Ztratili jsme kontakt s materiály a řemeslem, a proto nedokážeme docenit kvalitní ruční výrobu. Nejen kvůli tomu se designér Jakub Pollág rozhodl natáčet edukativní video obsah. Jeho studio to vyjde na milion korun ročně. „Musíme investovat čas a peníze nejen do věcí, které nám generují zisk, ale i do toho, co je prospěšné pro společnost,“ říká k projektu Why It Takes Time.
Když před šesti lety zakládal Jakub Pollág svou designérskou značku zeitgeist.limited, jeho plán byl jasný: prodávat do posledního šroubku dotažené produkty, od skleněných nápojových setů, váz až po stoly z masivu, a to v omezených, počtem limitovaných kolekcích.
Postupem času se však brand absolventa londýnské Royal College of Art, který dříve působil společně s Václavem Mlynářem v úspěšném Studiu deFORM, přetransformoval. Dnes společně se svým týmem vyvíjí tyto produkty pro další značky či architekty.
Spolupracuje s britským architektonickým studiem, pracuje pro kanadského výrobce svítidel nebo pro švédskou či britskou nábytkářskou firmu. V Česku je jeho studio podepsané například pod intarzií v baru Forbína vzniklou podle návrhu ilustrátora Michala Bačáka nebo pod podobou některých restaurací ze sítě Ambiente navrhovaných studiem Olgoj Chorchoj.
„Nabrali jsme velké množství zkušeností a už víme přesně, jak věci procesovat. Děláme zakázkovou výrobu, takže je každý projekt jiný, ale pomalu už se nějaké procesy začínají opakovat,“ říká Jakub Pollág. A nejsou to jen zakázky, které se opakují.
I proto přichází designérské studio s novým video projektem. Zakladatel studia skrze něj přibližuje specifika zakázkové výroby, řemesel a ruční práce. Ukazuje například, proč stůl z jeho produkce trvá vyrobit 250 hodin a proč musí stát téměř půl milionu korun.
Nedávno jste spustil video projekt Why It Takes Time. Proč?
Je to strašně přirozená věc, jde o vyústění toho, co každý den děláme. Stále totiž s klienty i architekty narážíme na stejné vzorce, všímáme si, že je třeba vysvětlovat, jak děláme, co děláme, a proč to tolik stojí.
Čím to?
Máme v týmu pocit, že se vytrácejí hodnoty. Lidé už nepoznají rozdíl mezi masivním dřevem a laminátem. Společnost se mění a představa o tom, co je kvalitní produkt, se velmi zkomplikovala. Proto jsme založili YouTube kanál, kde tohle chceme vysvětlovat a rozkrývat. Osvětu mám potřebu dělat i proto, že na North Carolina State University, kde učím design, studenti dost často ani netuší, jak se věci vyrábějí, jak vznikají.
K tomu se určitě dostaneme. Překvapuje mě, že tohle uvažování vnímáte i u architektů, profesionálů z příbuzného oboru…
Za tím stojí specifikum našeho regionu. Hodně lidí za námi chodí s tím, že chtějí tu nejlepší kvalitu na světě. Když ale zjistí, kolik ona kvalita stojí, na kolik vyjde materiál, skončíme místo nejlepšího vůbec na desce z dřevotřísky, na rozdíl od původně zamýšleného masivu. V Česku chceme vše ideálně nejlevněji nebo alespoň se slevou, což je podle mě dědictví minulého režimu.
To ale vede k tomu, že tu vzniká rozdíl mezi tím, co si lidé představují jako kvalitní, a realitou, kolik jsou za ni ochotni utratit. Tento rozpor se týká i technických postupů: i lidé z blízkých oborů mají pocit, že věci vznikají tak nějak samy, že vypadávají přímo z linky. Málokdo ví, kolik lidí na řemeslných produktech pracuje a kolik na nich tráví hodin. Většina procesů je tak složitých, že si jejich postup bohužel neumí většina z nás představit.
