Zelený Raoul nevychází už tři roky. Není svět od té doby nějaký smutnější?
Svým způsobem je. Raoul končil těsně po covidu, kdy se svět kvůli pandemii a válkám na Ukrajině či v Gaze poněkud přeformátovával. Lidé se začali brát nějak víc vážně. Myslím, že to spolu souvisí.
ČTĚTE TAKÉ: Major Zeman nám pokřivuje dějiny dodnes. Je z něj symbol, ale i bizár, říká historik Stehlík
Jak?
Když byl covid, lidi nesměli pomalu ani vycházet ven. Místo kupování novin si víc navykli hledat informace na internetu, k tomu přestali chodit do restaurací, častěji vysedávají doma. Museli se vyrovnat s velkým zdražováním. A výsledkem toho všeho asi je i to, že jsou vážnější, často smutnější, frustrovanější. Méně se smějí.
Není to jen můj dojem – manželka dělá v lékárně a říká, že poslední dobou došlo k velkému nárůstu užívání antidepresiv a antipsychotik. Vlastně mi přijde, jako kdyby v některých médiích nebyla po humoru ani příliš poptávka. Satirické formáty typu Čtvrtníčkovy České sody nebo pořadů Miloslava Šimka v televizi momentálně, nebo už také vůbec, neuvidíme.
Když už se lidi přece jen smějí, tak asi něčemu jinému než v roce 1995, kdy jste se Zeleným Raoulem začínali, že?
Asi ano. Navíc si všímám, že z některých věcí se už legrace ani dělat nesmí. Vítězí přehnaná korektnost. Příklad: se scénáristou Petrem Kolečkem jsme chtěli udělat jeho slavný televizní seriál MOST! jako komiks. Nejmenované vydavatelství nám ale sdělilo, že to rozhodně nevydají, jelikož se v onom seriálu mluví neslušně a je prý nekorektní.
Jenže problém je dnes i například zveřejnění kresby polonahé ženy. Během posledních tří až čtyř let se mnohé prapodivně změnilo. Teď tužkou nakreslím ženský akt; jemný, laskavý, hezký. Zveřejním jej na sociální síti. A oni mi to většinou smáznou. K tomu přijde varování, ať se to neopakuje, nebo mi zablokují účet, či ho celý smažou. Kam jsme se to dostali?
No, kam?
Před pár lety jsme se smáli, že v Americe zakázali vystavovat Michelangelovu sochu Davida, protože je nahý. Když už ho vystavili, musel mít kolem pasu bederní roušku. A teď už je to v Evropě podobné. Budeme zahalovat obrazy starých mistrů? Bizarní! Jak byli lidi za covidu zavření doma, mnohým asi začalo v hlavách trochu hrabat…
Zelený Raoul by do téhle doby možná už ani nepatřil. Krotký humor jak z Televarieté mi k němu nesedí.
To je fakt. Když jsme ho s kolegy scénáristy dělali, neměli jsme žádná omezení. Nikdo nás necenzuroval. Zároveň jsme satiru nedělali samoúčelně. Nešlo nám o to, abychom někoho z politiků schválně urazili, naštvali. Vždycky to byla reakce na něco konkrétního, co ti lidé udělali. Měli jsme v sobě navíc pomyslnou vnitřní hranici, za kterou už nejít; osobně bych si třeba nikdy nedělal legraci z nemocných dětí, ze starých lidí nebo z koncentračních táborů. Jinak jsme ale měli volné ruce.
Teď? V mnoha redakcích by ostrá, břitká satira neprošla. A dělat místo toho vtipy, že politik XY jde po chodníku a uklouzne po banánové slupce? To snad ani ne… Prostě si neumím představit, že bychom si mohli dovolit přijít s nahotou politiků, jakkoliv nikoliv samoúčelnou. Mívali jsme tam politiky ve spodním prádle, politiky podnapilé. Dneska by před publikováním převládly obavy, co na to řeknou. Jestli z toho nebude průšvih.
