Trofeje pro tyrany a egomaniaky. Úspěch je to, co vracíte společnosti, říká Velčovský

Forbes Před 6 hodinami

Nejen na světelné výstavě Euroluce byla k vidění nejnovější tvorba českého designéra Maxima Velčovského. Kreativní ředitel Lasvitu se v rámci Salone del Mobile prezentoval i satirickou kolekcí skleněných objektů s názvem Triumf trofejí. Vysmívá se skrze ni naší obsesi úspěchem a vyzývá k zamyšlení nad konáním některých světových lídrů.

Kdo by dostal cenu za největšího válečného zločince, č**áka nebo znečišťovatele planety? Nejen na tyto otázky si skrze svou poslední autorskou kolekci snažil odpovědět designér Maxim Velčovský. „Myslím, že v dnešním světě by se v každé zemi našlo hned několik kandidátů,“ říká k celkem osmnácti skleněným objektům.

Vystavil je na expozici na Generálním konzulátu České republiky v Miláně. A jak sám přiznává, v rámci Salone del Mobile, kde se představil i s Lasvitem (na bienále Euroluce zde prezentoval své nové svítidlo Loomo), šlo o jeden z jeho kontroverznějších projektů. Jako by se po úspěchu z minulého roku, kdy si Lasvit odvezl z Milána prestižní cenu Fuorisalone, chtěl proti úspěchu vymezit.

„Trofeje jsou fascinující předměty – jsou nositeli příběhů o vítězství, ale zároveň mohou symbolizovat pád nebo prázdnotu. Chtěl jsem vytvořit sérii, která tento paradox zkoumá a vyvolává diskusi o hodnotě ocenění v dnešním světě,“ říká designér, když se scházíme v holešovické kanceláři Lasvitu.

Za sebou má svou sbírku nejrůznějších méně či více bizarních předmětů posbíraných po vetešnictvích, mezi nimi má nenápadně ukryto i několik trofejí, které během své plodné designérské kariéry nasbíral. Diplom ocenění Czech Grand Design, který leží u nohou jeho pracovního stolu, prozrazuje, že na nich zásadně nelpí.

Má každá trofej, kterou jste představil v Miláně, konkrétního vlastníka? Vytvářel jste jejich design vždy někomu na míru?

Projekt je do jisté míry abstraktní, ale ano, u některých existuje předobraz. Třeba při tvorbě zlatého skleněného objektu s penisy jsem myslel na Donalda Trumpa a Vladimira Putina. Tyto dvě kreatury mají leccos společného, včetně nabubřelého ega a vytváření si kašírek ve stylu Ludvíka XIV. Byl to přece Donald Trump, jehož delegace při návštěvě Versailles řekla Emanuelovi Macronovi, že to tam vypadá přesně jako v Mar-a-Lago (soukromá rezidence Donalda Trumpa, pozn. red.).

Vysmíváte se trofejím? Úspěchu?

Svým způsobem ano. Často chodím po bazarech a vidím, jak končí. Třeba dneska jsem v jednom vetešnictví našel Českého lva za Pelíšky. Je zajímavé sledovat nejen jejich majitele, ale i jejich další osud, kdy mohou skončit v rukou někoho jiného.

Neříkám ale, že všechna ocenění si zaslouží výsměch – když se stanete Rytířem umění a literatury (uděluje francouzské ministerstvo kultury, pozn. red.), rozhodně na tom není co kritizovat. Mám jen pocit, že se dnes často udílejí ceny pouze za účast. Obecně mi princip soutěžení v některých oborech a kategoriích přijde bizarní, i když oceňování tu s námi je po tisíciletí.

Během kariéry jste sám několik cen obdržel. Znamenají pro vás něco?

Beru je jako potvrzení, že v tom daném roce člověk něco udělal. Speciální poličku na ně ale nemám, raději si je vystavuji mezi objekty, které sbírám.

Jak vnímáte úspěch vy?

Myslím, že úspěch by se měl měřit zejména podle toho, co člověk vrací zpět ne sobě, ale společnosti. Třeba tak, že je schopen uživit svou rodinu, postarat se o děti nebo postavit sirotčince nebo bydlení pro svobodné matky. A v mém případě i tak, že navrhuji věci, které dávají práci spoustě lidem.

