Je jednou z nejvýraznějších postav českého skateboardingu. Úspěchy sbírá doma i ve světě. Závodí, natáčí videa a založil skate shop, aby ulehčil výběr každému, kdo se chce na prkno postavit. Za svůj třiatřicetiletý život už toho stihl Maxim Habanec dost. Je sportovcem, youtuberem, cestovatelem, tváří Red Bullu, ambasadorem studentského projektu Lasar a také otcem roční dcery.
Právě dceři se skateboardista snažil o prázdninách, kdy měl trochu volněji, co nejvíce věnovat. „Volno znamená, že nemusím nikam jezdit, jinak je ale stále co dělat. Čeká nás velká akce Steep Street, na kterou toho musíme hodně připravit,“ říká, když se potkáváme v jedné z pražských kaváren.
První skateboardingový slopestyle event, který si svou premiéru odbyl před dvěma lety, se znovu vrací do Prahy. Vršovická Žitomírská ulice, jedna z nejprudších v metropoli, se 23. srpna promění v adrenalinovou trať plnou extrémních překážek. Do hlavního města na ni zamíří jezdci z celého světa.
Nikde jinde na planetě podobná soutěž neexistuje. Atraktivní je jak pro závodníky, tak i pro diváky. „Není to jen o rychlosti, ale také o tricích, originalitě. O tom, aby i ten, kdo tomu sportu nerozumí, se s ním dokázal ztotožnit,“ přibližuje Maxim Habanec. A pro jezdce platí jediné pravidlo – během sjezdu nesmějí sundat nohu z desky.
Poprvé se akce konala v roce 2023. Proč ta dvouletá pauza?
Nebyla úplně plánovaná. Vlastně ten první ročník měl daleko větší úspěch, než jsme vůbec čekali. Já akce většinou testuju v menším měřítku a sem přišlo přes šest tisíc lidí. Proto jsme ten další ročník chtěli udělat o dost větší.
Jenže loni se nám to nepovedlo, ono je to celkem složité organizačně. Hlavně kvůli záborům ulic, zvláště v Praze. Musí se uzavřít půl kilometru v místech, kde je dopravní tepna, takže se pak často musejí přeskládat křižovatky, jednosměrky. Naštěstí nám s tím teď pomáhá Praha 10, která je i partnerem akce.
Kdy jsou pro vás přípravy nejnáročnější?
Asi ve chvíli, kdy dorazí jezdci a musíme postavit trať, otestovat, že funguje. A potom samozřejmě v den samotné akce. I proto se snažím načerpat předtím co nejvíc energie, protože vím, že pak budu mít týden totální zápřah.
Podle čeho vybíráte, která ulice bude nejvhodnější? Jde o její sklon, nebo o délku?
Ono to zní, že bych nejvíc přemýšlel nad tímhle, ale takových ulic v Praze je hodně a já vybírám i takovou, která je hezká, aby nějak reprezentovala město, aby tam bylo dobré světlo. Protože důležité jsou výstupy, videa, na tom si hodně zakládám. Proto jsme schválně vybrali ulici, kam hezky svítí slunce, jsou tam hezké domy, výhled na Vyšehrad. Vážně je to moc pěkná lokace, která bude skvěle vypadat na fotkách.
Víte už, kdo ze závodníků dorazí?
Budeme mít asi dvanáct jezdců z celého světa. Hlásí se z Japonska, USA, Brazílie, přijede ta největší špička. Hodně z nich zaregistrovalo první ročník a těší se. Zároveň vědí, že my se tady o ně hezky postaráme, mají rádi Prahu. A představí se samozřejmě i Češi.
Bude to jiné než na běžných závodech?
Tím, že je skateboarding na olympiádě, tak jsou závody už hodně seriózní. A já mám stále rád takovou starou tvář tohohle sportu, která je víc volnomyšlenkářská. A v takovém duchu se nese i tahle akce, je víc kamarádská, nejsou tam taková striktní pravidla, je tam menší rivalita.
Kolik taková akce stojí?
