Je trojnásobným medailistou ze zimních olympijských her, dvojnásobným z mistrovství světa a vítězem Světového poháru. Lukáš Bauer patří bezesporu mezi historicky nejúspěšnější české běžce na lyžích. S profesionální kariérou se sice rozloučil posledním závodem v dubnu roku 2018, od sněhu se ale příliš nevzdálil.
Šest let šéfoval eD System Bauer Teamu, s nímž dobýval pódia v seriálu dálkových běhů a kde byl oceněn jako nejlepší týmový ředitel. Pět let vedl coby trenér polský reprezentační tým. Když dostal nabídku na ředitelský post závodů Ski Classics na uplynulou zimní sezonu, kývl. Měla být zkušební.
„Trochu jsem se bránil dlouhodobým dohodám. Nevěděl jsem, jak si sedneme. Ale zjistili jsme, že to funguje. Zalíbilo se mi taky to, že mám víc času na rodinu a jsem víc doma. Tak jsem souhlasil, že zůstanu i dál,“ říká Lukáš Bauer.
Seriál Ski Classics spojuje nejvýznamnější dálkové běhy na světě. Kromě Česka, kdy závodníci projíždějí Jizerskými horami, vedou trasy po Rakousku, Itálii, Švýcarsku, Norsku i Švédsku.
V organizačním týmu není Bauer se svými zkušenostmi závodníka sám. V nové pozici Pro Tour manažerky je třeba Francouzka Roxane Lacroix, která byla součástí Lukášova týmu, a Nor Øyvind Watterdal.
Z role profesionálního sportovce se tedy Lukáš Bauer přesunul do role manažera a organizátora. Sám nečekal, kolik povinností je s takovými funkcemi spojeno, a i když po světě už cestuje mnohem méně, času stále nemá dost.
Sraz máme v penzionu U Sněhuláka v Božím Daru. Počasí se ten den rozhodlo, že předvede svou škaredější tvář. Na nedalekou sjezdovku se právě trousí třída školáků vybavená lyžemi a snowboardy, skrápěná dešťovými kapkami.
V krušnohorském městečku s 255 obyvateli, ležícím pod tamní nejvyšší horou Klínovec, žije Lukáš Bauer se svou ženou Kateřinou, dcerou Anetou a synem Matyášem. Dveře penzionu, kde se máme skrýt před sílícím deštěm, jsou ještě pro hosty zamčené.
„Domluvil jsem se s majitelem, že nás pustí dovnitř. Pozval bych vás k nám domů, ale teď kvůli Matyášovi omezujeme cizí návštěvy,“ vysvětluje, když jsme po zaklepání na okno vpuštěni dovnitř. Syn Matyáš doufá v nominaci na olympiádu, musí tedy zůstat stoprocentně zdravý a soustředěný.
Čas na rozhovor máme omezený, Lukáše Bauera čeká ještě online porada s týmem Ski Classics před švýcarským závodem Engadin La Diagonela na 55 kilometrů.
Foto Jana Mensatorová, grafika Forbes Česko
Byl jste v roli sportovce, trenéra, teď se pohybujete na poli pořadatelů. Dokážete zpětně docenit servis, který pro vás coby závodníka organizátoři zajišťovali?
Nejen docenit, ale i tak trochu se jim za závodníky omluvit, že jsme kolikrát měli tendenci si na něco stěžovat, ale neznali jsme to pozadí. Má výhoda je, že jsem měl možnost vyzkoušet si všechny pozice. Když začnu tou závodní, v té jsem si říkal, jak to máme těžké a že je lepší být trenérem.
V okamžiku, kdy jsem se jím sám stal, jsem pochopil, proč mi můj trenér říkal, že je lepší být sportovcem. Teď když jsem na straně pořadatelů, vidím celou tu problematiku zevnitř a z jiných úhlů a upřímně říkám, že to není vůbec snadné. Musíte řešit neskutečné množství věcí, dostáváte se do situací, které byste nikdy nečekal.
Co vás nejvíce překvapilo?
U maratonů je fascinující třeba propojení s televizí, spousta rozhodnutí, která musíte učinit s ohledem na to, zda bude možné zajistit televizní přenos. Jako sportovec i jako trenér jsem se zaměřoval na to, aby ten sportovní výkon byl co nejlepší, abychom vyhráli závod. Vůbec jsem netušil, co všechno stojí za tím, aby se dostal do televize.
V momentě, kdy závod pořádáme a nemáme na trati pokrytí 4G pro mobilní signál, nevyplatí se nám ho dělat, protože nejsme schopni jej přenést na televizní obrazovky. A jakmile to na nich není, neprezentujete partnery, kteří vám dali peníze, nepřitáhnete fanoušky a celé to kolečko se vám nespojí.
Naše závody se nejezdí na tříkilometrovém okruhu, který je snadné pokrýt. Například Vasův běh měří devadesát kilometrů. A vy si musíte být jistí, že tam ten signál bude.
A stalo se, že jste závod kvůli nedostatečnému pokrytí neuspořádali?