Napadá mě, jestli není tahle pozice – kritika úspěchu – do jisté míry pohodlná, protože vy sám jste si ho už zažil…

Rozumím, co říkáte, ale myslím, že můj pohled je o to upřímnější. Kdyby kritiku úspěchu dělal student vysoké školy, vysílal by fakáče do světa, kde jsou stále lidé i ocenění, které mají svou relevanci, nemělo by to váhu, případně sebekritiku.

Změnilo se za roky nejen na designérské scéně, ale i ve veřejném životě vaše pojetí úspěchu?

Změnilo. Když jsem začínal, byl pro mě úspěch vlastně jakákoli spolupráce s nějakou firmou. V průběhu kariéry jsem se ale několikrát ze vší té odpovědnosti a práce zhroutil, naposledy asi před pěti lety, kdy to bylo velmi dramatické.

Říkal jsem to už v mnoha rozhovorech, ale učil jsem se znovu chodit, ztratil jsem sluch v jednom uchu. Tak člověku dojde, že možná důležitější než tohle všechno jsou jeho děti, které si zaslouží dožít se svého tatínka v nějakém rozumném stavu.

Poslední dobou tedy čím dál tím více vím, že nemusím dělat všechno, protože na světě jsou důležitější věci než to, s čím se ukážete další rok v Miláně. I když jsem tam letos zase byl, myslím, že v hlavě to mám už nastavené jinak.

Když jsem začínal, byl pro mě úspěch vlastně jakákoli spolupráce s nějakou firmou.

Potřebuje člověk k podobnému uvědomění takto hraniční zkušenost?

Obávám se, že ano. Rád bych ale, aby se z toho ostatní poučili a takto těžký moment ve svém životě nepotřebovali.

Panuje v designérském světě velká soutěživost?

Kult designérů vede ke zbrojení, k přemýšlení o tom, kdo je, nebo není lepší. Soutěživost je ale v našem oboru zakódovaná z principu – pořád vlastně soutěžíme o zakázky. Dnešní doba je specifická v tom, že pro mnoho firem je důležitější to, kolik lidí vás sleduje na Instagramu, než to, co ve skutečnosti děláte. Těším se – pokud se to někdy stane – na novou generaci tvůrců, kteří s touhle sociální sítí a jejími algoritmy už nebudou pracovat. Sám bych se chtěl stáhnout.

Jde to, abyste jako kreativní ředitel Lasvitu na sociálních sítích nebyl?

Myslím, že ano. Rozhodně se s ním nechci srovnávat, ale podívejte se na Martina Margielu (zakladatel módního domu Maison Margiela, pozn. red.), který na sociálních sítích není a mediální pozornosti se dlouhá léta vyhýbá. Takže ano, jde to.

Ptám se i proto, protože vy na sítích zdaleka nesdílíte jen uměleckou tvorbu nebo tu designérskou pro Lasvit. Jste dost hlasitým komentátorem společenského dění.

To je pravda, jsem asi jediný designér u nás, který se vyjadřuje k politice a dalším záležitostem, protože můj dosah nemá být jen o tvarech, které vymýšlím. Někdy to ale i k něčemu vede, což je možná to, co mě na sociálních sítích drží.

Měl jsem třeba radost, že se nedávno – samozřejmě nejen díky mému příspěvku – povedlo zachránit stávající podobu Atlasu v Národní galerii (prostor, kde mohou trávit čas rodiny s dětmi, pozn. red.), jehož plánované uzavření jsem kritizoval. Chápu ale, že někdo z branže podobné komentáře nemá zapotřebí, chce jen dělat svou práci a nechce si komplikovat život.

Vy jste si tím někdy život nebo kariéru zkomplikoval?

Jasně. Často kritizuji Trumpa, kterého mají někteří klienti rádi. Nepřekvapivě se pak stává to, že se mnou nechtějí na základě mého názoru na něj spolupracovat. Nikdy to sice není vyřčeno explicitně, ale mezi řádky to člověk pochopí. Myslím si ale, že člověk nemá být zticha jen proto, že je designér a potřebuje práci.

Jsou v tomto ohledu dostatečně slyšet mladí designéři?

Překvapuje mě, že směrem k politice nejsou hlasitější. Je ale dost možné, že tohle všechno probíhá ve škole a my o tom jen nevíme. Nebo je mladší generace všemi možnými krizemi tak prostoupená, že naopak potřebuje svůj klid a zen.