Miliony korun. Ale já jsem měl vždy velké štěstí na partnery. Už od třinácti let jsem měl své první sponzory a vždy jsem se s tím snažil nějak pracovat. Tuhle akci děláme dohromady s Red Bullem.
Foto se souhlasem Maxima Habance
U něj jste už od roku 2011, že? Je to běžné mít jednoho sponzora tolik let?
Red Bull má trošku jiný mindset, co se týče spolupráce se sportovci. Myslím, že si naopak snaží vybírat lidi v mladším věku a pracovat s nimi dlouhodobě. Což za mě jako za sportovce je úplně nejlepší, když mám partnery delší dobu, jsme na sebe zvyklí a víme, co od sebe čekat.
Což je pro vás důležité i z hlediska zázemí a podpory. Hádám, že do skateboardingu neproudí tolik peněz jako třeba do fotbalu…
Já začínal na profesionální úrovni v době, kdy podpora ze státu a běžných institucí byla naprosto nulová. Ani neexistovalo, že bych v něco takového mohl doufat. Odmala jsem věděl, že musím mít partnery, dělat nějaké své projekty, třeba svůj byznys, protože jinak se tomu nebudu moct věnovat naplno. A vlastně bych řekl, že mi to dost pomohlo, protože jsem se vždycky spoléhal tak nějak jenom na sebe.
Bylo super vědět, že mám třeba nějakého partnera podepsaného na rok a víc let a že s ním mohu počítat. Díky tomu jsem věděl, že se budu moci skateboardingem živit. Cokoli navíc bylo prostě už on top.
Jak vás vlastně napadlo stoupnout si poprvé na skateboard? Byli vám vzorem rodiče?
Sportovní vzor jsem měl určitě v tátovi a pak v bráchovi, který jezdil na skejtu. Táta měl velký profesionální přístup ke svému lyžování. Snažil se udělat nejlepší oblouk, mít nejlepší lyže. A mně přijde, že já jsem si vzal ten skateboarding a aplikoval jsem na něj to, co dělal táta s lyžováním. Ono je to trochu podobný. Taky je to o rovnováze, o jízdě z kopce, o tom, že člověk sice jezdí sám, ale zároveň je mezi lidmi.
Začínal jste zhruba v pěti letech. Měl jste někdy období, kdy jste vnímal, že nezvládnete stejné triky jako starší kluci?
Já měl od začátku velké prkno. A tak mezi šestým a sedmým rokem přišlo období, kdy jsem na to neměl dost síly. Nestačil jsem. Dal jsem si pauzu, a pak mě nějak máma přemluvila, že bych to měl zase zkusit. Zesílil jsem a najednou jsem mohl s prknem vyskakovat. Od té doby mě to chytlo a nepustilo. Akorát jsem měl vždycky problém kohokoli poslouchat.
Což je ten důvod, proč nemáte a nikdy jste neměl trenéra?
Měl jsem mentory. Kluky, kteří byli o něco starší než já a vzali mě mezi sebe. S nimi jsem jezdil a vůbec si neuvědomoval, že je mezi námi rozdíl třeba deseti let. Dělal jsem, co oni, abych byl s nimi rovnocenný. To mi prospělo, protože když jsem pak závodil s mými vrstevníky, tak proti mně neměli šanci.
Co na tom sportu je nejtěžší? Udržet se na prkně, nebo zvládnout triky?
Hlava. Ve chvíli, kdy člověk neumí překonávat strach nebo jezdí na svém limitu, je to strašně těžké. A nejde se do toho nutit, nejde se to nějak naučit. Musí mě bavit být na hraně možností a občas ji trochu posunout. I když jsou samozřejmě lidé, co jezdí přes svoje možnosti.
Kde jste jezdíval a trénoval?
Na Letné. Je vlastně vtipné, že ty nejlepší podmínky, které v Čechách skateboardingu poskytl komunismus, byly žulové památníky, které tu nechal. Já ještě začínal na Koněvu v Dejvicích. Dnes je super, že těch míst je mnohem víc, budují se hřiště, ta podpora je úplně jinde. Dřív kluci jezdili hlavně pro zábavu, dnes je víc závodů, sport se dostal na olympiádu. To všechno pomohlo.