Snažíme se, aby se to vždy povedlo. Ale třeba loni se jel závod Marcialonga Bodø v Norsku, což byl jeho první ročník ve Ski Classics, kde jsme měli připravenou standardní trať s dojezdem do města.
Jenže přišlo špatné období s oblevou, všechen sníh roztál a my jsme se museli tři dny před závodem přesunout o padesát kilometrů jinam. Novou trať upravit, dodat závodníkům informace, zajistit zázemí. Všichni pořadatelé tak musejí mít připravený plán B i C, protože zrušit závod je obrovský problém.
Ale stává se, že v Dolomitech, když vede závod úzkým údolím, signál není. A to je pak už můj úkol – zajistit, aby se nám v tom hluchém místě nesešlo najednou víc skupinek.
Foto Jana Mensatorová
Jak toho docílíte?
Musím ve spolupráci s televizí propočítat, kdy teoreticky vedoucí muži skupiny budou tou oblastí bez signálu projíždět. Pak vím, kde asi budou v té chvíli vedoucí ženy, na něž kameru přepnu. Musím tedy spočítat odstup od obou skupin na startu.
U toho ještě musím zohlednit počasí. Jednou je mráz, jednou prší a najednou je ten čas o tři minuty na deseti kilometrech pomalejší. Jenže tady je těch kilometrů několikanásobně víc. Je to trochu jako věštění z křišťálové koule, jenže televize je na tom závislá a moje odpovědnost je to správně propočítat. Když mi tohle poprvé řekli, myslel jsem, že si dělají srandu.
To se pak vyplatí mít za sponzora mobilního operátora, ne?
Na Jizerské padesátce to tak je a o to je to lepší. Loni na ní vyzkoušeli jako novinku dron, který přenáší signál, což třeba na Hřebínku byl dlouhodobě problém. Přitom je to místo, kde mají závodníci zhruba deset kilometrů do cíle, takže ten přenos tam mít chcete. A dron se osvědčil.
Vraťme se ještě k vaší funkci závodního ředitele Ski Classics. Co všechno máte na starosti?
Už jsem si trochu poplakal, jak je to náročné a těžké. Na druhou stranu na to nejsem sám, ten tým je široký, mám k sobě další dva lidi, kteří dělají určitou část veškeré sportovní agendy, již mám na starosti.
Pořadatelé se mnou řeší trať a její úpravu. Někdy je tradiční, jako Vasův běh, kde se za padesát let udělaly jen kosmetické úpravy, ale pak jsou závody, které přicházejí nově a každý rok jsou trochu jiné, protože se u nich hledá optimální trasa.
Pracuju se startovními listinami, kdy třídím podle průběžného pořadí, kdo kde bude startovat. Tím, že dost často přijíždějí závodníci ze Světových pohárů, kteří ale nemají historii v těch našich maratonech, musím rozhodnout, na které pozici svou úrovní jsou.
To nemáte zrovna lehký úkol, přece jen maratony se jezdí hlavně soupaž, ale Světový pohár klasikou.
Přesně tak. Je to velmi složité, ty dva světy porovnávat. Dálkové běhy se jedou na nenamazaných lyžích, kdežto závodníci Světového poháru mají vždy namazaný stoupací vosk a běží. A teď porovnejte, jak oni na těch nenamazaných lyžích mohou být úspěšní, protože pořadí na startu by teoreticky mělo odrážet výsledky v cíli.
Ti nejlepší jsou vepředu. Pak ještě řeším propojení s televizí, aby fungovaly GPS, aby je dostali ti správní sportovci a my mohli sledovat, kde na té trati jsou a jaké jsou mezi nimi rozdíly.
Foto Jana Mensatorová
Ty vybíráte jak?
Máme k dispozici pětačtyřicet jednotek GPS, takže ne všichni sportovci je mají. Když to zjednoduším, chceme mít přehled a informace o těch nejlepších.
Ještě něco máte za úkol?
Připravuju veškeré podklady pro šéfy týmů a závodníků, porada týmu je vždy den před závodem. Dostanou informace, kde je parkoviště, kde mají mazací prostory, zda jim budou převáženy věci ze startu do cíle, předáme jim plánek trati, upozorníme na problematická místa. Koordinuju rozhodčí na trati, kde mají stát, komunikuju s časomírou, musím mít přehled, co se děje na mezičasech, po dojetí do cíle.
Kontrolují se lyže, zda nemají závodníci nepovolené vosky, zda nepoužívají dlouhé hole. Jsem rovněž součástí čtyřčlenné jury, vidíme najednou všechny kamery, kam se schází signál ze čtyř skútrů, tří dronů, jedné helikoptéry.
Jakmile zaregistrujeme, že došlo k porušení pravidel, můžeme si to nahrát, můžeme si ten záběr vrátit a hned dáváme vědět, kdo se má diskvalifikovat, kdo dostane žlutou kartu.
