Před Donaldem Trumpem už zkoušely Spojené státy zavést masivní dovozní cla v letech 1930 a 1828. Zhruba stoleté rozestupy mezi jednotlivými pokusy mají jednu výhodu. V mezičase umřou všichni pamětníci obrovského průšvihu, kterým to posledně skončilo.
Dovozní cla jsou s USA spjatá od samého začátku. Poté co si Američané vybojovali nezávislost na Británii, potřebovala mladá země rychle začít plnit státní kasu. Ale pro vybírání daní napříč obrovským územím neexistovala prakticky žádná infrastruktura. James Madison, jeden z amerických otců zakladatelů, proto navrhl jednoduché řešení – plošné clo pět procent na bezmála všechen dovoz.
Legislativa z roku 1789 (Tariff Act of 1789) byla po ratifikaci americké ústavy vůbec prvním významným zákonem, který prošel v Kongresu. První americký ministr financí Alexander Hamilton viděl ve clech nejen zdroj příjmu pro federální pokladnu, ale také způsob ochrany teprve vznikajícího amerického průmyslu, který ze začátku neměl šanci konkurovat zajetým evropským továrnám.
Hamiltonovy myšlenky formovaly americkou obchodní politiku několik dekád. A začátkem 19. století, kdy cla tvořila zhruba devadesát procent příjmů státní pokladny, protekcionismus v USA postupně sílil. Podepsala se na tom i nákladná válka s Brity z roku 1812, po které následovala série zvýšení cel na dovážené zboží.
„Ohavná“ cla (1828)
Levné zboží z dovozu vadilo hlavně americkým státům na severu, jejichž ekonomika stála na průmyslu. Tamní továrny zatím nedokázaly vyrábět tak levně, jako fabriky v Evropě, zejména ve Velké Británii. Zemědělské státy na jihu však byly na obchodu s Brity a na jejich ochotě nakupovat jižanskou bavlnu značně závislé, takže rozjíždění „obchodní války“ odmítaly.
Jedním z jižanských politiků, kteří v otázce dovozních cel udělali názorovou otočku, byl John C. Calhoun. Státník z Jižní Karolíny, který v letech 1825 až 1829 zastával post viceprezidenta USA, byl dříve obhájcem protekcionismu v hamiltonovském pojetí. Calhounovi se však přestalo líbit, kam až chce prezident John Quincy Adams se svými cly zajít.
George Peter Alexander Healy, Public domain, via Wikimedia Commons
Ve volebním roce 1828 proto Calhoun podpořil Adamsova soupeře Andrewa Jacksona. A aby zabránil dalšímu zvyšování tarifů, ale zároveň nenaštval Jacksonovy příznivce na severu, pustil se společně s dalšími jižanskými politiky a vlivným newyorským senátorem Martinem Van Burenem do značně komplikovaného politického manévru.
Tahle skupina dostala do chystaného zákona o zpřísnění cel na dovoz zboží také cla na dovoz klíčových surovin pro továrny na severu. Jejím cílem bylo udělat zákon tak špatný, aby ho Kongres za pomoci politiků ze severu shodil. Tím pádem by cla zůstala stejná, ale zároveň by to poškodilo Adamsovu kampaň za znovuzvolení.
Manévr se ovšem Calhounovi a jeho spojencům šeredně vymstil. Sever k překvapení všech nehlasoval jednoznačně proti a Kongres těsnou většinou zákon schválil. V platnost tak vstoupily nejvyšší celní sazby v dosavadní americké historii, které jejich kritici označovali jako „ohavná“ (Tariff of Abominations).
Například clo na dovoz konopí (pro účely textilního průmyslu) se v roce 1828 zvedlo z dosavadních 35 dolarů za tunu na 45. S tím, že do roku 1831 mělo stoupnout na šedesát dolarů. Clo na dovoz vlny se mělo do roku 1830 zvednout o padesát procent.
U dováženého zboží a surovin, kterých se tarify týkaly, přesáhla průměrná míra proclení v jednu chvíli šedesát procent, což je nejvíc v americké historii. Byť Donald Trump nyní dělá, co může, aby tento rekord pokořil.
I když v roce 1828 „sabotáž“ Adamsovy kampaně nevyšla, Andrew Jackson ve volbách jasně zvítězil a John C. Calhoun se stal jeho viceprezidentem. A také druhým a posledním člověkem v americké historii, který na tomto postu sloužil pod dvěma různými prezidenty.
Jižanské státy od prezidenta Jacksona očekávaly, že drakonická cla oseká, ale nestalo se tak. Naštvaný Calhoun se vrátil na svou plantáž v Jižní Karolíně a anonymně tam sepsal protestní esej, v níž obhajoval princip takzvané nulifikace – práva jednotlivých amerických států odmítnout jakýkoli zákon od federální vlády, který považují za protiústavní.
