William Shakespeare napsal Hamleta poté, co ho s manželkou Agnes zasáhla krutá rodinná tragédie. Drama Hamnet s Jessie Buckley a Paulem Mescalem splňuje parametry takzvané „oscarové vábničky“. Když vás rozbrečí, ví, že mu odpustíte skoro všechno.
Hamneta a Hamleta brali v alžbětinské Británii jako totožná jména, objeví se v úvodním titulku nového filmu skoro jako upozornění pro diváky, kteří si při cestě do kina říkali, zda filmaři neudělali překlep. Tento způsob ujišťování se přitom pro následující dvě hodiny v režii Chloé Zhao stane dost příznačným.
První desítky minut v sobě však mají lehkost příslibu. Jsme totiž svědky vzájemného oťukávání léčitelky Agnes a učitele Willa, jež ideálně kombinuje dobové konvence se současným vtipem i suverénním projevem ústřední herecké dvojice, která si svoje postavy nekrade, ale zároveň jejich osobnost jemně probarvuje.
Říkáte si hned, že vás čeká příběh o nečekaném spojení přírodně založené ženy a literáta toužícího po velkoměstě, kteří se k sobě na první pohled příliš nehodí – přesto se na nějaké hlubší úrovni přitahují, takže se do sebe nečekaným způsobem propíšou.
Na mysli v tomto ohledu hned vytane třeba taková Nit z přízraků, v níž se takhle navzájem „potřebovali“ pedantský módní návrhář a jeho zdánlivě naivní pomocnice, jejichž romantickému propojení nikdo v okolí nevěřil, ale oni pak svojí kompatibilní nekompatibilitou všem vytřeli zrak.
Režisérka Zhao však jde v adaptaci bestselleru Maggie O’Farrell trochu jinou cestou, když domácnost Shakespearových rozšiřuje o roztomilé ratolesti včetně dvojčat Hamneta a Judith. Vychovává je především Agnes, William pracuje v Londýně, což ve vztahu vyvolává lehké pnutí. Převládá však pochopení, které Agnes v jednu chvíli pro ty pomalejší v publiku zformuluje i do slov.
Pak ale víceméně šťastnou rodinu zasáhne bolestná tragédie, k níž celý koncept směřuje a z níž chce primárně čerpat svou sílu. A tady přicházejí problémy, protože Hamnet se sice tváří jako prestižní, mnohovrstevnatý titul, ve své ústřední tragédii se ale skloní před truchlením, které je samozřejmě pochopitelné, dramaticky ale poněkud jednostrunné a banální.
Najednou přemýšlíte: O tomhle to tedy celé je? To je to velebené „ono“?
Autorky navíc ve stylu fanouškovské fikce velmi jednoduše pojímají Shakespearovu uměleckou tvorbu jako proces vyrovnávání se s traumatem. Zlomený Will tak v extrémně návodných scénách musí stát nad rozbouřenou řekou a citovat nejslavnější Hamletův monolog, zmatená Agnes pak na premiéře manželovy tragédie vykřikuje, jaká herecká akce připomíná jejich domácí soužení.
Když pak ke konci zahraje nadužívaná skladba instantního dojetí On the Nature of Daylight od Maxe Richtera, vyjeví se před vámi snímek, který přes všechno tiché skládání obrazů britské přírody není nikdy ničím jiným než tím, co na první dobrou říká a ukazuje. Hamnet je tak nejsilnější, když v první romantické hodině zapomíná, o čem chce primárně být.
The post V Hamnetovi se oplakává ztráta. K čemu se ale žhavý oscarový kandidát probrečí? appeared first on Forbes.