Po závodě vyberu GPS jednotky a ideálně předávám ceny. Pokud není druhý den další závod, balíme to a já se vydávám směrem k domovu. Pokud druhý den závod je, začíná obrovská honička, protože se musíte připravit a jedete vše nanovo.
Když se závodí v sobotu, přijíždím na místo zpravidla už v úterý večer a od středy ráno s týmem pracuju. Po víkendu jsem většinou totálně vyčerpaný. A to máme letos takových víkendů za sebou pět a ve Skandinávii, což bude mazec. Ale nejsem na to sám a baví mě to, byť o emoce není nouze.
Kolik závodů vás letošní sezonu v seriálu čeká?
Dohromady jich je třináct. Letos nám jejich pořádání trochu zkomplikovaly olympijské hry. Proto třeba i Jizerská padesátka je posunutá o deset dní dopředu, už na první únorový víkend.
V době, kdy je olympiáda, jsou sportovní přenosy vyhrazené jen pro ni a program je tak rozsáhlý, že nemá smysl dělat naše velké závody. Nikdo by je neviděl. Museli jsme proto nahustit jejich pořádání tak, aby většina února zůstala volná, pak je tam na začátku března Vasův běh a pak těch pět závodních víkendů za sebou.
Foto Jana Mensatorová
Jizerská padesátka je jediný český zástupce v celém seriálu Ski Classics, navíc je zařazena mezi čtyři největší akce, takzvanou Grand Classics, kam patří ještě Vasův běh, Marcialonga a Birkebeinerrennet. Jak ji vnímají samotní závodníci? Ostatně i vy sám jste ji v roce 2013 jel.
A skončil druhý. To mě tehdy hodně mrzelo. Ale jinak si myslím, že většina závodníků je se závodem minimálně velmi spokojená, ne-li nadšená.
Jizerská padesátka je specifická, jede se sice na okruhu, ale je tam velký výškový rozdíl mezi startem a vrcholovou partií, kde jsou rovněž naprosto odlišné podmínky. Nejen sněhové, ale i povětrnostní. Kdežto Vasův běh je víceméně rovinka, tam vás nic nepřekvapí.
Velkou výhodou Jizerské padesátky je její skvělý tým, který dokáže připravit stadion, program pro diváky, v areálu je nespočet nafukovacích stanů s různými akcemi. Zázemí je ze všech závodů nejlepší právě tady a závodníci to vidí.
Není jiný, který by měl tolik doprovodných akcí, k tomu jej ještě doplňuje ČEZ festival, který nabízí ve dvou městech – Liberci a Jablonci – pódia se skvělými kapelami.
Organizátoři propojují závod s uměním, loni třeba ve VIP stanu visely obrazy. Tím se Jizerská padesátka od ostatních opravdu dost odlišuje a já se dmu pýchou, že je to právě český závod.
Hlavní závod je už vyprodaný, na jeho start se postaví 4800 sportovců. Poprvé se ale z trasy vynechá Olivetská hora, což je asi největší změna.
Paradoxně trasa Jizerské padesátky nikdy padesát kilometrů neměřila, měla o tři méně. Letos poprvé konečně svému jménu dostojí, protože se prodlouží její poslední část.
Pro někoho je Olivetská hora ikonická a tradiční, ale tam byly vždy klimatické problémy, problémy s úpravou, jako první tam slezl sníh a loni i zahraniční závodníci přišli s tím, že tam při tréninku špatně odbočili, a tlačili na to, zda by se nedala místo ní připojit objížďka přehrady Černá Nisa.
Další změnou je páteční sprint, který je zařazený do seriálu Ski Classics Pro Tour. Fanoušci tak uvidí světovou elitu hned dvakrát – v pátek při sprintu a v neděli v hlavním závodě. Kromě toho se na stadionu jedou ještě další, vedlejší závody, což je někdy organizačně a logisticky náročné.
Například v sobotu se běží pětadvacítka v časovém rozmezí, kdy mají tréninky naši závodníci na nedělní padesátku. Musíme tedy zajistit, aby si navzájem nepřekáželi. I to je moje role, stejně jako dostat ty nejlepší sportovce na liberecké náměstí.
Proč?
Letos tam poprvé bude slavnostní předávání startovních čísel. A já musím zajistit, aby tam byli všichni, kteří tam být mají. Když se to nepovede, neodvedl jsem svou práci dobře. A někdy je to skutečně adrenalin, pracujete se sportovci, kteří patří mezi současné hvězdy a ne vždy přikládají podobným akcím důležitost. A já je musím respektovat a zároveň jim vysvětlit, proč to pro ně důležité je.
Foto Jana Mensatorová
Pomohla vám v pozici ředitele Ski Classics vaše bývalá role profesionálního sportovce?
Jednoznačně. Na většině těch tratí jsem sám závodil, tak vím, jak se ten sportovec cítí, jak ho může ovlivnit jakákoli změna. Zároveň mi možná sportovci víc věří, vědí, kdo jsem, čeho jsem dosáhl, a když jim řeknu, že něco opravdu nejde, vezmou to ode mě. Trochu snáze s nimi najdu společnou řeč.