George Peter Alexander Healy, Public domain, via Wikimedia Commons
Přesně takhle se státy na jihu v čele s Jižní Karolínou rozhodly bojovat proti vysokým clům nařízeným z Washingtonu. Stalo se totiž přesně to, čeho se Jižané obávali: britské zboží jim razantně podražilo a Británie zároveň kvůli clům snížila objem svého exportu do USA. Což znamenalo i to, že britští obchodníci měli méně peněz na nákupy bavlny z amerického jihu.
Ekonomické problémy jižanských států se naplno projevily v roce 1830, kdy Jižní Karolína zvažovala i to, že vybírání cel na jejím území bude násilně bránit armáda. Kosmetická redukce cel z roku 1832 Jižany neuspokojila a nadále trvali na nulifikaci, což vyústilo až v ústavní krizi.
Odpor ke clům vedl k obnažení významné dělící linie mezi jihem a severem USA, což tři dekády na to přispělo k vypuknutí americké občanské války.
Smoot-Hawleyho cla (1930)
Trvalo téměř sto let, než se Spojené státy odhodlaly k podobně drastickému zvýšení cel. V roce 1930 zuřila velká deprese, největší globální ekonomická krize 20. století, a Kongres se rozhodl pomoct americkým firmám starým známým receptem – ochranou před zbožím ze zahraničí.
Začalo to snahou o záchranné lano pro zemědělce. V průběhu dvacátých let se evropští farmáři vzpamatovali z první světové války a stali se pro své americké protějšky významnou konkurencí. Na globálním trhu byla přemíra zemědělských produktů a ceny klesaly.
V roce 1928 republikánský kandidát na prezidenta Herbert Hoover v kampani slíbil, že ochrání americké farmáře cly na zemědělskou produkci z ciziny. A poté co se ujal úřadu, začalo v Kongresu intenzivní lobbování za to, aby se cla zvýšila i v dalších odvětvích.
Harris & Ewing, Public domain, via Wikimedia Commons
První pokus v roce 1929 nevyšel. Pak udeřila velká hospodářská krize, která protekcionistům nahrála a členové Kongresu se začali předhánět v tom, kdo víc ochrání firmy ve svých volebních obvodech.
Zákon Smoot-Hawley Act, nazvaný podle jeho největších zastánců (senátora Reeda Smoota a jeho kolegy ze Sněmovny reprezentantů Willise Hawleyho), prošel v roce 1930. Nepomohla ani více než tisícovka ekonomů, která žádala prezidenta Hoovera o veto.
Zákon zvedl cla na více než 20 tisíc druhů dováženého zboží, přičemž průměrná míra zdanění se v jednu chvíli vyšplhala na 59,1 procenta. Nechybělo mnoho, aby překonala sto let starý rekord. Smoot-Hawleyho cla se od té doby stala předmětem bezpočtu ekonomických studií, které vesměs došly k jedinému závěru – byla to naprostá katastrofa, která negativní dopady velké deprese výrazně prohloubila.
Vedla totiž k dramatickému propadu objemu amerického obchodu se zahraničním. Podle některých odhadů se záhy po zavedení cel americký dovoz snížil o polovinu. Klesl hlavně obchod se zhruba dvěma desítkami zemí, které reagovaly vlastními protiopatřeními.
Během čtyř let platnosti legislativy klesl celkový objem světového obchodu o zhruba dvě třetiny. Tyhle ekonomické dopady, v podobě schudnutí stovek milionů lidí po celém světě, nepřímo vedly až k vypuknutí druhé světové války, byť samotná míra přispění chudoby k nárůstu politického extremismu se mezi odborníky dodnes diskutuje.
V roce 1934 podepsal americký prezident Franklin D. Roosevelt zákon (Reciprocal Trade Agreements Act), který cla snížil a naopak nahrál liberalizaci světového obchodu a spolupráci USA se zahraničními zeměmi.
Zároveň se řada pravomocí ohledně obchodní politiky přesunula z Kongresu do Bílého domu. Kongres totiž čelil intenzivní kritice veřejnosti, obzvlášť poté, co vyplavaly na povrch informace o kupčení s hlasy kolem Smoot-Hawleyho cel.
V naději, že se s obchodními bariérami nebude v budoucnu takto hazardovat, se rozhodování o případných clech z velké části přesunulo na americké prezidenty. Tyhle podmínky platí dodnes, kdy Donald Trump svých pravomocí intenzivně využívá.
The post Tentokrát je to jinak? Kdykoli USA zavedly drastická cla, skončilo to tragédií appeared first on Forbes.
