Jak vnímáte současná mírová jednání mezi americkým prezidentem Donaldem Trumpem a strůjcem invaze na Ukrajinu Vladimirem Putinem?
V médiích se tomu říká mírová jednání, ale ze strany Ruska je to jen falešná zástěrka. Rusko šlo do invaze s cílem podmanit si celou Ukrajinu, takže dokud Kreml bude cítit, že v současném postupu může pokračovat, od svého původního záměru nikdy neustoupí.
Takže tato jednání v blízkém horizontu nepřinesou žádný mír?
Pokud bude svět nadále umožňovat, aby Rusko na Ukrajině obsazovalo další území, všechna mírová jednání jsou úplně zbytečná. A pokud bude Putin i nadále postupovat hlouběji na Ukrajinu, byť i velmi pomalu, nemá šanci ho zastavit ani prezident Trump, natož nějaký další z předních světových politiků. Ukrajina má nyní jedinou možnost, jak tuhle válku ještě vyhrát. Stát se z vojenského hlediska silnější zemí, než jakou je nyní Rusko.
Bez podpory Spojených států a západní Evropy ale tohle Ukrajina v dohledné době asi nemůže zvládnout. Válka tedy hned tak neskončí?
Zřejmě bude pokračovat ještě dlouho. Možná bude mít různé fáze a může se dokonce stát, že na určitý čas dojde i k nějakému dočasnému příměří, ale to budou jen ochlazovací fáze dnešních horkých bojů. Bohužel, boje o Ukrajinu budou zřejmě trvat celá léta. Ale když si uvědomíte, že tahle válka již trvá 12 let, tak to vlastně není nic nepředstavitelného.
Válka na Ukrajině bude dlouhá. Třicetiletá?
Už jsem zaslechl i hlasy, že to bude nová třicetiletá válka, jak se říká konfliktu, který Evropu zdecimoval v 17. století, přičemž zasažené země tehdy přišly o třetinu obyvatel a až o polovinu mužů. Že se na Ukrajině válčí dvanáctý rok, si přitom v České republice pořád nechceme připustit a za počátek války považujeme spíše 24. únor 2022. Vy jste v první linii bojoval již od roku 2014, šel jste tehdy Ukrajinu bránit dobrovolně?
Ne, nepatřil jsem k dobrovolníkům. V roce 2014 proběhla regulérní mobilizace pro některé ročníky ukrajinských mužů v branném věku, no a do této skupiny jsem patřil i já. Před povolávacím rozkazem jsem se ale nechtěl nikde schovávat, ani jsem neplánoval útěk do zahraničí. Říkal jsem si, že když mě povolají, bude mou morální povinností bránit vlast, což se také stalo.
Část obyvatel České republiky se pořád dívá na první fázi války (2014–2022) jako na potyčky poblázněných dobrovolnických bojůvek na obou stranách konfliktu. Jenže Ukrajina už tehdy čelila invazi, přišla o Krym a další území musela bránit se zbraní v ruce.
I v roce 2026 jde pořád o tu samou válku, která vypukla v roce 2014. Nejsou to dvě odlišné války, maximálně můžeme mluvit o různých fázích ruské agrese.
Hned po příchodu na frontu jsme měli šest obětí
Sám jste první fází války prošel přímo na frontové linii. Když se naivně zeptám, jaké to bylo, co mi narychlo odpovíte?
Teď úplně nevím, jak v pár větách vysvětlit, jaké je to být ve válce. Pořád se mi velmi těžce hledají slova, když o tom mám mluvit.
Kde jste bojoval?
Vystudoval jsem dvě univerzity, mám diplom energetika i právníka, takže když jsem byl v roce 2014 povolán do armády, poslali mě napřed do vojenské akademie, aby ze mě udělali důstojníka. S jednotkou, které jsem velel, jsem byl posléze odvelen k městu Severodoněck. Měl jsem na povel mechanizovanou brigádu, v níž jsem zodpovídal za 30 vojáků. Severodoněck drželi separatisté s podporou Ruska od května 2014, v červenci toho roku se ale město podařilo obsadit a vrátit Ukrajině. Dnes je město opět okupované Ruskem.
Ve válce se umírá. Když jste se ocitl na bojišti, jaké bylo vaše první setkání se smrtí?
Hned první den, kdy jsem jednotku přivedl na bojiště, jsme měli šest obětí.
Dost strašný začátek.
Ve válce se dějí strašné věci. Moji vojáci šlápli na ruskou minu a čtyři z nich byli na místě mrtví, další dva pak těžce zranění. Dostali úkol přesunout se k nějakému lesíku, ten úspěšně splnili, ale zpátky k jednotce se vraceli jinou cestou. Byla to fatální chyba, kterou udělali, přitom věděli, že ze zaminovaného bojiště se mají vždy vracet stejnou cestou, jakou přišli.