Jak obtížné je shánět pro běžkařský sport sponzory? Přece jen, popularity fotbalu nebo hokeje zdaleka nedosahuje.
Je to velmi těžké. Z lyžařského sportu je v poslední době fenoménem biatlon, ale taky to nemá jednoduché se sháněním partnerů. Běžecké lyžování je až za biatlonem, maraton, to byla vůbec popelka.
Ski Classics vzniklo před sedmnácti lety, dnes v něm máme 29 profesionálních týmů, což značí to, že svoje místo na slunci má. Stejně jako má dlouholeté partnery, ale samozřejmě se každoročně řeší noví sponzoři i rozpočet.
Máme vize, jak ten závod rozvíjet, ale narážíme na limity. Například personální, i když já jsem přesvědčený, že náš tým je složen perfektně, a velká část organizace je tvořena Čechy.
Všichni ti kameramani a řidiči skútrů i šéf televizního přenosu Karel Jonák jsou velmi šikovní a jsou oslovováni i jinými závody. Dalším limitem jsou finance. Ty má ale na starosti někdo jiný, za což jsem rád. Já jsem raději u sportu.
Chtěli byste expandovat i mimo Evropu?
Určitě. Závody jsou přenášeny do patnácti zemí, hlavní část je v Evropě, vysílají se ale i ve Spojených státech nebo v Kanadě. Slavný závod American Birkebeiner má eminentní zájem na tom, v seriálu být, ale otázkou je samozřejmě logistika.
Přemýšlíme o tom, jak expandovat, měli jsme závody v Číně, mluvilo se o Rusku, než zaútočilo na Ukrajinu. Stejně jako biatlon a klasické lyžování jsme ale ovlivněni počasím. A my ještě trochu víc, protože potřebujeme tradiční tratě.
Bavíme se o čtyřicetikilometrových vzdálenostech, které jen tak nezasněžíte. Pokud tedy nejste blázniví Italové, kteří zasněží sedmdesát kilometrů Marcialongy.
Kolik dálkových závodů jste běžel vy?
Takových pětadvacet. A nejraději jsem měl Jizerskou padesátku. Ale gros mé lyžařské kariéry byly Světové poháry, velmi členitý profil a používání nohou, čemuž perfektně odpovídala právě Jizerská padesátka, proto si cením druhého místa, které jsem tam získal.
Absolvoval jsem i Vasův běh – to už soupaž, což byl trochu očistec. Do lyžařských maratonů jsem se pořádně opřel až po mé klasické kariéře a v roce 2017 jsem to zkombinoval s prací pro svůj maratonský tým. A zjistil jsem, že mě to baví.
Foto Jana Mensatorová
Vy už jste styl soupaž zmínil. To je častá kritika, že na maratony se kvůli němu nedá dívat, že je to nuda, že klasika je hezčí. Proč se od ní v dálkových bězích ustoupilo?
Jsme na závodech a počítá se čas. Je to jednoduché, nejsme v krasobruslení, kde by se počítal styl. Ale chápu, že tradiční je pro mnohé klasika. Člověk když někam jde, tak přece používá nohy. Ale teď se spíš divím, jak to, že na soupaž někdo nepřišel dřív.
Důvod?
Na lyžování potřebujete lyže, ty mažete nějakým voskem. A když si tam dáte stoupací vosk, je to vlastně lepidlo a vy ho potřebujete přitisknout. Jenže když jedete, nejste schopni ho zvednout nad sníh. Takže i když má lyže nějakou konstrukci, abyste na ní mohli pohodlně jet, musí být dostatečně elastická.
A stane se, protože trať není prostě nikdy dostatečně rovná, že každou chvíli vám lyže lehce přitrhává. Vy to ani nepostřehnete, ale je to tak. Navíc jak stoupací vosk, tedy to lepidlo, tak skluzné vosky, což jsou různé parafíny, chytají špínu, a jakmile si lyže zašpiníte, výrazně se zpomalí a stoupací vosk se dost často roztáhne ještě i do zbytku lyže.
Pokud jedete soupaž a nemažete stoupací vosk, lyže nezpomalují. A když si řeknete, že máte slabší ruce než nohy, tak jakmile se stanete profesionálem, vytrénujete si je. Ruce nikdy nebudou silnější než nohy, ale v okamžiku, kdy jedete soupaž a jedete ji dobře, zabírá hlavně břicho.
Sám jsem byl překvapený, když jsem kvůli zranění nemohl chvíli používat nohy na klasice a začal jsem trénovat soupaž, co jsem byl schopný vyjet za jeden jediný týden. Když to trénujete, tak z fyziologického hlediska čím míň svalů používáte, tím míň spotřebováváte kyslíku a tím vydržíte víc.
A vám osobně se líbí víc klasika, nebo soupaž?
Klasika, však jsem ji taky jezdil. Ale soupaž mě fascinuje, i když samozřejmě i já slýchávám, že se na to nedá koukat, že je to ošklivé a vypadá to, jako když jedou kačeři.