AKTUÁLNÍ KARIKATURA OD ŠTĚPÁNA MAREŠE PRO CNN PRIMA NEWS:
Čekám, kdy Trumpa odvezou do blázince
Nebyla by to pro Raoula ošidná doba i proto, že mnozí politici se dnes v reálu chovají jako vlastní karikatura? Jakou satiru dělat na Trumpa, když vážně mluví o připojení Kanady či Grónska k USA?
No jasně! Jako kdybyste chtěl natočit parodii komedie. To přece nejde. Jak chcete karikovat karikaturu? Konkrétně Trump dokáže sám sebe tak zesměšnit, že mu nemůžu konkurovat. Je to tragédie, ten člověk trpí těžkou narcistickou poruchou. Čekám, kdy se ráno probudím, zapnu rádio a z něj se ozve, že ho konečně odvezli do blázince.
Vždyť si ve funkci dokázal znepřátelit prakticky celý svět. Hranice nemožného posouvá každý den ještě dál, mediální prostor zahlcuje čím dál většími kravinami.
Za obrázek hajlujícího Vladimira Putina vám Rusko před 11 roky vystavilo doživotní zákaz vstupu do země. Jak vás tak poslouchám, abyste nedostal dopis se stejným obsahem i od americké ambasády…
Upřímně – právě jsme si s manželkou říkali, že za současné situace bychom do Ameriky ani nechtěli. Abych se na letišti nechal šacovat, svlékat do naha, jestli náhodou nemám v počítači negativní zmínku o Trumpovi? Takovou prohlídku si nechám na urologii… To není ta Amerika, kterou jsem znal. Znechutila se mi, že mě tam teď nic netáhne. Když jsem byl před 17 lety v Los Angeles a později v New Yorku, všude vládla svoboda. Bylo tam fajn. Teď se dozvídáme, že mluvit otevřeně se najednou bojí i samotní Američané. Hm, vítejte v systému socialistického Československa 70. let…
Když už jsem nakousnul toho Putina, jak vám tenkrát bylo, jakmile jste dostal zákaz vstupu do Ruska?
Večer jsem to šel oslavit… Že do konce života nesmím do Ruska? Spíš bychom se měli obávat toho, jestli se Rusko nechystá k nám. Víte, nedávno jsem zaregistroval spor mezi českým ministerstvem zahraničí a Ruskou federací kvůli soše maršála Koněva. Rusové se popuzeně tázali, kam se poděla. A že bychom jim ji měli vydat. Navrhoval bych, abychom jim ji opravdu poslali. Ona je totiž z bronzu. A z něj se dříve dělaly nábojnice. Tak ji roztavme a vyrobme z nich dělostřelecké granáty. Z Ukrajiny jim je pak klidně mohou nastřílet zpátky. Tady máte Koněva!
Politici se ptali: Kdy už taky budu v Raoulovi?
Nepřijde vám hrozné, kam jsme se za pár posledních let dostali? Jako kdyby věk srandy opravdu skončil.
Přistihuji se, že na devadesátky a na první desetiletí 21. století občas vzpomínám málem se slzou v oku. Jasně, ona to o svém mládí asi říká každá generace. Ale mně fakt přijde, že tenkrát bylo přece jen víc legrace, víc svobody. Lépe se dýchalo.
I tehdy jste byl žalovaný za karikaturu ministra Karla Březiny.
Jenže ty kresby, kde byl nahý, dokonce se ztopořeným penisem, by už dnes nemohly ani vzniknout. Žádné médium by je neotisklo. Když teď s odstupem času listuju v tom, co nám před 20 lety v Zeleném Raoulovi bez problémů prošlo, jen na to vykuleně zírám. A nejde jen o nahotu. Poslankyni ČSSD Petru Buzkovou jsem už ve druhém díle Raoula znázornil jako komiksovou sexbombu. Sama sobě se tak líbila, že volala do redakce, že nám drží palce. A jestli bychom jí ten obrázek nemohli dát.
Bylo zajímavé, kam to dospělo. Stávalo se, že jsem někde potkal politiky, kteří se poptávali: „A kdy už v tom Raoulovi taky budu?“ Dělalo to skoro dojem, že kdo nebyl v Zeleném Raoulovi, ten jako kdyby nebyl. Nešlo jen o politiky, stejně se mě ptali Mirek Donutil, Jiří Bartoška, Pepa Náhlovský a další.