Asi jste oběti výbuchu miny dobře znal.
Samozřejmě, a hodně to bolelo.
Hrůzy války lze pochopit až na bojišti
V naší části Evropy tohle známe jen z válečných románů, reálně si válku neumíme představit. Na obou stranách konfliktu už má ruská invaze odhadem nejméně milion obětí, a dost možná i mnohem více. Jaké to je, potkávat se na frontě se smrtí? Tváří v tvář, a zřejmě i permanentně.
Nevím, co k tomu říct. Ať řeknu cokoli, nedokážu dostatečně popsat, co jsem v takovou chvíli cítil na bojišti. Bohužel, tohle si musí každý prožít sám, to je asi nesdělitelné.
Hrůzy války pochopíme, až je spatříme na vlastní oči?
Bohužel, je to přesně tak. Ale chtěl bych věřit, že podobnou zkušenost v České republice nikdy mít nebudete.
Kdyby Evropská unie vnímala konflikt z let 2014 až 2022 vážněji, možná by k ostré invazi na Ukrajinu nedošlo. Jak dnes vidíte tehdejší laxní politiku Západu vůči Kremlu, který přitom anektoval Krym a vojensky podporoval povstalecké republiky na východě Ukrajiny?
Snažím se jednání Západu aspoň trochu porozumět. Když se nás něco bezprostředně netýká, tak nás to prostě nebolí. Například ruská vojenská intervence na podporu Asadova režimu v Sýrii nás na Ukrajině také nijak zvlášť netrápila. Dokonce ani ruské nálety na syrské Aleppo nás nezajímaly. A podobně dnes vnímá válku na Ukrajině střední či západní Evropa. Dokud se ruská invaze přímo nedotkne konkrétního státu, zůstává jim naše válka strašně vzdálená. A veřejnost o ní bude mít i dále jen povrchní zájem.
Veřejnost se o válku na Ukrajině skutečně příliš nezajímá, ale co současní předáci evropské politiky?
Nerad bych kritizoval ty státy Evropské unie, které mají o vojenské podpoře Ukrajiny jisté pochybnosti. Mě zajímá Evropa, včetně Velké Británie anebo Norska jako celek. A z tohoto pohledu to vnímám tak, že bez dosavadní pomoci od Evropy už by zřejmě svobodná Ukrajina vůbec neexistovala. A že by Rusové už stáli na polských, slovenských nebo rumunských hranicích. Velmi si proto vážím Evropy jako takové. Za to, že zatím nenechala Ukrajinu padnout.
Dostává Ukrajina ze strany Evropy dostatečnou vojenskou pomoc?
Vzhledem k aktuální situaci bych mohl říct, že není vůbec dostatečná. Ale to by znělo jako nevděčnost, proto Evropě srdečně děkuji za to, co už Ukrajině poskytla, poskytuje a plánuje poskytnout.
Starosta: Nejhorší ve válce jsou oběti „na štítu“.
Jste starostou města Dolyna v Ivanofrankivské oblasti. Jak se válka bezprostředně dotýká vašich občanů?
Starostuji takzvané Dolynské městské radě, což je teritorium, které tvoří dvacetitisícové město Dolyna a dalších 21 obcí. Celkově je to asi 48 tisíc lidí, a to na ploše 373 kilometrů čtverečních. Přes naši oblast často létají ruské drony a rakety, a to především na město Stryj, v jehož okolí jsou umístěny strategické ukrajinské zásobníky plynu.
A tak protiletecká obrana občas musí ruské zbraně sestřelovat i nad naším městem, a pak dochází k různým škodám. Nedávno třeba pád trosek způsobil výbuch vedle městské polikliniky a následná tlaková vlna zničila všechna okna na budově. Mnohem horší ovšem je, když se naši občané vracejí domů na štítu.
Na štítu?
To je něco jako vojenský ceremoniální pojem. Historicky jde o termín ze starověké Sparty, kdy zabité hrdiny odnášeli z bojiště na jejich štítech. Ukrajina tento symbolický výraz pro padlé vojáky používá od vpádu ruské armády v roce 2022. A řeknu vám, pro mě jakožto starostu jsou to nejtragičtější chvíle celé války. Vidět padlé z naší Dolyny na štítu. Když je přivezou, je třeba každou rakev odvézt i za rodinou, k manželce nebo rodičům. V pozici starosty cítím jako povinnost být u oznámení smrti, u předání rakve i u posledního rozloučení.
