Hlubinná těžba v České republice skončila 4. února 2026 vyvezením posledního vozíku s černým uhlím z Dolu ČSM na Karvinsku. Asi 250 let trvající dobývání uhlí na Ostravsku a Karvinsku si vyžádalo 3 až 5 tisíc obětí. Výbuch uhelného prachu a plynů v uhelném dole francouzské společnosti Compagnie des Mines de Courrières u městečka Lens zabil v sobotu 10. března 1906 oficiálně 1 099 havířů. Mnohá těla zůstala navždy uvězněna v podzemí a na 270 dalších obětí se nepodařilo identifikovat, takže leží v hromadném hrobě.
Byla to největší důlní katastrofa všech dob v Evropě a druhá největší na světě. V globálním měřítku tragédii z Francie překonalo pouze neštěstí z 26. dubna 1942 v čínském Dole Benxihu (Honkeiko), který v té době spravovali japonští okupanti. Výbuch uhelného prachu a následný požár nepřežilo 1 549 čínských horníků.
Srdcervoucí scény v chodbách šachet
Již první zprávy, které přišly do Prahy v tehdejším Rakousko-Uhersku z přesně tisíc kilometrů vzdáleného francouzského dolu u obce Courrières, zněly děsivě. A toto se dozvěděl například čtenář oblíbeného deníku Národní listy: „Z Paříže, 10. března. 1800 dělníků jest v hořících dolech úplně od ostatního světa odtrženo. Štoly vzdušné jsou zasypány. Z hlavní šachty šlehají plameny mnoho sáhů vysoko.“
Napřed se dokonce zdálo, že neštěstí nemůže přežít žádný z horníků, kteří 10. března 1906 brzy ráno sfárali do šachty: „Unikající plyny zabraňují přístup k šachtám a znemožňují tím záchranné práce. V chodbách šachet odehrávají se srdcervoucí scény.“
Později státní Císařsko-královská tisková kancelář (K. k. Telegraphen-Korrespondenz-Bureau) ve Vídni upřesnila, že se stovkám havířů přece jen podařilo zachránit: „Z Lensu, 10. března. V 5 hod. 30 min večer. Jak nyní zjištěno, sjelo v Courriersu dnes 1759 horníků, z nichž vyfáralo 591; pohřešuje se jich tedy 1204. Soudí se, že záchranné pokusy jsou marny.“
Mrtvoly přetvořeny v beztvaré kusy masa
Výše uvedené zprávy zveřejnil český tisk v neděli 11. března 1906. Následující den už pražští žurnalisté měli k dispozici mnohem podrobnější informace.
Císařská tisková agentura upřesnila: „Počet obětí zahynuvších při neštěstí v dole obnáší dle zjištění té chvíle 1219.“ Francouzská Wikipedia uvádí, že historici se dnes shodují na ještě nižším čísle obětí – 1099. I to je ohromné množství, takže nehoda v Courrières zůstává nejhorší důlní katastrofou v evropských dějinách.
„Několik lidí ze záchranného mužstva, kteří se odvážili příliš daleko, zahynulo. Kdykoliv byla vytažena některá mrtvola, odehrály se srdcervoucí výjevy. Mnohé z mrtvol jsou spáleny a znetvořeny v beztvaré kusy masa,“ barvitě líčily české Národní listy.
Čeští čtenáři z řad horníků
Království české bylo v roce 1906 doslova provrtáno hlubinnými uhelnými doly, takže tragédii ve Francii niterně prožívaly tisíce havířů z Ostravska i Karvinska, z okolí Rosic, z Trutnovska, Plzeňska či Kladenska, tam všude se těžilo černé zlato. I hnědé uhlí se na počátku 20. století částečně dobývalo hlubinnou těžbou, například na Chomutovsku a Mostecku. A pro méně kvalitní hnědé uhlí čili lignit se fáralo do hlubin i na Hodonínsku.
Exploze uhelného prachu zničila ve francouzském Courrières 110 kilometrů tunelů ve třech vzájemně propojených dolech. Ale hlavně přinesla obrovský smutek do havířských rodin. „Ženy a děti pohřešovaných horníků tísní se stále ke vchodům do šachet a pokoušejí se násilně prodrati se kordonem četníků,“ mohli se v Národních listech dočíst i ostravští havíři. „Mrtvoly vytažené nahoru jsou hrozně zohaveny,“ psalo se v deníku.