Křičel na vás někdo kvůli Zelenému Raoulovi?
Paradoxně právě Buzková. Ne snad že by přímo křičela, ale urazila se. Byla sice naší fanynkou, jenže došlo na díl o nemoci šílených krav. Tehdy to nějak řádilo, a Buzková byla v Raoulovi znázorněna, jak sedí na tiskové konferenci vedle krávy. Buzková si to vyložila špatně a „nemoc šílených krav“ si vztáhla na sebe. Což tam – přiznávám – částečně naznačeno bylo. Od té doby se už k našim fanynkám nepočítala…
Třeba s Milošem Zemanem jste se někdy osobně potkal?
Ano, v roce 2002, kdy mi ministr kultury Pavel Dostál zařídil výstavu ve Sněmovně. Šlo o dobu, kdy se Zeman loučil s politikou, takže jsem tam jak jemu, tak Václavu Klausovi předával karikaturu, na níž jsem před nimi klečel, aby neodcházeli, že by mi hrozně chyběli. Před novináři jsem s nimi zapózoval, každého jsem z jedné strany chytil a rozšafně prohlásil: „To jsou moje dvojčata.“
To jste si dovolil dost.
No jo, byl jsem mladší a drzejší… Pamatuju si, jak Klaus tím svým typickým hlasem říkal: „Ehmm, já nejsem žádné jeho dvojče…“ Zeman se jen díval na obrázek, na kterém byl znázorněn s holí, a pronesl: „Chcete přetáhnout přes záda? Já tu hůl opravdu v ruce mám. Přestaňte mě srát…“ U něj člověk nevěděl, jestli to říká z legrace nebo vážně. V té chvíli měl v sobě minimálně čtyři becherovky, tak jsem radši zmizel.
Vyhrožovali mi: Uřežeme ti ruce a hlavu
Když kapela hraje 28 let stejnou písničku, už to muzikanty ani moc nebaví. Bylo to pro vás s Raoulem taky protivné, když jste s ním strávil tolik času?
Jak kdy. Na jedné straně to byla bezvadná práce. Faktem ale je, že když po sto padesáté šesté kreslíte Zemana nebo Klause, už jich máte plné zuby. Konec Raoula sice přišel jako blesk z čistého nebe, ale upřímně – neumím si představit, že bych ho kreslil třeba ještě v 80 letech. Svým způsobem to teda bylo trochu vysvobození. Po pár dnech si zároveň uvědomíte, že to takhle mělo být.
Stejně je to sranda – Raoul měl původně vycházet jen tři měsíce, bylo z toho 28 let. Přicházelo nám obrovské množství ohlasů, za týden jsme měli třeba 2000 dopisů. To je dnes nepředstavitelné. Zkraje to byly většinou negativní ohlasy, chodily mi dokonce i výhrůžky smrtí. Přečetl jsem si: „Uřežeme ti ruce a hlavu, polijeme tě kyselinou sírovou.“ Když se začaly používat maily, přišlo mi v jeden den dokonce 320 výhrůžek. Postupem času se to začalo vyrovnávat, ve velkém přicházela i chvála. Jednou se ozvali dokonce i Mašínové z Ameriky.
Mašínové?
Jo, mám od nich schovaný fax. Ctirad Mašín mi napsal, že se jim komiksový díl s nimi ohromně líbil. Byli v něm ztvárněni jako staří dědci, kteří se po letech vrátili do Česka, byli tu zatčeni a museli se znovu prostřílet do Německa. S bratrem se prý náramně pobavili. Zvláštní, jaké to mělo dosah… Na Raoula reagoval leckdo. Třeba Václav Havel se k němu veřejně příliš nevyjadřoval, něco jsem se ale dozvěděl od hudebního kritika Jirky Černého, našeho rodinného přítele. Pamatuju, jak mi povídal: „Václav proti těm karikaturám vůbec nic nemá. Ale že by z toho byl extranadšenej, to se říct nedá…“ (smích) Prý nevěděl, že vypadá tak škaredě.