V Česku chceme vše ideálně nejlevněji nebo alespoň se slevou, což je podle mě dědictví minulého režimu.
Co za tím podle vás je?
Rychlost doby, konzum. A nejde jen o řemeslo, design. Stačí se podívat do jiných oborů. Málokdo si jde koupit steak s tím, že přemýšlí o tom, že to kdysi byla kráva, že ji někdo musel tři roky živit, než ji porazil. Lidi vidí maso a mnohdy nechápou, jak se dostalo do obchodu.
A to samé se děje v nábytku. Vzdálili jsme se od něj. Nevíme, že kvalitní stoly musejí vznikat ze stromů, které rostly třicet let, a že rychle vyrostlé smrkové dřevo, které se dnes tak často používá, zkrátka tak kvalitní není… Nechci, aby to vyznělo tak, že všechno nutně musíme dělat z masivu. Jde spíš o to pochopit, kdy má jaká věc přidanou hodnotu.
Na začátku jste říkal, že kanál vznikl z potřeby věci vysvětlit. Co naposledy jste museli někomu vysvětlovat?
Děláme vývoj produktů pro jednu švédskou značku, která u nás poptala kolekci skleněných váz. Zástupcům společnosti ale bylo těžké osvětlit, že ručně foukané sklo v sobě má bublinky. Ty oni nechtěli. Jenže co to znamená v praxi? Vyrobit sto váz a 85 procent z nich vyhodit, protože nebudou odpovídat ideálu. V tomto případě to bylo obzvlášť zapeklité, protože šlo o firmu, která hodně dbá na svou ekologickou stopu.
Jak to nakonec dopadlo?
Pochopili, že musíme najít kompromis, ale nakonec byl pro ně proces ručně foukaného skla příliš komplikovaný a drahý. Po první sérii dvou set kusů se už druhá série nerealizovala, protože někdo z ekonomického oddělení nastavil cenu ne podle skutečných výrobních nákladů, ale podle toho, za kolik produkt potřebovali prodat. U takhle zapeklitého kusu jsme se s výrobou na tuhle cenu jednoduše nedokázali dostat.
Říkal jste, že jde primárně o osvětu. Jsou ale videa i možný marketingový kanál, jak nalákat nové klienty?
Osvěta je pro nás zásadní. Aby měl kanál i marketingový efekt, bude to běh na dlouhou trať. Primárním cílem je spíš propagovat řemeslo a poctivou výrobu. A pokud si díky tomu někdo koupí židli od Jiřího Krejčiříka nebo vázu od Dechem spíš než v řetězci? Skvěle, jedině dobře. Primárně mi nejde o to lákat nové klienty.
Kolik to studio stojí?
Ročně to vyjde asi na milion korun.
Jak poznáte, že ty desetitisíce měsíčně byly pro studio dobrá investice?
Musíme sledovat, zda mají videa nějaký efekt. Pokud ho mít nebudou, nebudeme je vydávat nebo alespoň ne tak často. Možná to přichází s věkem, ale v tuhle chvíli mám za to, že musíme investovat čas a peníze nejen do věcí, které nám generují zisk, ale i do toho, co je prospěšné pro společnost či širší okolí.
V jednom z videí jste říkal, že když vy, malá designérská studia, budete transparentní a budete lidem ukazovat, jak věci vznikají, namotivujete velké hráče na trhu. Není tohle trochu naivní představa?
Je to podle mě jediná cesta. K celému projektu mě navedl můj bývalý šéf Massimo Buster Minale, zakladatel Buster + Punch, který mě před více než dvěma roky navštívil v Praze. Říkal: vy všechno to, o čem velké brandy píší na sociálních sítích a pyšní se tím na stránkách, skutečně děláte. Připomněl mi, že zahraniční firmy nemají problém natočit výrobu někde v dílně v Anglii, přitom ve skutečnosti vyrábějí v Číně. Ponoukl mě k tomu, že by byla škoda neukázat, jak naše věci opravdu vznikají.
