těmi velkými. Mně se tahle myšlenka nikdy moc nezamlouvala – po mostech se šlape. Ale v tom jsem souhlasil se starým pánem, že člověk může být zrovna tak hrdý na to, že se narodil v Praze nebo v Bratislavě, jako kdyby se byl býval narodil v Moskvě anebo Washingtonu,“ citoval Werich dále prezidentova syna. „A taky jsem souhlasil s tím, že máme ve světě na trh nosit výsledky našeho politického myšlení a vyložit je pěkně vedle zboží z Washingtonu, z Paříže, Londýna nebo z Moskvy. A že se sice mrňousové mohou moc věcem naučit od těch velkých, ale taky je můžou lecčemus naučit. No to se ví, že se máme učit od těch velikých, ale ne se po nich opičit a papouškovat. Národ, ať je malý, nebo velký, nesmí nikdy ztratit svou původnost. Jinak by přestal být národem.“
Ne tanky, ale myšlenky
Podle Masaryka člověk může věřit buď na násilí, anebo na ideu. „Ale když věříte, že člověk je opravdu, jak nás učili ve škole, homo sapiens a že velikost se nesmí měřit podle toho, kdo má kolik tanků a kanónů, ale podle toho, jak původně a hluboce umí myslet, tak vám můžu dát tisíc příkladů, které dokazují, že se velké myšlenky můžou narodit zrovna tak dobře v poslední české nebo slovenské vesnici, jako v nějaké té metropoli s miliony obyvatel,“ věřil mladší syn prvního československého prezidenta.
V jednom ze svých posledních veřejných projevů ze 14. září 1947 Jan Masaryk znovu připomněl slova svého otce. „Je mi jedno, čím chcete být. Lépe být poctivým ševcem, než nepoctivým vzdělancem,“ říkal prý T. G. M. svým dětem.
„Jak to již u velkých lidí bývá, stal se Masaryk jakousi mýtickou postavou, kouskem naší tradice,“ uvedl Jan dále v projevu. „Ale chci vás, mojí milí mladí a mladší ujistit, že to byl člověk nadobyčej lidský, který se rád smál a který si hluboce vážil těch, o kterých se tu a tam mluví jako o malých českých lidech.“
Velké pochopení měl prý prezident Osvoboditel pro prosté lidi, zejména pak pro matky, starající se o své děti. „Je o mnoho lehčí napsat knihu o filosofii, než dobře vychovat osm, nebo deset dětí, když táta ve fabrice málo vydělává.“
Nikdo si nesmí myslet, že je něco víc
Věrný odkazu svého otce, apeloval i sám Jan na to, aby se nikdo nad nikým nepovyšoval. Nejen velký národ nad malým, ale lidé mezi sebou.
„Neroztrhal jsem moc podrážek cestou do kostela a kalhoty nemám na kolenou moc prošoupané od klečení. Ale na jedno jsem vždycky věřil, že nás Pán Bůh udělal všechny stejné. Jeden je bílý a druhý černý, jeden je krásný anebo poďobaný od neštovic. Ale všem je nám zima, když venku mrzne. A všichni se potíme, když praží slunce. A všichni musíme dýchat, abychom se neudusili,“ četl další slova Jana Masaryka Werich v televizi v roce 1968, tedy v roce, kdy v srpnu do Československa vtrhla rudá armáda. „Pro tohle nesmíme jeden z druhého dělat otroka. Pro tohle každý – ať jeho táta byl prezident, anebo dráteník – musí mít stejnou příležitost žít plný život. Nikdo si nikdy nesmí myslet, že je něco víc nebo lepšího než ten druhý. Možná, že toho má víc v makovici, možná, že nosí lepší košili, možná, že má fortelnější ruce, možná, že má lepší bicepsy, ale tohle všechno ho jenom zavazuje, aby toho udělal tím víc pro ty s menšími bicepsy a s horší košilí. Jenomže tomuhle můžou věřit a rozumět jenom ti lidé, kteří mají rádi lidi. Mít rád lidi a milovat lidi, to je to celé tajemství a jediný recept na štěstí. A to platí pro všechny. Pro mě, pro vás, pro Stalina, pro Trumana,“ zmínil tehdejšího ruského diktátora a amerického prezidenta.
Masaryk ve vzkazu čteném Werichem také sdělil myšlenku, že by svoboda měla být samostatným předmětem ve škole. „Měli jsme děti učit, jaký je rozdíl mezi skutečnou svobodou a anarchií. Jak svobodu je vždycky třeba spojit s kázní. Jak každý může dělat, co chce, jen pokud při tom nešlape sousedovi na kuří oko. Jenže s lidmi je těžko,“ postěžoval si Jan Masaryk. „Dovedou si věcí vážit plně, jenom když je na chvilku ztratili. To platí o svobodě zrovna tak jako o všem ostatním. Dokud vám někdo nestojí za zády a nepoloží vám revolver mezi lopatky a nediktuje vám, co máte psát, říkat a učit, nevíte opravdu, jaká je to veliká věc, když smíte psát, říkat a učit, čemu sám věříte.“
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Hlávka zelí jako nejvzácnější exponát. Národní muzeum vystavilo 100 pokladů z Tchaj-wanu
