Vinohradská vila Emila Kolbena ožila díky umění, které zobrazuje tělesná zranění

Forbes Před 9 hodinami

Běžně nepřístupná „červená vila“, již si nechal na Vinohradech postavit podnikatel Emil Kolben, je až do konce října otevřena díky skupinové výstavě Wounded Bodies. Osmnáctiletý kurátor a zakladatel galerie Podchod Vojtěch Fábry na ní představuje silný výběr čtyř desítek děl na téma tělesných zranění a fyzické bolesti, od začínajících tvůrců i etablovaných umělců, jako jsou Josef Bolf nebo Ivan Pinkava i Marina Abramovič.

Vila na pražských Vinohradech, již si na začátku dvacátého století nechal postavit podnikatel Emil Kolben po svém návratu ze Švýcarska, když v Praze rozjížděl továrnu ve Vysočanech, je po většinu roku veřejnosti nepřístupná.

Sídlo s věžičkou a výrazným dřevěným krovem, shlížejícím do Sadů Bratří Čapků u vinohradské vodárny, patří do majetku městské části Praha 10 a je až na jeden nájemní byt prázdná. Jen v suterénu budovy má svou kancelář Spolek Kolbenova vila, jenž se svými aktivitami zasazuje o uchování odkazu významného českého podnikatele.

Vilu by rád opravil a vytvořil v ní místo setkávání, které nabídne jak edukační centrum, tak třeba cowork a prostor pro eventy. „U městské části zatím není k dispozici potřebná finanční podpora, zároveň je ale otevřená spolupráci se soukromými investory, díky níž by bylo možné vilu alespoň provizorně zpřístupnit,“ říká předseda spolku Mirek Jiřík.

Vila v těchto dnech ale již podruhé ožila uměním, a to zásluhou mladého kurátora Vojtěcha Fábryho, který nedaleko na Kubánském náměstí provozuje již od svých čtrnácti let galerii Podchod. První výstavu ve vile Emila Kolbena uspořádal už loni, jako sedmnáctiletý.

Letos se díky němu umění do domu, který obýval Emil Kolben se svou rodinou, opět vrátilo – a to prostřednictvím skupinové výstavy Wounded Bodies, která se dotýká tématu fyzického zranění a bolesti. Vedle začínajících umělců na ni dokázal dostat také zvučná jména české i zahraniční výtvarné scény, včetně Mariny Abramovič, Josefa Bolfa, Ivana Pinkavy nebo Marka Thera.

Výstava se nachází v prvním patře vily, přímo v bytě samotného Emila Kolbena. Z původního vybavení interiéru tu ale zůstal už jen nábytek v předsíni v podobě vestavěné skříně, bílých dřevěných obkladů a zrcadla.

„Emil Kolben v této vile žil až do své smrti v roce 1943. Sanitkou jej odtud odvezlo gestapo převlečené za zdravotníky společně s jeho synem a vnukem na seřadiště v Holešovicích a odtamtud byli odvezeni do koncentračního tábora Terezín, kde Kolben po šesti týdnech zemřel,“ říká Mirek Jiřík.

Dům, kterému se podle barvy fasády říkalo „červená vila“, pak využívali nacisté a po válce byl rozparcelován na čtyři nájemní byty. Jeden z nich je stále obýván.

Emil Kolben si vilu nechal postavit poté, co se vrátil ze Spojených států a Švýcarska. Do Vysočan, kde rozjel svůj podnik už na dálku pomocí tichých společníků, odsud jezdil svým elektromobilem.

„V přízemí se pořádaly společenské akce, scházeli se tu podnikatelé a dělal se tu byznys. Probíhaly tu různé bankety a setkání, dokonce tady byla i zvláštní cateringová část,“ říká Mirek Jiřík k historii objektu, v němž jsou nyní až na jeden nájemní byt ostatní prostory prázdné.

Expozice probíhá v celém patře někdejšího Kolbenova bytu, ve čtyřech pokojích včetně chodby a koupelny. Začíná již na schodišti domu, kde jsou na stěnách s oprýskanou omítkou papírovou lepenkou připevněné kresby bezrukých dětí ze série Pazgřivci od letošní diplomantky AVU Mai Rajchlové.

Ukázat bolest právě na těch nejzranitelnějších je efektivní způsob, jak přenést na diváka její naléhavost. S portréty dětí jakožto nositelů fyzických šrámů a utrpení pracují i někteří další ze čtyřiadvaceti vystavených umělců.

„Není to ale výstava o násilí, snad až na video Marka Thera. Chci apelovat na to, že na své niterní utrpení se můžeme zaměřit hlavně proto, že nemáme to externí. Ne každý má to štěstí žít v zemi, kterou nikdo nebombarduje,“ říká kurátor Vojtěch Fábry.

Obrazy dětí s odřenými koleny nebo vyraženými zuby od Barbory Myslikovjanové jsou umístěny vedle okna, jímž z místnosti vyhlíží holčička od sochaře Androse Forose (War Child, 2024), která byla titulním dílem jeho nedávné výstavy v Chemistry Gallery – jde však o jediný přímý odkaz na válku.

Site specific instalaci na míru prostoru někdejší kuchyně, kde na zdech ještě zůstaly obkladačky z porevoluční rekonstrukce, vytvořila Mai, když do sádrových tvárnic umístila zmuchlaná plátna s namalovanými částmi dětských tělíček.

Prvotním impulzem k sestavení této výstavy byly pro Vojtěcha Fábryho fotografie Ivana Pinkavy, které jej oslovily, když před několika lety na jeho výstavě v Trafo Gallery pracoval jako kustod. Jsou na nich zachyceni mladí muži s výraznou jizvou na břiše.