Může to ale mít ten efekt? Může to skutečně posunout velké hráče?
Myslím, že ano. Cíl samozřejmě není, aby IKEA transparentně ukazovala, jak se vyrábí všechno z její produkce. Jde o ty středně velké firmy, které tím mohou ještě podpořit od covidu přítomný trend lokálnosti, který lidé čím dál více chtějí.
Funguje to ale i obráceně, přes lidi. Když uvidí, jak věci opravdu vznikají, mohou spíš dát přednost značce z jejich okolí, místnímu truhlářovi nebo firmě, která věci dělá opravdu poctivě. Nekoupí si čtyři židle z IKEA, ale postupně jednu po druhé z masivu.
Foto Daniel Gavenda
Není tohle ale elitářská debata? Většina lidí má opravdu jen na ty židle z nábytkářského řetězce…
Podle mě to elitářské není. Když si člověk udělá jednoduchý matematický propočet, spočítá si, že když za život koupí několik sad židlí z řetězce, vyjde ho to stejně draho, jako kdyby investoval do nějakých kvalitnějších, které mu vydrží déle. Interiér si nemáme zařizovat podle posledních trendů, protože pak budeme nábytek pořád muset obměňovat. Měli bychom naopak prostor zařizovat tak, abychom se v něm cítili komfortně. Jen tak si k věcem můžeme vypěstovat vztah.
Zajímavé je, že celá tato debata o menší spotřebě není vůbec nová. Můžeme se podívat klidně sto let zpátky, kdy se většina věcí vyráběla na zakázku. Sám mám doma jantarovou špičku na cigaretu po pradědečkovi, a právě proto, že nese jeho iniciály a byla vyrobena přímo pro něj, k ní mám vazbu. Kdybych si – ač nejsem kuřák – nakupoval špičky například z plastu, vztah bych si k nim nikdy nevytvořil a nebylo by mi je líto vyhodit.
V tomto kontextu musím zmínit koncept italského designéra Enza Mariho, který v sedmdesátých letech přišel s projektem Autoprogettazione. Spočívalo to v tom, že vytvořil sérii DIY nábytku. Ne proto, aby lidé ušetřili, ale aby si ho sami sestavili, strávili s ním čas a vytvořili si k němu onu vazbu.
Jak to s projektem dopadlo?
Je dost zajímavé, že projekt ve své době vůbec neuspěl, dnes se o něm píše jen v knihách o designu. Návrhy z této kolekce ale přece jen známe – na začátku milénia na ně koupil licenci dánský Artek, který je – byť je to celé postavené na hlavu – prodává už smontované.
Říkáte, že díky sestavování si lidé měli k nábytku vytvořit vztah. Jak to, že se nám to tedy neděje s kousky z IKEA?
Protože vytvořit si vztah k nekvalitnímu produktu je těžší, i když si ho člověk sestaví. Člověk musí mít k předmětu i úctu. A to nejde moc dobře, když je produkt vytvořen z materiálů, které nepřežijí stěhování.
Jak doba, kdy se mnoho z nás bude za život několikrát stěhovat, nahrává zakázkové výrobě nebo kupování kvalitnějšího nábytku, který nutně nemusí sedět ve všech budoucích interiérech?
Sám jsem se stěhoval mnohokrát a neumím si představit, že by se můj nábytek nehodil do nového prostoru. Samozřejmě, každý prostor je jiný a možná si dokoupíte nějakou poličku, která vám přesně sedí pod okno, ale většina věcí je univerzální. Navíc existují produkty, jako například police, kterou jsme navrhli s Václavem Mlynářem pro švédskou firmu HEM. Ta je vysloveně dělaná pro nomády, dá se složit a rozložit během pár sekund, bez jediného šroubu. A je přitom vyrobena z masivu.
V jednom z videí jste také mluvil o tom, že nápady jsou mrtvé. Jak jste to myslel?