„Chlapci lezli přes sta mrtvol“
Záchranáři odvážně fárali do hlubin dolu, ale často nemohli obětem nijak pomoci: „V hloubce 280 metrů záchranné mužstvo zaslechlo rány nástrojů, jimiž zasypaní horníci snažili se proraziti cestu zřítivším se uhlím. Zachránci mohli však proniknouti pouze do dálky 130 metrů, ale dále cesty nebylo.“
Manželky havířů šílely: „Ženy horníků, nalézajících se dosud pod zemí, strhaly v zoufalství se sebe šaty a žádaly, by vhozeny byly do dolu.“ Dvě matky dosud nezletilých horníků ovšem zažily zázrak: „Neobyčejné vzrušení zmocnilo se lidu, když vojsko vyneslo na nosítkách ze šachty dva chlapce, kteří po celou noc bloudili podzemními chodbami. Hoši vyprávěli, že lezli přes sta upálených mrtvol.“
Sněhová vánice na pohřbu
Ve středu 14. března již český tisk popisoval první hornické pohřby. „Pryč s vrahy, pryč s kapitalisty,“ reprodukovaly Národní listy, co také křičeli pozůstalí u hrobu obětí. V revíru to vřelo, připravovala se generální stávka. První pohřby navíc provázela nečekaná březnová sněhová vánice a lidé to považovali za temné znamení, že další živé havíře už záchranáři nenajdou.
„Následkem katastrofy courrierské osiřelo 6000 dětí,“ informovaly Národní listy. „Jak ve Francii tak ve státech jiných přihlásili se bezdětní manželé, kteří projevili ochotu ujati se sirotků těch a přijali je za děti vlastní.“ Pomoc přicházela z celé Evropy a třeba vídeňská radnice poslala na pomoc pozůstalým 10 tisíc korun. O konkrétní pomoci Prahy nebo Ostravy se noviny nezmínily.
Do stávky se postupně zapojilo až 40 tisíc horníků a dělníků z regionu kolem obce Courrières, kde došlo k neštěstí. Vláda zase poslala 20 tisíc vojáků, kteří měli situaci uklidnit. Vedení důlní společnosti totiž postupně zastavovalo záchranné práce a utěsňovalo podzemí, aby utlumilo požár, což vyvolávalo další nepokoje:
Z Paříže, 15. března. Zachráněný horník Cerf tvrdí stále, že se v jedné štole, do které nevnikl ani oheň, ani otravné plyny, nalézá ještě 200 živých horníků. Toto ujišťování Cerfovo, který se mezi horníky těší velké vážnosti, rozčilení v dělnictvu ještě zvětšuje.
Zasypaní jedli tlejícího koně
V pátek 30. března 1906 těžební společnost La Compagnie des mines de Courrières poblíž městečka Lens přišla se zázračnou zprávou, kterou doslova hltali i čeští čtenáři. Informaci přebrala vídeňská Císařsko-královská tisková kancelář a Národní listy ji opatřily titulkem 21 dní pod zemí pohřbeni:
„Z Lensu, 30. března. Třináct horníků, kteří zůstali naživu, byli v 7 hodin ráno z dolů courriéreských, kde byli od katastrofy uzavřeni, dopraveni na povrch. Dělníci, zaměstnaní hašením ohně, chtěli právě vyjeti na povrch, když viděli, jak se k nim blíží hlouček 13 vychrtlých osob, které jenom namáhavě kupředu se plížily. Zachránění jsou velice sesláblí, ale nacházejí se ve stavu poměrně příznivém.“
Z výpovědí zaživa pohřbených se stala senzace, jejich příběhy si četla celá Evropa i americké listy. „Všem nedostávalo se potravin. Proto živili se zemí a kůrou roubení, vůbec vším, nač přišli. Marně pokoušeli se za panující tmy uprostřed trosek a mrtvol najíti východ ze slepé uličky, v níž byli uzavřeni. Jednou večer přišli ke koňské stáji, kde našli oves a živili se jím dva dny. Jedli maso z již hnijící koňské mrchy a pili ze svých láhví vodu smíchanou s vlastní močí.“
Cenzura i po 42 letech
Příčina neštěstí nebyla nikdy úplně dořešena, ale otevřený oheň v hornickém kahanu se mohl dostat do styku s důlním metanem a následná exploze zapálila uhelný prach. Podle některých odborníků se ale metan v dole nevyskytoval, takže rozvířený uhelný prach mohl vzplanout z jiných příčin. Ničivé účinky hořícího prachu bývaly postrachem v každém uhelném dole, přičemž v podzemí dolu Courrières se požár proměnil v apokalypsu.
Francouzská vláda globální medializaci tragédie nesla těžce, což se nezměnilo ani v meziválečném období. Politici se báli sociálních bouří, které by hornická katastrofa mohla vyvolat po celé Francii. Raději tak celou událost tutlali, takže ještě v roce 1948 nebylo filmařům umožněno, aby o neštěstí v Courrières natočili autentický snímek. Tedy ani 42 let od tragédie. Když tehdy režisér a scénárista Louis Daquin natáčel film Le Point du jour, musel změnit název šachty i obce, snížit počet obětí na „více než 300“ a nesměl uvést ani přesné datum neštěstí.