Přístup mladých se ale mění. Dnes surfují, jezdí na skejtu, snowboardu, stal se z toho běžný sport. Často už se taky setkávám s tím, že jde o multigenerační zábavu. Kluci, se kterými jsem začínal, teď jezdí se svými dětmi.
Je tedy dnes skateboarding jiný než dřív?
Určitě se zrychluje a tím, že jsou lepší podmínky, jsou i lepší jezdci. Ale nejvíce se asi změnil pohled veřejnosti. Už to nebere jako nějaké operativní laboratorium. Když jsem začínal já, tak to bylo úplně jinak.
Třeba ve škole mi házeli dost klacky pod nohy, když jsem chtěl jet na závody. Nikdy mě nechtěli uvolnit, říkali, že to není žádný sport. Naštěstí mě v tom podrželi rodiče, a abych se nemusel s učitelkami dohadovat, tak jsem byl jako nemocný. Akorát mi pak dávaly za uši trochu u zkoušek.
Mají to tedy dnes už ti, kteří chtějí se skateboardingem začít, jednodušší?
Mají více tréninkových možností. Mohou si třeba zaplatit individuální nebo skupinové lekce. Ale abych nebyl stále jen optimista, tak třeba v Praze je obrovský problém, že nemá pořádný krytý skatepark. S tím jsem chtěl trošku bojovat. Povedlo se mi na Pragovce udělat takový krytý vnitřní prostor, který původně měl být jenom na šest měsíců, ale dnes už tam stojí šest let. Je to taková stará industriální budova, ale spíš jen pro mě nebo pro kluky z reprezentace či pokročilejší sportovce. Překážky tam jsou těžší a větší. Přes zimu je to fajn zázemí.
A těch nekrytých parků je dostatek?
Myslím, že ano. A nejen v Praze, také v dalších městech se to dost zlepšilo. Ale když to srovnám třeba s Japonskem, tak tam mají haly, které fungují celoročně pro každého.
A nebylo by tedy řešením, když se staví nějaká nová hala, udělat ji víc multifunkční? Aby v ní našel zázemí třeba i skateboarding?
Souhlasím. Ale moje představa je taková, že město nebo jiný investor s tím nechce mít tolik starostí. Když se postaví betonový skatepark, napíší se pravidla, návštěvníci podle nich chodí a chovají se tak. Vydrží to několik let a nikdo se o to nemusí moc starat. Ve chvíli, kdy se postaví větší zázemí, už tam musí být správce a taky to víc stojí.
Myslím, že něco takového nejde bez větší podpory státu. I já byl dost naivní, když jsem s tím začínal. Popravdě jsem rád, že ten skatepark nějak přežívá a je na nule. Mám ho proto, aby fungoval, ale že by mi to něco vydělávalo? To se říci nedá.
Podpora státu už je dnes lepší, než bývala?
Řekl bych, že hodně aktivní jsou města, která podporují vznik skateparků. Ale že by stát dával spoustu peněz na přípravu sportovců, to asi ne. Ale ono je to spojené s výsledky. Kdyby někdo z nás vyhrál olympiádu, tak by to asi vypadalo úplně jinak.
Musíme si nalít trochu čistého vína, že sport vždy potřebuje tvář a nějaké dobré výsledky na mezinárodní úrovni. Na druhou stranu je skateboarding velmi dostupný pro mladé. Mohou jezdit na ulici, na prknech, kde ta nejlepší stojí pár tisíc. Vstupní podmínky jsou pro každého víceméně stejné.
Ostatně proto vznikl i váš skate shop. Abyste nabídl kvalitní vybavení a poradil s jeho výběrem. Stále si prkna i sám navrhujete?