Když vám teď řeknu, že za měsíc vyletím raketou do vesmíru, neuvěříte mi, protože tušíte, že nevím, jak ji vyrobit. To stejné se týká i našeho odvětví. Nápad je jen prvních pět procent celého projektu, a i když vymyslíte něco skutečně unikátního – což je samo o sobě v dnešní době výjimečné –, musíte to umět realizovat. Jinak je nápad k ničemu. A ano, opět se oklikou vracím k řemeslu a lidem, kteří ho umějí.
Nápad je jen prvních pět procent celého projektu.
Jak dnes funguje vaše značka zeitgeist.limited?
Právě takto, fungujeme jako firma, která umí zrealizovat nápady, naše i jiných kreativců. Velkou část děláme inhouse, primárně stránku engineeringu, prototypování, ladění detailů a samotnou instalaci. A když narazíme na speciální proces, který nezvládneme sami, víme, kam se obrátit, aby produkt vznikl v té nejvyšší možné kvalitě.
Brand ale před pěti lety začínal jako prodejce limitovaných sérií vašeho autorského nábytku. Proč jste se posunuli směrem k vývoji pro jiné značky?
Museli jsme se adaptovat, jinak bych na českém trhu neměl šanci fungovat. Zbytného kapitálu tu není tolik. Limitované edice děláme jen proto, abychom ukázali, co všechno jsme schopni udělat. Další důvod, proč jsme limitky omezili, je uvědomění, že jsem spíš dobrý v řešení problémů a hledání řešení než v tvorbě samotného konceptu.
Moje obsese je v detailu a řemesle, na výtvarné koncepty bychom v Česku rozhodně našli lepší kreativce, než jsem já. Proto se dnes specializujeme na zakázkovou highendovou výrobu nábytku, svítidel a dalších věcí do interiéru.
Foto Kuba Zeman
Foto Filip Šlapal
Foto Honza Zima
V portfoliu máte projekty pro Forbínu či restaurace Ambiente. Další klientela je ale, předpokládám, zahraniční…
Ano, i proto se snažíme hodně komunikovat směrem ven, vždy v angličtině. V Česku mnoho klientů, kteří nechtějí dělat v kvalitě kompromisy, není. Jedním z nich je právě třeba zmíněné Ambiente. Myslím, že to je proto, že řeší identickou věc jako my, jen v jiném oboru.
Kdo jsou vaši zahraniční klienti?
Spolupracujeme s jedním britským architektonickým studiem, pracujeme pro kanadského výrobce svítidel, skotskou firmu nápojového skla nebo pro švédskou či britskou nábytkářskou firmu.
Můžete prozradit jména?
Většina projektů je pod NDA nebo je nemůžeme ukazovat, protože jsou pro VIP klienty, například do jejich soukromých rezidencí. Navíc fakt, že firmy pracovaly s českými řemeslníky, pro ně bohužel není velký selling point, takže to samy neprezentují. Když přejedete přes české hranice, nikdo si pod pojmem „český design“ nic nepředstaví. Jedině sklo má za hranicemi jméno.
Technologicky jsme taky trochu pozadu, je problém najít člověka, který by dokázal dokonale opracovat kov nebo na něm udělat krásnou povrchovou úpravu. V Americe má každý druhý kutil v garáži CNC, obráběcí centra v Asii vám udělají všechno na jednom místě a za poloviční cenu. Takže výchozí pozice je tady těžší.
Celým rozhovorem se line myšlenka o tom, že neumíme docenit kvalitu. Lepší se to s mladší generací?
Myslím, že ano. Ta už to chápe a v mnoha ohledech hledá větší kvalitu. Žije zdravějším životním stylem, více si váží volného času, je schopná investovat do kvalitnějších potravin i produktů. Myslím si, že to jsou i naši budoucí zákazníci, protože mají hodnoty nastavené trochu jinak.
The post V Česku chceme vše nejlevněji nebo alespoň se slevou. Pollág spustil osvětový kanál appeared first on Forbes.
