Slovanská mytologie, parta protichůdných postav a hutná hororová atmosféra – na těchto základech chce stavět v kinech právě běžící český horor Uzel zla. Jeho sledování je však děsivé z úplně jiných důvodů.
Žánrový film se kvůli absenci tradice v Česku dlouhodobě hledá, byť je v posledních letech kvalitativně i divácky rozhodně na vzestupu. Filmaři často kombinují hollywoodská žánrová schémata s lokálními specifiky a poetikou. Hororový žánr je toho názornou ukázkou. Jakkoli jde o marginalizovaný žánr, během zestátněné a porevoluční kinematografie u nás vzniklo okolo 25 kinodistribučních hororů.
Těžko mezi nimi hledat kontinuitu, většinou jde o samostatné entity buď omezené socialistickými strukturami, nebo odkazující k určitým a v určité době trendy západním vzorcům, nejčastěji found footage či slasher, případně protkané s dalšími žánry i lokálním folklorem.
Jedním z tvůrců, jenž chce točit čistokrevné žánrovky, je Jan Haluza, který v červnu uvedl povedený akčně-dobrodružný pletenec High School Heist, estetikou odkazující k hollywoodským filmům osmdesátých a devadesátých let.
Jeho hororová novinka Uzel zla, k níž psal scénář s Jakubem Volákem, je ale bohužel krokem zpátky. Sledujeme zážitkový zájezd, kdy se skupina účastní hororového putování opuštěným krajem, kde údajně straší.
Potkáváme křesťansky založenou seniorku, vše si natáčejícího „wanna be“ influencera, průvodce s ambicemi stát se spisovatelem, toxického surovce utlačujícího svou partnerku a mladý pár nacházející se v krizi.
Někdo zájezd dostal jako dárek, někdo chce oživit vztah, někdo na něj vyráží s měřičem duchů. Výlet se však samozřejmě zvrtne a původní hra se mění v boj o přežití s nadpřirozenými silami. Tvůrci na začátku načrtávají banální metarovinu, kdy se hororoví milovníci baví o různorodých klišé žánru, jedna část osazenstva strach miluje, druhá se nudí.
Tato rovina je však jakousi zdánlivě ozvláštňující a nikam nevedoucí berličkou. V jádru jde o rutinní horor, který spíš než na děsivé lekačky či krvavé lázně spoléhá na budování temné atmosféry a napětí, jakkoli v těchto atributech selhává. Uzel zla totiž stojí – přesněji padá – na příšerném scénáři. Postavy jsou pouhými nositeli těch největších stereotypů.
Jsou mizerně jednorozměrné. Jistě, v rámci žánru je úplně v pořádku a funkční pracovat s archetypy, charakteristika jednotlivých postav je ale skutečně jen banálním věšákem na konflikty. Každá jejich interakce slouží k vyvolání vykonstruovaného konfliktu.
Celková stylizace, jednání postav a vedení herců působí až iritujícím způsobem uměle. Vážný film pak kvůli postavám nelze brát vážně, zákonitě sklouzává k určité směšnosti.
Snaha přidat přesahovou vrstvu v podobě utlačování žen a toxického jednání mužů už je vyloženě bezradná. Postavy permanentně komentují to, co zrovna dělají. Ve filmu se neustále mluví, všichni nadbytečně verbalizují své pocity, což zabíjí jakoukoli potenciální hororovou atmosféru, která se nese v konturách slovanské mytologie.
Vyprávění mohlo na papíře působit dobře, je totiž až modulově napasované do struktur z všemožných scenáristických příruček. Zvraty jsou vykalkulované a nepřekvapivé, byť se o překvapivost scénář snaží. Osobní linie postav jsou s vnějšími děsuplnými okolnostmi propletené na sílu a okatě.
Haluza na jednotlivých úrovních dobře pracuje s budováním atmosféry, určujícími estetickými prvky jsou mlha, bláto a chátrající budovy. Vše ale vzápětí zabíjí redundantní „ukecanost“ postav.
Hororové elementy tlumí i nadbytečná střihová skladba, jako by se tvůrci báli strašidelné momenty nechat doznít, místo toho zárodky husté atmosféry tříští.
Svícení a celkově výtvarná stránka hrají na povrchní líbivost, kromě pár vychýlených úhlů kamery či překvapivých pohybů ztělesňují sterilní konformnost s tím, že obraz zkrátka vypadá „hezky“. Po syrovosti či pomyslné špíně bychom se pídili marně.
Ohlušujícím způsobem návodná a neustále znějící hudba děs a hrůzy taktéž redukuje. Je to škoda, tvůrčí talent se totiž ve filmu někde skrývá. Uzel zla je ale těžce marným a do sebe zamotaným pokusem.
Je namístě ptát se, kam tento pokus vlastně mířil. Má jít o poctu hollywoodským hororům z devadesátých let? Lokální horor se společenským podtextem? Nejvíce ze všeho působí jako banální studentské cvičení a ohledávání žánrových možností, nikoli jako vyspělý horor.
The post Uzel trápení. Nový český horor zabíjí jeho špatný scénář appeared first on Forbes.