Ano, vybereme tvar, jaký má mít deska, potom navrhneme design, k tomu ještě vybíráme kolečka, spodek a tak dále. Můj byznys je i o tom, že hrozně rád prkna designuji sám. To je taková čistá, hezká plocha, se kterou se dá skvěle pracovat. Tak vždycky několikrát do roka navrhnu sérii prken, kterou potom prodáváme.
Foto Tony Kosař
Máte raději čisté linie, nebo si hrajete spíš s barvami? Jaké skejty se kupují?
Mě baví, jak to prkno stárne. Je z dřevěných dýh a nějaké jsou barevné. Ta poslední dýha může být červená, a tím, jak to prkno používáte, tak se ty barvy různě prolínají. Co nám dost funguje, jsou čistě zrcadlové skejty, na kterých je jenom logo a pod tím ta barevná dýha, která se časem prošoupe na povrch. Rád pracuji i s koláží. Třeba si vezmu plakát někde v Berlíně, nebo kdekoli na světě, ten různě natrhám, naskenuju a potom z toho vznikne design.
Inspirací je tedy město, to, co vidím. Skejty většinou pojmenováváme. Máme třeba skejt Tokyo, jehož je sto kusů, a když je prodáme, tak už nové znovu neuděláme. A lidé na něm buď jezdí, nebo si ho pověsí doma na zeď a mají jej jako sběratelský produkt. Nebo děláme třeba série tří kusů, které zapadají do sebe. K tomu občas přizveme i jiné umělce.
Balíček, který funguje
Jak jsme na tom v porovnání s ostatními zeměmi? Jak si ve skateboardingu stojíme?
Myslím, že v Evropě velice dobře. Můžeme na tom být samozřejmě ještě lépe, ale stále bych řekl, že jsme jedna z těch top zemí v Evropě. I oproti větším, jako je Polsko, možná i Německo. Také kultura skateboardingu, věci, které tu vznikají, jsou pestré a fungující.
Na olympiádu už se nechystáte?
Ne, další už zkoušet nebudu. Teď už pracuju spíš s mladšími kluky, aby měli šanci se tam někdy dostat. Mně to uniklo jednou asi o čtyři místa a už znovu nechci procházet tím kvalifikačním kruhem. Je mi třiatřicet let, baví mě jezdit a nepotřebuji si to tělo na těch závodech už tolik ničit.
Vidíte mezi současnými mladými sportovci nějaký výrazný talent?
Jsou tady a myslím si, že se s nimi musí hodně pracovat. Je hodně důležité, jak jim to sedne. Kolikrát mohou být dost šikovní, když jsou hodně mladí. Ale pak do toho přijde škola, reálný život, je toho spoustu, co na ně může působit.
Z mé zkušenosti musím říct, že ti často nejvíc talentovaní nebo ti, co měli největší vlohy, tak se to pro ně časem stalo nezajímavé. A naopak ti největší dříči, kterým to na začátku tolik nešlo, pak končili nejlíp. Za což považuju i sebe. Začínal jsem s lidmi, z nichž spousta měla větší talent nebo předpoklady, ale prostě tomu nedali tolik co já.
Foto poskytl Maxim Habanec
Vy sám jste trenéra neměl, poslouchají vás ti mladí, když jim radíte?
Stále zvládnu udělat to, co oni ne. Jezdím s nimi, ukazuji jim, jak na to, ale že bych je do něčeho nutil nebo jim dával nějaké rady, to ne. Snažím se jim nechat volnost tak, aby to pro ně bylo zábavné a zachovalo si to duši skateboardingu.
Jak se vám daří byznysově?
Byly roky, kdy jsme se dostali v obratu přes deset milionů korun. Teď je to trochu méně, protože největší boom byl během covidu. A celkově skateboardový byznys malinko stagnuje. Na druhou stranu mi ta suma nepřijde tak špatná vzhledem tomu, kolik času tomu věnujeme. My jsme to vlastně nastavili tak, že já mám čas být venku, jezdit, být s rodinou, a tak podobně.
Byznys už nějak běží a funguje. A prakticky tady moc ani být nemusím. Možná bychom z toho dokázali vytáhnout víc, ale už by to bylo na úkor nějakého mého životního stylu.