„Stejnou mám i já,“ ukazuje kurátor na jizvu v mužových slabinách na menší z fotografií. Při příležitosti loňské operace si uvědomil, jak silné téma zranění a fyzické bolesti ve výtvarném umění je a postupně si během uplynulého roku začal dávat dohromady seznam děl s těmito motivy. Na výstavě jich prezentuje dvaačtyřicet.

Vesměs jde již o starší díla. „Zobrazování bolesti, utrpení a zranění vychází už ze staré křesťanské symboliky a vždy to byl v dějinách umění běžný motiv. Až nyní je vůči němu společnost někdy až puritánská, přitom celá naše kultura je postavena na tom, že Ježíš trpěl,“ říká Vojtěch Fábry. Torzo Jěžíše na kříži je ostatně zavěšeno zvenčí nad terasou budovy.

Co umělec, to úplně jiný přístup. „Díla na výstavě nedávají odpovědi na to, proč se na oněch tělech dělo fyzické násilí nebo bolest, naopak mají spíše vyvolávat otázky,“ říká kurátor.

Hlavní z těchto otázek se podle něj ptá na vztah fyzické a psychické bolesti. Skvěle jej ilustruje například obraz Potracení od Barbory Koblasové, který vedle již zmíněné skládačky z dětských tělíček od Mai dominuje první místnosti. Autorka dosud studující na pražské AVU je dále zastoupena i druhým velkoformátovým plátnem, Místo bolesti.

První z jejích obrazů visí vedle videa Hanes (2007) od Marka Thera, další pak vedle videoinstalace Mariny Abramovič. Na ní si světově proslulá umělkyně vyřezává do podbřišku žiletkou jizvu ve tvaru hvězdy. Mladému kurátorovi se podařilo zapůjčit její video díky kontaktu od kurátorky Pavlíny Morganové, která nedávno vystavovala jedno z děl této slavné umělkyně na univerzitě v Ústí nad Labem.

Jde o úryvek z performance z roku 1975, na jejímž konci si Abramovič vyřezala pěticípou hvězdu jako znak totality a ulehla na ledový kříž, z něhož ji pak za dramatických podmínek sundávali diváci, kteří se už o ni báli.

Mezi nejstarší díla na výstavě spolu s tímto videem patří fotografie z performancí Petra Štembery ze sedmdesátých let, kdy taktéž zkoumal hranice svého těla – například hasil svíčku vlastní krví nebo si aplikoval štěpy rostlin do vlastní kůže.

S vlastním tělem a hranicemi bolesti na fotografiích pracuje i Luboš Plný, jehož autoportrét zdobí i sprchový kout. I koupelnu totiž Vojtěch Fábry využil jako výstavní prostor; nad umyvadlem místo zrcadla visí fotografie od Františka Kowolowského, v okně nad vanou stojí dvě sošky od Josefa Bolfa.

Velká plátna má na výstavě Jiří Baštýř, který se zaměřuje na malování spálenin, včetně těch na vlastních autoportrétech a vlastní krví namalovala obraz Rituální malba Liza Libenko. Všechny místnosti spojuje chodba s kresbami od Barbory Hájkové, Jana Hermanna a Jana Štulíře.

V každém z pokojů jsou nízko na stěně umístěny také kresby laboratorních krys od italského umělce Eugenia Percossiho. Ve dvou místnostech jsou rozvěšené také instalace z husího peří od Hany Svobodové.

„Spolupráce s ní vznikla díky objektu Lanugo, který měla vystavený na Pražském hradě, ale ležící. Původně měl být ovšem pověšen, aby byl vidět ze všech stran,“ říká kurátor u schouleného těla z peří, které je zavěšeno nad postupně se deformující voskovou sochou diplomantky AVU Dariny Molatové. „Snovač“ z peří je pak instalován nad gramofonem s hrající deskou od Amelie Siby.

Součástí vernisáže byla i performance Kaie Landreho – jednoho z prvních kyborgů na světě, který si do mozku nechal voperovat dva magnety. „Když k nim přiloží speciální destičku, dokáže slyšet poslední paprsky umírajících hvězd,“ říká Vojtěch Fábry, který tohoto španělského umělce poznal na festivalu Jeden svět, kde o něm běžel dokument.

Přístroj, který stejné vlny počítá a umí zjistit jejich sílu, je umístěn na výstavě a propojen s hudebním aparátem, který se rozezní pokaždé, když umře hvězda. „Zvuky jsou na klaviatuře rozloženy podle stáří těchto paprsků,“ vysvětluje kurátor. Během půl hodiny, kdy jsme spolu procházeli galerií, podle přístroje proletělo kolem čtyři a půl tisíce paprsků z umírajících hvězd.

Většina děl je zapůjčena od samotných umělců (až na sošky Josefa Bolfa ze sbírky Roberta Runtáka) a výstava sama o sobě není prodejní. Tedy ne v tom smyslu, že by její organizátor zprostředkoval prodej děl a měl z něj provize, protože je celá výstava financována městskou částí Praha 10.

„Pokud by to městská část schválila, rád bych ve vile příští rok uspořádal i dvě výstavy,“ říká Vojtěch Fábry. Spolek Emila Kolbena bude mezitím pokračovat ve svých osvětových aktivitách a usilovat o získání investora pro svůj projekt rekonstrukce vily na edukační a byznysový hub.

The post Vinohradská vila Emila Kolbena ožila díky umění, které zobrazuje tělesná zranění appeared first on Forbes.

Pokračovat na celý článek