Na druhou stranu, proč lidé sledují Tour de France? Vždyť tam sportovci jen sedí a točí nohama a je to stále stejné. Jenže vy to stejně hltáte, protože jsou tam záběry na krásné okolí, vidíte, jak se jednotliví závodníci předjíždějí. Jde o celkový prožitek. Pokud chci obdivovat klasiku, dívám se na Světové poháry.
Odhaduju, že zkombinovat oba styly v jednom závodě nejde.
Nejde, pokud chcete jet klasiku, tak až na jednu speciální podmínku, kdy se používá mikrokontakt, kdy se lyže nemaže, jen se speciálním způsobem zdrsní a pokryje olejíčkem, si musíte dát to lepidlo. A pak nedává smysl jet soupaž, když mě to zpomaluje.
Vidím dvě možnosti. Buď výrobci vymyslí takový vosk, který nebude chytat špínu, nebo výrobci lyží udělají takovou konstrukci, kdy ten vosk bude zvednutý nad sníh do takové míry, aby nebrzdil, ale bude jednoduše přitisknutelný nohou, když se chcete odrazit.
A to už jsou podle mě dva neslučitelné parametry. Ale uvidíme, co budoucnost přinese, je to výzva, i když jsou určité fyzikální zákony, které se obejít nedají.
Co vás kdysi přitáhlo k běžkám? Na rozdíl od své ženy Kateřiny, jejíž maminkou je bývalá česká běžkyně na lyžích a bronzová medailistka z olympijských her v Sapporu Helena Balatková, vy žádnou takovou rodinnou anamnézu nemáte. Pouze váš tatínek prý jezdil motokros.
Ano, zkoušel ho ale jen na regionální úrovni. Skutečně pocházím z nesportovní rodiny, což je trochu výhoda, protože jsem sport a svoje výsledky neměl každodenně na talíři a nemusel jsem se dotahovat na slavné rodiče.
Byli jsme průměrná rodina, řádili jsme s bráchou a ségrou kolem baráku. Ale jelikož jsme byli aktivní, rodiče nás chtěli unavit a někam nás nasměrovat. A protože pracovali ve Škodě Ostrov, která tehdy vyráběla trolejbusy, a tam byly sportovní oddíly, kde měli známé v tom lyžařském, přivedli mě právě tam.
Zpočátku jsem je dost zlobil, kolikrát jsem byl poslaný z tréninku domů. Jenže pak se mi tam začalo líbit, byť jsem až do konce základní školy byl trénovaný rodiči jiných sportovců, kteří tam se mnou chodili.
Se začátkem střední školy ale vznikla tréninková skupina ve Slovanu Karlovy Vary a najednou u nás zazvonil Míra Petrásek, že končí svoji kariéru profesionálního sportovce a otvírá si tam skupinku a že bych prý mohl být talentovaný.
Tak jsem začínal v oddíle, ke kterému jsme vždy v Ostrově vzhlíželi, a zpočátku jsem byl suverénně nejhorší. Za jeden rok jsem předjel toho předposledního, tak už jsem nebyl poslední, a postupně jsem se prokousával vzhůru.
Foto Jana Mensatorová
Viděli ve vás rodiče potenciál, že byste se jednou mohl sportem živit?
U nás doma tomu nikdo nevěřil a ani mě nesměroval k tomu, abych byl vrcholový sportovec. Slyšel jsem to, co asi žádné dítě slyšet nechce, tedy že první je škola a pak až sport jako zábava. Rodiče se málokdy jeli podívat na závody, byl jsem hozený do vody a sportoval jsem proto, že jsem chtěl.
A byť jsou dnes rodiče pyšní na to, čeho jsem dosáhl, ještě dlouho poté, co jsem se dostal do reprezentace, mi táta říkal, že z toho není úplně nadšený. Že by byl raději, abych měl normální život, abych jen nelítal po světě a neničil si achilovky.
S trenérem Mírou Petráskem jste byl svázaný dlouho.
Od patnácti let, kromě pauzy pěti let je s ním spojená celá má kariéra. V tuto chvíli trénuje naše děti, takže i Matyáše, který se snad nominuje na olympiádu. Ze srandy vždy říkám, že ničí druhou generaci Bauerů. Ale nutno říci, že celou svou kariéru jsem měl obrovské štěstí na lidi, kteří se u mě v nějaký moment objevili nebo jsem je potkal a časem jsem zjistil, jak byli důležití.
Například Martin Koldovský, který byl reprezentačním lékařem. Měl se mnou hodně práce, protože jsem měl velké problémy s průduškami. Společně jsme přišli na systém, jak mě co nejvíc udržet zdravého. Nebo Vítek Fousek, který byl mým osobním servismanem; po něm to převzal Vítek Zahula. To jsou asi nejzásadnější postavy v mém profesním životě.
Poslouchal jste rady trenérů, nebo jste měl svou hlavu a snažil se prosadit i přes jejich nesouhlas?