Rozplakal jsem pana Jiránka
Díky své práci se dostáváte do kontaktu s hodně zajímavými lidmi. Vlastně to platilo ještě dřív, než se z kreslení stala vaše práce – se slavným ilustrátorem Vladimírem Jiránkem jste se prý seznámil už jako malý kluk.
Protože jsem jako dítě miloval Boba a Bobka. Asi v sedmi jsem proto panu Jiránkovi kostrbatým písmem napsal dopis, že je mám moc rád. A že bych chtěl taky tak kreslit. Odpověděl mi: „Milý Štěpáne, to jsem rád, že se Ti králíci líbí… Jestli rád kreslíš, procvičuj ruku, třeba fixkou na balící papíry, zkus i velké formáty…“ Dodneška si jeho rady pamatuju.
Uběhlo devatenáct let, byl rok 1998. A Vladimír Jiránek projevil přání poznat toho, kdo kreslí Zeleného Raoula. Když jsem byl na návštěvě u něj v Pařížské, ptal se mě, jak jsem se ke kreslení dostal. Všechno jsem mu vyprávěl, načež jsem mu řekl i o jeho dopisu, na který si samozřejmě nevzpomínal. Ukázal jsem mu ho a pan Jiránek se rozbrečel.
Tolik ho to vzalo?
Úplně. Dopis si okopíroval, hned o tom volal manželce a kamarádovi. To pro mě byl velký zážitek. V dalších letech jsme se viděli ještě mnohokrát. Byl to zádumčivý, hodně přemýšlivý chlap. Jeho kresby nebyly třeskutě vtipné, spíš k zamyšlení. Radil mi třeba: „Choď mezi ostatní výtvarníky a umělce do kaváren, literárních a výtvarných klubů, nabírej inspiraci.“
Byla to hezká, romantická představa - jako někdy ve 30. letech, kdy spolu Salvador Dalí s Luisem Buňuelem seděli v kavárně a bavili se o výtvarnu a filmech. Jenže ten komiks byl celkem dřina. Jakmile jsem dodělal jeden díl Raoula, už jsem musel kvůli neúprosným uzávěrkám začínat další. Jaképak vysedávání v kavárnách… Vláďa Jiránek to samozřejmě chápal.
Pro mě byl velice důležitým člověkem. Stejně jako třeba Kája Saudek; i setkání s ním v roce 1984 bylo pro můj profesní život naprosto zásadní. S jeho bratrem, fotografem Janem Saudkem, byla zase vždycky velká legrace. A veselo bývalo i s dalšími osobnostmi – se spisovatelem Miloslavem Švandrlíkem, se scénáristou Milošem Macourkem. Třeba Miloš byl ohromně sečtělý, měl doma obrovskou knihovnu. Dokázal úžasně vyprávět o natáčení svých filmů.
Zrovna nedávno mě napadlo, jak jsou jeho věci typu Kdo chce zabít Jessii nestárnoucí. Přitom jim je přes 50 let!
Přesně! Macourka jsem si velmi považoval. Taky se mi s ním ale stala věc, ze které mrazí. Přišel jsem za ním domů na jednu z návštěv, zrovna se vrátil z Číny. A bohužel – „přivezl si“ rakovinu plic. Operovali ho, ale zřejmě už neměl šanci. Takže ležel v posteli, vypadal normálně, akorát měl pyžamo. A povídá: „Štěpáne, tamhle v poličce jsou francouzské komiksy od Moebia. Ty ho máš rád, tak si je vem…“
Pookřál jsem, že si je rád půjčím. A že mu je v pondělí přinesu zpátky. A on na to: „Ne, nech si je. Já v pondělí zemřu. U tebe to bude v dobrých rukách.“ Myslel jsem, že je to nějaký jeho hodně černý humor. Jenže - komiksy jsem si půjčil a on pak v pondělí skutečně zemřel. Jako kdyby to měl v nějakém svém scénáři. To se ve vás krve nedořeže. A navíc - s jakým klidem mi to oznámil!