Na druhou stranu jen e-shop vás asi neživí?
Ne, řekl bych, že je to jen třetina toho, co dělám. Další je moje profesionální skejtová kariéra a pak by se dalo říci, že i moje influencerství. Dohromady je to balíček, který funguje. Když se něčemu daří méně, tak něčemu jinému zase víc. A tak nějak se to doplňuje.
Jako influencer máte úspěch. Jezdil jste po světě a natáčel místa, která jsou pro skateboarding nejlepší. V tom stále pokračujete?
Stále, ale už se do toho začíná propisovat i moje rodina, protože často cestujeme všichni tři. Zapojujeme už třeba i snowboarding nebo chodíme po horách. Přes videa se snažíme přiblížit sport a cestování a řekl bych, že to funguje čím dál víc.
Ale zcela na rovinu říkám, že nejsem schopný videa na YouTube vydávat tak často, jako jsem býval. Měl jsem třeba dva roky, kdy jsem pověsil video každý týden. To je zápřah, vzhledem k tomu, že jedno má dvacet minut. Teď je vydávám jednou nebo dvakrát do měsíce a mám klid.
A stále si je natáčíte a stříháte sám?
Celkově nemůžu moc spolupracovat s lidmi, takže ano, sám.
Koukám, že vy s tím máte opravdu problém…
Jojo, to se přiznám. Jsem rád, když si mohu sám vše zrežírovat a mít to pod kontrolou. Ale mám štěstí, protože mi hodně nahrává dnešní doba. Už toho najednou nemusím moc dělat, protože spoustu práce dokážu zrychlit díky umělé inteligenci.
V jaké zemi mají podle vašich zkušeností nejlepší podmínky pro skateboarding? Kde se vám nejlépe jezdilo?
V Asii. I kvůli lidem. Je tam příjemně, dobré jídlo, levno. Co se týče sportovních podmínek, tak asi Kalifornie a její počasí. Navíc tam ten sport vznikl, takže je tam nejvíc možností.
Učíte na skejtu už i svou dceru?
No, přiznávám, že skejt už má. S okorkovaným vrškem. Ale zatím si s ním jen tak hraje, různě ho posouvá.
Když teď malinko od skateboardingu odbočíme. Jak jste se vůbec stal ambasadorem projektu Lasar?
To docela souvisí s mým influencerstvím. Za poslední dobu mi přišlo hodně takových nabídek na spolupráci, kde pomáhám zviditelnit jiné projekty. A to je docela zajímavé. A spousta těch projektů je i dobrých. Simon Klinga na střední škole vyslal satelit na oběžnou dráhu, což mi přijde úplně neuvěřitelné, když si vezmu, co jsem dělal na střední škole já.
Foto poskytl Maxim Habanec
A Lasar jste podpořil přesně jak?
Jsem jeho ambasadorem v rámci soutěže v oblasti ekologie a udržitelnosti E.ON Energy Globe. V ní může veřejnost hlasovat pro jednotlivé unikátní projekty. Já jim pomáhám natáčet videa, komunikovat to a získat tím co nejvíc hlasů. Díky tomu mohou lidé z Lasaru získat prostředky na to, aby projekt dál rozvinuli.
Dozvěděl jste se něco zajímavého o vesmíru?
Vesmír mě vždy fascinoval, asi jako každého chlapa. Takže mně přišlo úžasné už jen to, že mohu s něčím takovým pomáhat. V případě Lasaru je to ale taková kostka, kterou tam poslali na raketě Falcon. Jejich cílem je čistit vesmír od kosmických odpadů. Nejvíce se mi na tom projektu líbí myšlenka, že někdo takhle mladý v Čechách dokáže dát něco takového dohromady. A byla to určitě paličatost Simona a to, že si za tím, co chtěl, šel. V tom jsme si dost podobní.
The post Vyrábí skejty, závodí a natáčí videa. Balíček, který Maximu Habancovi funguje appeared first on Forbes.
