Národní přírodní rezervace Voděradské bučiny, kterou spravují Lesy České zemědělské univerzity, má rozlohu necelých 700 hektarů. Zasahuje do katastrů obcí Louňovic, Vyžlovky, Černých Voděrad a Jevan. Stromy, převážně buky, zde dosahují úctyhodného stáří, některé až 300 let. Zastoupeny jsou tu ale i jiné druhy dřevin. „Je zde i významný podíl jedle bělokoré, která je pro tyto lesy typická. Jsou zde zastoupeny i listnaté dřeviny, jako javory a jasany. Je zde samozřejmě zastoupený i smrk, který má v těchto společenstvech své přirozené místo,“ říká Zdeněk Macháček, ředitel Lesů ČZU.
V minulosti se v tomto kraji obzvláště dobře dařilo již zmiňovaným jedlím, které svou tmavou barvou vytvářely dojem černého lesa, nejedna obec tak má tuto barvu ve svém názvu – chlubí se jím třeba Černé Voděrady nebo Kostelec nad Černými lesy. „Jedle stíní porost, proto jsou ty lesy tmavé. Když se podíváte z dálky, barva těch lesů je velmi tmavá – proto nad černými lesy,“ dodává Macháček.
Osvěžení u studánek
Velkou oblibu si u turistů i místních obyvatel získaly studánky, je jich tu hned několik. Jedna z nich je pojmenovaná po Václavu Eliáši Lenhartovi, významném černokosteleckém lesníkovi. „Konkrétně tato studánka je velmi zvláštní relikt, taková prasklina v říčanské žule, kterou vyvěrá voda z velké hloubky. Ta voda je nesmírně kvalitní, je mineralizovaná a kromě toho, že je údajně léčivá pro člověka, je výborná i pro akvarijní rybičky,“ říká v pořadu Prima Česko ředitel Lesů ČZU.
Voděradské bučiny jsou protkané celou řadou cyklostezek i tras pro pěší turisty. Najdeme tady i naučné stezky s několika zastaveními. „V rezervaci mají naučné stezky dlouhou historii, první zde byla už v šedesátých letech. Ta současná je z roku 2002 a je okružní, asi s jedenácti zastávkami. Na naučné stezce jsou na jednotlivých panelech popsány všechny důležité fenomény Voděradských bučin. Do budoucna ale počítáme s její obnovou,“ hovoří o dalších plánech Jaroslav Pipek, ekolog z Agentury ochrany přírody a krajiny ČR.
ČTĚTE TAKÉ: Tajná zákoutí Českého ráje: Ve skalním městě Kalich se dříve ukrývali zdejší protestanti
Oblast je kromě dřevin bohatá i na další druhy rostlin a také živočichů. „Vyskytují se tady typické květnaté druhy jako kyčelnice devítilistá a podobně. A co se týká živočichů, můžeme zmínit třeba holuba doupňáka vázaného na dutiny, který tady má velké populace, a spoustu dalších dutinových ptáků, žijí tu i netopýři. Jednou z nejvýznamnějších složek jsou vodní mikroorganismy,“ zdůrazňuje Jaroslav Pipek.
Kde vládne příroda
V rezervaci existují takzvané bezzásahové zóny – tedy místa, kde se lesům nechává volnost a lidská ruka do lesního porostu nijak nezasahuje. Zbytky mrtvého dřeva, které se tu nachází, mají v ekosystému nezastupitelnou roli. „Mrtvé dřevo hraje zásadní roli pro biodiverzitu, je na něj vázáno velké množství druhů hmyzu, hub, mechů a lišejníků. Zároveň je to zdroj živin, hnojení lesa, zadržuje vodu, na protisvazích má i protierozní funkce,“ dodává.
Zastavení u kapliček
Naši předkové stavěli u cest kříže a kapličky s vyobrazením svatých. Většinou šlo o patrony místních řemeslníků nebo cest.
Právě kapličky v minulosti sloužily jako orientační body pro pocestné i lesníky. Kromě nedotčené přírody lesy ukrývají i kousek dávno zapomenuté historie. Třeba v údolí Penčického potoka jsou dodnes k vidění zbytky zaniklé středověké vesničky. „Samozřejmě i tady jsou zaniklá a historická místa. Jsou tady celé zaniklé obce jako Aldašín nebo i Penčice, kde za třicetileté války došlo k jejich destrukci a nebyly obnoveny až na jednotlivé stavby ve vesnicích,“ vypráví o dalších zajímavostech Zdeněk Macháček.