Pojďme se ještě na chvíli vrátit k úspěchu. Dokážete říct, co byl pro vás ten profesně největší?

Možná to, že jsem se jako mladý stal vedoucím Ateliéru keramiky a porcelánu na UMPRUM, což běžně bývá považováno za jakýsi profesní vrchol. V té době to bylo specifické tím, že chtěli ateliér – tehdy fungující více než sto let – zrušit a spojit s jinými designérskými ateliéry.

Nám se ho s Milanem Pekařem povedlo udržet, z čehož mám dodnes velkou radost, byť na škole už několik let nepůsobím. Radost mi navíc dělá, že naši studenti jsou čím dál tím víc vidět, zakládají si vlastní ateliéry, daří se jim. To je pro mě s blížící se padesátkou úspěch.

V našem oboru neexistují píchačky, hlava se těžko vypíná, a tak si musíte aktivně plánovat odpočinek.

Padesát vám bude za rok. Je to pro vás důležitý milník?

Říkal jsem si, jestli si k narozeninám konečně nezaložit webové stránky, které by mapovaly mou tvorbu. Dodnes je nemám. Ale ano, milník to je. Že jsem se ho vůbec dožil, mi připomíná, že si člověk musí neustále dávat pozor na workoholismus. V našem oboru neexistují píchačky, hlava se těžko vypíná, a tak si musíte aktivně plánovat odpočinek. Je to trochu paradox, protože o umělcích se často říká, že nepracují.

Jak vypínáte?

Těžko, ale před pár lety jsem zjistil, že na mě skvěle funguje třeba surfování. Jde vám o život, čekáte na vlny, dáváte pozor, aby vás někdo nesrazil, kontrolujete si postoj. Je to tak komplexní aktivita, že se musíte soustředit jen na ni. Naopak když běhám – nebo se o to alespoň pokouším – tak pořád přemýšlím. Bohužel ale musím přiznat, že nesurfuji. Odmítám kvůli tomu cestovat.

Nechci rekapitulovat, ale je něco, co byste si chtěl ve své designérské kariéře stihnout ještě udělat?

Takové mety si nedávám. Přijde mi, že všechno v mé kariéře přišlo tak nějak náhodou. Nikdy jsem netušil, že budu art director Lasvitu, nikdy jsem nesnil o všech těch světových jménech, se kterými jsem spolupracoval…

Snažím se o to, aby moje ego nepřebíjelo značku, pro kterou pracuji. Svou pozici teď vnímám spíš tak, že jsem tu od toho, abych vyhledával talenty. Že si sem tam udělám nějakou kolekci, je skvělé, ale možná o trochu zajímavější je pro mě dát dohromady portfolio různých designérských názorů a perspektiv.

Jak důležité pro vás je si vedle komerčních zakázek držet i vlastní, autorskou tvorbu?

Zásadní, to je pro mě vlastně to nejdůležitější. Pořád platí, že ty nejlepší věci vznikají modelováním skrze myslící ruku. Na autorskou tvorbu mám ale na můj vkus stále méně času, než bych chtěl. Přitom právě z ní mohou vzniknout i nápady pro firmy a značky. I z kolekce Triumf trofejí vzešlo tolik nápadů, které bych v budoucnu mohl použít. Zase jsem si díky tomu a skvělým řemeslníkům ze sklárny Ajeto uvědomil, co všechno se dá se sklem dělat.

Na závěr mi ještě řekněte, jak se tahle limitka prodává. Našel se už kupec trofeje pro největšího čáka?**

Obě dvě tyto trofeje se paradoxně prodaly jako první, a to ještě před výstavou v Miláně. Od ostatních modelů je k mání vždy osm kusů.

Až se tu sejdeme znovu za pět let, o čem se budeme bavit?

Já se za pět let ideálně vidím v teplákách u sebe v dílně, kde si budu v klidu dělat modely. A jednou za rok si střihnu nějaký super projekt. Skvělé by také bylo, kdybychom si za tu dobu povídali třeba o něčem jiném, než je práce. Je mi čím dál tím víc sympatické, když spolu lidi řeší úplně základní otázky. Třeba v Itálii se dokážou hodinu bavit o tom, co jedli a co jíst plánují. A to mě baví.

The post Trofeje pro tyrany a egomaniaky. Úspěch je to, co vracíte společnosti, říká Velčovský appeared first on Forbes.

Pokračovat na celý článek