Budu tvrdit, že jsem byl vzorný, ale trenéři budou tvrdit opak. Nicméně i když jsem častokrát s něčím nesouhlasil, po trenérské stránce jsem následoval, co řekli. Ale diskutovali jsme o tom. Přicházel jsem s tím, že bych chtěl něco změnit.
Po stříbrné medaili v Turíně jsem na konci sezony oznámil, že jdu jinam. Cítil jsem, že to musím udělat, že mě to láká a chci se dostat výš. Jakmile si čichnete k prvnímu takovému výsledku, jste hladoví a buď s tím trenérem pokračujete dál, nebo se vaše cesty rozejdou. A nám se rozešly na jarní a podzimní přípravu, kdy jsem byl pod taktovkou německého trenéra.
To pro mě bylo obrovské poznání, jak se to dá dělat jinak, v čem se lze zlepšit. Každopádně ale tvrdím, že je důležité mít jednoho trenéra. Potřebujete mnoho let trénovat pod nějakým systémem, jakmile skáčete a děláte každý týden všechno jinak, ztratíte se v tom. A i když jsem diskutoval, poslední slovo měl vždy trenér.
Je málo těch, kteří jsou schopni trénovat sami sebe. Trenér, to jsou oči sportovce. Mě sice bolí nohy, kumuluje se mi únava, ale správný trenér ví, jestli se má kumulovat, co bylo cílem toho tréninku a zda tomu výsledky odpovídají. Sportovec pod vlivem emocí a únavy uhne, kdežto trenér ne.
Dáváte rady svému synovi?
Málokdy. Samozřejmě s některými věcmi se neztotožňuji, ale trénování prochází vývojem. Když jsem trénoval Poláky, začal jsem tím, co jsem dělal já, jenže jsem zjistil, že spousta věcí, které mi vyhovovaly, na ně nefunguje.
Musel jsem hledat nové metody. I Míra Petrásek v tuto chvíli trénuje jinak, než když trénoval mě. A byť Matyáš je můj syn a já bych ho rád tlačil do toho mého pojetí klasiky, nechávám ho být, protože je v dobrých rukách.
Jen když se zeptá na radu, snažím se volit slova tak, abych ho nerozhodil, spíš mu říkám, ať vnímá určité signály a přemýšlí nad tím. Pořád to musí být tak, že většinově vy musíte cítit, že jste spokojení a jdete po cestě, které věříte, protože vy obětujete ten sportovní život.
Trenér, a teď se na mě snad nikdo nebude zlobit, může být trenérem až do důchodu, ale vy závodníkem ne. Takže když máte možnost vyzkoušet něco, co cítíte, že vyzkoušet chcete, máte to udělat.
Foto Jana Mensatorová
Netíží Matyáše trochu jméno slavného otce?
Určitě ano. Byl od začátku hodně srovnávaný a nás to jako rodiče mrzelo. Když jako žáček někde dobře zajel, dost lidí říkalo, že to má snadné, že se s tím narodil. Ale my jsme nikdy naše děti do lyžování netlačili, i když pravda je, že díky tomu, že žijeme na horách, bylo chození do lyžařského kroužku skoro povinnost.
Matyáš ale dlouho lyže odmítal, naopak hrál fotbal, jezdili jsme s ním po zápasech, byl šikovný, což mi imponovalo, protože já jsem na míčové hry dřevo.
Když jednoho dne přišel s tím, že bude lyžovat, trochu jsem to oplakal, dokonce jsem ho uplácel novými kopačkami, ale neuhnul. To, že ho lidé se mnou srovnávají, určitě pociťuje a podvědomě se mi asi chce vyrovnat. Různě se hecujeme a je fakt, že už má lepší časy než já. Ale tak to má být, mladší generace musí tu předchozí přebít.
Jací jsou lyžařští fanoušci? Odpouštějí, když se vám nedaří?
Jsou skvělí fanoušci a pak jsou ti přísní, ti remcalové, kterým se nezavděčíte nikdy. Každý sportovec, který chce být na vrcholové úrovni, se s tím musí naučit fungovat. Dřív mě to štvalo, myslel jsem si kolikrát, že jsem zajel skvěle, ale vždycky se našel někdo, kdo mě zkritizoval, kdo napsal, že jezdím za jeho peníze.
Já jsem měl poměrně dlouhé období, kdy jsem si ty komentáře četl, ale myslím, že by to sportovci dělat neměli. Měli by to nechat být, kritika je ventil společnosti, někdo je nespokojený s čímkoli a ne všem se zavděčíte.
Je skvělé, že fanoušci u lyžování jsou, protože na sebe navážou sponzory a sponzoři znamenají peníze. Ale nesmíte se složit z toho, když jsou kritičtí, protože to zamává s každým. Na druhou stranu ten sport děláte pro sebe a vy musíte vědět, jak jste závod zajel. Pokud chcete mít klid, sportujte si pro radost, pokud chcete bojovat o stupně nejvyšší, musíte i tenhle nápor zvládnout.