Více než 100 mrtvých branců z Dolyny
Kolik mobilizovaných mužů z Dolyny již padlo?
Od začátku druhé fáze války, tedy od 24. února 2024, už počet našich padlých převýšil číslo 90. Počet nezvěstných se vyšplhal přes 70 a máme i několik zajatců, jejichž návrat z Ruska je nejistý. Z války se nám domů také vrací velké množství invalidů, většinou vojáků bez končetin...
Něco podobného české země zažily naposledy za první světové války, která trvala čtyři roky, přičemž pomník obětem z let 1914 až 1918 lze dodnes najít v každé obci v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Jak se válka na Ukrajině dotkla vás osobně?
V první linii jsem bojoval jeden rok (2014–2015), ale pocházím z dvojčat a můj o deset minut mladší bratr musel na frontě strávit celé čtyři roky v letech 2020 až 2024. Naštěstí byl po těžkém zranění demobilizován. Řeknu to asi takto: na Ukrajině už dnes nenajdete rodinu, kterou by nějak tragicky nepostihla současná válka.
Uprchlíci a inspirace v Izraeli
Určitě jsou méně ohroženi ukrajinští muži, kteří žijí v zahraničí. A osobně si myslím, že na to mají plné právo, ne každý chce ve 21. století válčit.
Nechci nějak soudit miliony mužů v ukrajinské diaspoře, kteří nyní ignorují vlast a k návratu domů je nelze nijak nutit. Něco jsme ale na Ukrajině zanedbali a v budoucnosti to musíme udělat jinak.
Jak?
Například jako v Izraeli, kde se branná povinnost týká všech občanů, včetně žen. Na Ukrajině si musíme vychovat podobně oddané občany, jakými disponuje Izrael, kde je zemi ochotno bránit 80 procent občanů. Protože židovský stát je vlastně v permanentní válce od roku 1948, kdy vznikl. Musíme to udělat podobně a vychovat si novou generaci, která bude ochotna bránit vlast za každou cenu. Když za Ukrajinu bojuje jen asi třetina mužů, na které se vztahuje mobilizace, tak asi nemůžeme vyhrát.
Máte děti?
Dcera má 18, syn 25 let.
Takže syn může být odveden kdykoliv na frontu?
Ano, může být každým dnem mobilizován. A je na to připraven, nebude se válce vyhýbat, podobně jako jsem před ní neutíkal já v roce 2014. Ale samozřejmě, že mám o syna velký strach, takže si často říkám, že bych se měl nechat odvést do války místo něho.
To asi není nemožné.
Bohužel, do válek se odjakživa povolávají hlavně mladí vojáci, kteří mají nejvíce sil.
Spolupracujete s brněnskou Nadací Partnerství, která mimo jiné podporuje zřizování nezávislých energetických zdrojů. Na Ukrajině se ukázalo, že během ruských útoků mají cenu zlata, a třeba díky solárním elektrárnám se dnes nadále operuje v mnoha nemocnicích i poté, co Rusové v oblasti vyřadí klasické energetické zdroje.
V tomto směru je město Dolyna ukrajinským rekordmanem, takže jsme získali i čestný titul Energeticky nezávislá komunita. Jsme jakýmsi nezávislým energetickým ostrovem. Už na počátku okupace v roce 2022 jsme se rozhodli čelit masivním výpadkům elektrické energie a začali budovat systém vlastních zdrojů, především solární elektrárny. A to nejen pro strategické budovy, ale i pro všechny občany, což se nám podařilo. A dnes už okupanti naši Dolynu nemohou jen tak vypnout ze sítě.
Válka vás donutila k tomu, o čem mnohé české pokrokové obce a města zatím jen sní. Zní to paradoxně, okupace ale může úžasně zrychlovat i technologický pokrok, a to nejen vývoj zbraňových systémů.
Na všechno potřebujete peníze. Když už jsem připomněl Izrael, tak velká část z obrovské židovské diaspory ve světě nějak aktivně podporuje izraelský stát, většinou finančně. Mezi ukrajinskými uprchlíky totéž dělá jen asi dvacetina lidí. Přitom ve světě dnes žijí miliony. K šesti milionům uprchlíků, kteří po ruské invazi odešli do Evropy, musíme připočítat miliony dalších, kteří už v cizině žili před okupací, anebo jen mají ukrajinské kořeny.
A přece se ještě jednou zeptám, kdy může válka na Ukrajině reálně skončit?
Netuším. Pro nás je teď asi nejdůležitější pokoušet se udržet naše pozice na frontové linii. A také zintenzivnit útoky na Rusko do takové míry, že oslabíme jeho útočnou sílu.
