Studená válka se právě rozjížděla, když se v Evropě poprvé nahlas mluvilo o tularémii ve velkém. V 50. letech minulého století se totiž kontinentem začala tato nemoc šířit "nepředvídatelným způsobem", jak dnes popisuje Miroslav Pohanka, šéf katedry molekulární biologie na Univerzitě obrany.
"Panovalo podezření, že tam byly vojenské úmysly," připomíná Pohanka fakt, že tehdy se o nemoci začalo mluvit jako o biologické zbrani použitelné ve válce mezi Východem a Západem. Její využití se ale tehdy neprokázalo. "Jedno z vysvětlení je, že to rozšířila vystresovaná divoká zvířata, která na konci druhé světové války utíkala před frontou," doplňuje Pohanka.
On sám už několik měsíců s desítkou kolegů pracuje na výzkumném projektu, který své vysoké škole zadalo ministerstvo obrany. Během čtyřletého zkoumání za celkových 4,4 milionu korun má Pohankův tým pro ozbrojené síly vymyslet a vyrobit biosenzory "pro přímou detekci mikroorganismu Francisella tularensis a pro diagnostiku tularémie".
Magdalena Dvořáková, mluvčí generálního štábu, vysvětluje, že pro ozbrojené síly je tento výzkum zásadní. To proto, že právě hrozba šíření tularémie vzduchem je pro vojáky "velmi kritická" a může dojít k ohrožení celých jednotek.
"Malé množství bakterie může vyvolat závažné onemocnění, zejména v prostředí kontaminovaném aerosolem, například biologickým útokem. Podle CDC (amerického Střediska pro kontrolu a prevenci nemocí; pozn. ed.) je zařazena mezi nejnebezpečnější biologické hrozby," upřesňuje Dvořáková.
A právě vyvíjené biosenzory mají umožnit včasnou identifikaci u zasažených vojáků. "Klinický obraz je nespecifický (horečka, slabost, bolesti hlavy), což může vést ke zpoždění diagnózy a léčby, zejména v poli. Může být zaměněna za jiné infekce (například chřipku, pneumonii), což komplikuje nasazení správné terapie a izolaci," vysvětluje Dvořáková.
Jedním dechem potom ještě doplňuje: "Plicní forma tularémie má vysokou úmrtnost, pokud není včas léčena. Infekce může vést k těžké sepsi, pneumonii či selhání více orgánových systémů. Neexistuje běžně dostupná a široce používaná vakcína. Léčba je možná pomocí antibiotik."
Šíří se mezi člověkem i zvířaty
Podle výzkumníka Michala Pohanky je vojenské zneužití tularémie, která se v Česku pohybuje v desítkách případů ročně, poměrně jednoduché. Stačí se dostat ke zdroji, jímž může být nakažené zvíře, bakterie pak v laboratoři kultivovat a potom jimi ze vzduchu zamořit celé území.
"Tularémie se - na rozdíl od covidu - šíří u člověka i mezi zvířaty, přenášet ji může široké spektrum obratlovců. Před několika lety to řešili v Německu - nakazili se jim primáti v zoologických zahradách, kam to zavlekly myši - primáti ty myši lovili," přibližuje Pohanka.
Podle něj je u tularémie zásadní včasná diagnostika, jak už zmínila i Dvořáková. Když se totiž člověk nakazí běžným kontaktem, jakým je třeba situace, že se malé množství bakterií dostane do těla člověka přes ránu, nástup infekce není tak rychlý jako při vdechnutí během bioteroristického zneužití bakterie. V takové situaci může být smrtnost tularémie vyšší než 50 procent.
"Když se včas použijí antibiotika, úmrtí je málo pravděpodobné. Ovšem v kritické situaci nemusí zdravotnictví stíhat a dostupná nebudou ani potřebná antibiotika," nabízí Pohanka jeden ze scénářů. A právě tahle konstelace by podle něj mohla mít fatální následky v zemích třetího světa se špatným zdravotnickým systémem.
Přípravné laboratorní testy týmu Michala Pohanky už začaly, hlavní práce na projektu proběhne v roce 2026 a 2027. Jestli se pak biosenzory skutečně stanou součástí výbavy českých chemiků a zdravotnického personálu, zatím není jasné. Podle Magdaleny Dvořákové z generálního štábu záleží na rozhodnutí ministerstva obrany a případném výběrovém řízení na dodavatele "testů".
V posledních letech se lidé v Česku nakazili tularémií třeba poté, co se do nich zakouslo klíště nebo po manipulaci se zdechlinami zajíců. Většina případů takzvané zaječí nemoci se objevuje na jižní Moravě, občas i na Plzeňsku či ve Slezsku.