Ale pozor, proti polským fanouškům jsou ti čeští ovečky. Když jsem si tam ty komentáře párkrát přečetl, říkal jsem si, že z toho musejí být ti sportovci úplně hotoví a že už nikdy po takové „sodě“ nemůžou ničeho dosáhnout.
Dnes se mluví o tom, že děti málo sportují, jsou obézní, nejsou nikde ukotvené, neznají řád. Vy jste předsedou oddílu LK Slovan Karlovy Vary a na starosti máte žáčky. Jak vás ti deseti- až třináctiletí přijali?
Když jsme na jaře přišli o trenéra žactva, nabídl jsem se, že než najdeme nového, žáčky zastřeším. Pamatuju si, že jsem stál na tréninku a před sebou měl ty sviště, které to, že máte za sebou nějakou kariéru, vůbec nezajímá.
Přemýšlíte, jak na ně, protože oni vám řeknou, že je to nebaví, na jeden trénink přijdou, na další ne. Jenže vy jste ten, kdo jim musí nastavit pravidla, musíte mluvit i s rodiči, kdy spousta z nich to bere jen jako místo, kam děti odloží, a je jim jedno, jestli budou jezdit na lyžích, nebo házet šipky.
Takže si musíte tím vším projít, něco přestat řešit a najít si svou cestu. A myslím, že děti to pochopily, zvlášť když ukážete, že pravidla platí i pro vás. Že když dorazím na trénink pozdě, což se snažím, aby se nestávalo, ty kliky dělám taky. A musím říct, že skoro všichni na většinu tréninků chodí a vidím na nich, že chtějí. Ještě nedávno jezdila na závody půlka oddílu, teď jede většina.
Určitě taky dělám chyby, ale snažím se selským rozumem najít nějakou přijatelnou cestu. Taky jsou jeden den skvělí, druhý den úplně marní, teď jen musíte přejít na to jejich myšlení. Takže už jsem se třeba naučil i six seven (populární virální meme mladé generace, pozn. red.). Na druhou stranu nesmíte být trapní a trénink udělat i trochu zábavný.
Foto Jana Mensatorová
Vy už jste trochu naznačil, že sportovec na vrcholu nevydrží celý život. Přemýšlel jste někdy o tom, co budete dělat, až jednou kariéru ukončíte?
Já měl trochu výhodu, že mě na to doma vždy upozorňovali, že důležitá je škola. Proplouval jsem v ní celkem snadno, a když jsem měl někdy chuť ji šidit, výhrůžka, že nepojedu na soustředění, pokaždé zabrala.
Na začátku jsem si říkal, že budu trenérem. Nastoupil jsem na fakultu tělovýchovy a sportu, ale protože mi přišlo, že ze mě dělají učitele, a tím já být nechtěl, odešel jsem. A později se tam zase vrátil.
S lyžováním je každé studium těžké. Jakmile skončíte střední školu, musíte pokračovat na vysokou. A pokud chcete vrcholově lyžovat, musíte být v horách a v horách většinou žádnou vysokou školu nemáte. Tak si musíte najít obor, se kterým to zvládnete všechno skloubit.
Já měl strojní průmyslovku a asi by mě bavilo studovat na inženýra, dělat strojařinu. Jenže tehdy to bylo nepředstavitelné, spousta času se trávila u rýsovacího prkna. S lyžováním by to skloubit nešlo.
Prioritu pro mě měl sport a k tomu jsem vystudoval bakalářský obor ekonomie. Inženýra už jsem nedokončil, protože asi tři čtvrtě roku před koncem studia jsem dostal nabídku jít do Polska a já věděl, že to nebudu stíhat.
Nebráním se školám, ale zase nepřeceňuju diplomy. Snažil jsem se rozvíjet i během lyžování. Měl jsem lyžařskou školu, instruktory, e-shop, můj táta má strojařskou firmu a byl by určitě rád, abych tam nastoupil.
Teoreticky tedy nějaké zázemí mám. Navíc nemám problém manuálně pracovat. Ale penzion, což se asi u sportovců trochu nabízí, mít nechci, nechci se o nikoho cizího starat. A ani nechci jezdit po besedách a vyprávět a vzpomínat na to, co jsem všechno dokázal.
Za chvíli začnou pětadvacáté olympijské hry Milán–Cortina. Budete je sledovat u televize, nebo se chystáte přímo do jejich dějiště?
Týden po Jizerské padesátce pořádáme v Božím Daru mistrovství republiky dorostu a dospělých, čemuž šéfuju, a to akorát olympiáda začíná, takže na to asi nebudu mít moc času. Ale víkend poté se pojedeme podívat přímo do Val di Fiemme na deset kilometrů bruslení a štafetu, na to se těším. Na druhou stranu to ale zase tak úplně nehltám.
Vidíte nějaké naděje v českém běžeckém lyžování?
Určitě. I s Matyášem je tam Jirka Tuž, odchovanec jabloneckého Ski klubu, který loni zajel několik senzačních výsledků a i letos se mu velmi daří. Byť tihle mladí vlčáci si myslí, že všechny hned pobijou, takže ještě musejí nějaké zkušenosti nabírat.
Všechno ale v posledních letech stojí na Michalu Novákovi a Katce Janatové a já věřím tomu, že ať chtějí, nebo ne, něco se od nich očekává, oni od sebe hodně očekávají a já jsem přesvědčený, že dosáhnou skvělých výsledků. Uvidíme. Sezona se hodnotí po olympiádě.
Takže věříte, že lyžování zase přitáhne davy fanoušků?
I do budoucna půjde lyžování nahoru. Určitě chceme, aby fanoušků stálo podél tratí víc, ale bojujeme o ně i s ostatními sporty.
Často nemáme sníh, takže důležité je mít formáty závodů, které lidi přitahují. FIS (Mezinárodní lyžařská federace, pozn. red.) jde po správné cestě, ale vidím to sám i v lyžařských maratonech. Letos začínáme s lyžařským sprintem, což nám umožňuje přitáhnout také jiné závodníky a jiné fanoušky.
Vy jste z českého systému načas odešel, když jste v sezoně 2006 až 2007 trénoval s Němci. Zpět jste se vrátil před mistrovstvím světa v Liberci v roce 2009, kde jste byl druhý. Na olympiádě ve Vancouveru o rok později jste vybojoval dvakrát bronz, přičemž jednou ve štafetě. To byl cílený návrat?
Bylo potřeba, aby reprezentace byla spojená, jednotná, trénovala společně. Aby tam byla parta a ti lidé táhli za jeden provaz. Už jen to, že se vzájemně bičujete v tréninku, jehož kvalita je v tom, že vám neustále někdo stojí za patami, ohrožuje vás, že vás předběhne, to nezažijete, když trénujete sám.
Já si to vyzkoušel. A i když si myslíte, že jste do tréninku dali maximum, v okamžiku, kdy vám někdo bude dýchat na záda, dáte dalších pět procent navíc. A když se bude dařit jednomu, nastartuje to ostatní.
To byla silná devíza naší party, že jsme v té době trénovali společně naprostou většinu soustředění. Jasně, lezli jsme si na nervy, ale i to k tomu patří.
Jakmile však máte hodně silné individuality, která si každá jde jiným směrem, je to roztříštěné a z trenéra je spíš manažer, který to nějak drží pohromadě, než aby určoval jasný směr. Vy ale potřebujete lídra a to, aby se nejlepšímu závodníkovi dařilo. Pokud nejste lídr a nikomu se nedaří, těžko zažehnete tu jiskru.
O to jste se snažil, když jste trénoval Poláky?
Tam to pro mě byl po nástupu velký oříšek. Věděl jsem, že musíme udělat něco, abychom hned dosáhli dobrých výsledků, protože pak to pojede. To se podařilo, byl jsem tam pět let, měli jsme tři sezony výborné, jednu slaboučkou a jednu tragickou, to se stane, ale věděl jsem, že všichni okolo do toho šli naplno.
Foto Jana Mensatorová
Myslíte, že sportovec by měl poznat, kdy je čas z profesionální dráhy odejít?
Já si třeba nemyslím, že jsem to poznal. Jasně, můžete si říci, že to první, co napoví, je, když se vám dlouhodobě nedaří. Pak jsou ale zase ti, kteří odcházejí, když se jim daří a může to být i předčasné. Anebo ti, kteří ten odchod zbytečně protahují.
Já si říkám, že jsem mohl skončit třeba o dva roky dřív. Jenže když jsem v roce 2015 získal stříbro ve Falunu, kde jsem chtěl konec kariéry oznámit, najednou jsem viděl, že další rok je Světový pohár v Novém Městě na Moravě, že bych tam mohl vyhrát a odejít až pak.
Měl jsem ale zranění, kdy jsem si zlomil žebra a palec a o tituly jsem bojovat nemohl. Jenže takhle skončit jsem taky nechtěl, a tak jsem si to o další rok ještě protáhl. Ale kdybych tohle všechno věděl, opravdu jsem skončil už ve Falunu.
Jak často si jdete jen tak rekreačně zalyžovat? A kolikery dnes máte doma lyže?
Na bruslení jen jedny, protože všechno jsem předal synovi. Když jsem teď začal jezdit se žáčky, zjistil jsem, že nemám na čem. Ale klasických mám ještě hodně, i když upřímně, mně stačí od každého jedny. Doba, kdy jsem jezdil na poháry s šedesáti páry, je pryč.
Nicméně sám jdu na lyže málokdy, občas se synem, když se mě rozhodne zesměšnit, občas se ženou. Sportu se nevyhýbám, ale zároveň ho nevyhledávám. Už jsem se nasportoval dost. Teď mě lákají jiné věci – třeba budování zasněžovacího systému, kdy si navléknu montérky a můžu se realizovat jiným směrem než posledních třicet let.
The post Z olympijského šampiona manažerem. Už jsem se nasportoval dost, říká Lukáš Bauer appeared first on Forbes.