Vetřelec a Raoul na jednom obrazu
Ještě jedno vaše nevšední setkání mě zaujalo. S H. R. Gigerem, tvůrcem slavného filmového Vetřelce.
Někdy v roce 2005 byla v Národním technickém muzeu jeho výstava. Vůbec jsem to nevěděl, zrovna tam ale měl autogramiádu. Stoupnul jsem si do fronty, dal se s ním do řeči, věnoval mu pár svých kreseb. Asi se mu to zalíbilo, protože mi dal svůj telefon. Čtyři roky jsme si pak psali esemesky, na čem kdo z nás dělá. Moc jsem si toho vážil! Škoda, že to nebylo v dopisech, jako se mi to poštěstilo s Janem Saudkem. Saudek dělá nádherné obálky, každá je umělecké dílo; když máte něco takového na památku, je to krása.
Na vaší výstavě v pražské galerii Pop Art Studio jsem motiv Vetřelce našel hned na několika obrázcích.
Setkání s Gigerem se do mé volné tvorby určitě promítlo, sem tam jeho slavnou postavu použiju. Na Vetřelci mě fascinuje jak nápad, tak unikátní grafická linka. Poprvé jsem ho zaregistroval, když mi bylo sedm. Byli jsme na dovolené na Lipně, u letního kina jsem četl nápis: „Dnes večer ve 20 hodin promítáme snímek Vetřelec, anglo-americký hrůzostrašný film. Do 18 let nepřístupno.“ Bylo to podtrženo červenou fixou, za tím tři vykřičníky. Říkal jsem si, co to musí být za hrůzu. Viděl jsem to pak až po letech na videu a ověřil si, že je to fakt výborné. To tušené, ale neviditelné zlo... Úžasné.
Na zmíněné výstavě je poznat, že zdaleka nejste jen autorem Zeleného Raoula. Na čem dalším teď děláte?
Věnuji se volné tvorbě, po letech se vedle kresby, komiksu a karikatury vracím i k malbě. Dělal jsem další satirický seriál, zároveň mi spolupráci nabídlo ministerstvo obrany; kreslil jsem pro ně náborové komiksové stripy. Taky jsem z popudu Vojenského historického ústavu měl tu čest zpracovávat novou podobu vlčího máku, symbolu válečných veteránů.
A hodně mě baví spolupráce s Prague City Tourism, pro něž vytvářím komiksy o slavných či známých lidech, kteří měli někdy co do činění s Prahou. Příběhy Einsteina, Kafky a dalších si turisté mohou koupit třeba na webu prague.eu; jsou v češtině, němčině a angličtině.
Víte, mě satira baví, ale u mnoha politiků z Raoula si už dnes ani nevzpomenete, o koho šlo. U Kafky nebo Einsteina pomíjivost nehrozí. Jen je to těžší, u všeho si musím nastudovat spoustu pramenů, abych předešel výčitkám hnidopichů. Jak lidi třeba v 18.-19. století chodili oblékaní? Kdy se přestaly nosit kulaté límečky? Byly v módě klobouky s mašlí nebo bez mašle?
Řešíte spoustu drobných detailů, je to ale práce, která má smysl. Dvakrát týdně kreslím pro jeden server politické vtipy. Jsem za to rád, zároveň dělám i knižní ilustrace, plakáty, také obaly k albům hudebních skupin, kdysi třeba Tří sester. Ale příběhy, které dělám pro Prague City Tourism, budou živé i za padesát, sto let.
Slyšel jsem, že za jednu zakázku vás chválili i v Pentagonu.
Před loňskými Dny NATO v Ostravě se mi ozvala firma Lockheed Martin, která vyrábí letouny F-35. Napadlo je, jestli bych jejich stroj nedokázal zobrazit na pohlednici a na plakátky, vymyslet k tomu i reklamní slogan. Moc jsem si toho považoval, protože mohli oslovit jakéhokoli výtvarníka na světě.
Moje nápady se jim líbily, jenže akorát přišly povodně a Dny NATO byly poprvé v historii zrušené. Naše propagační materiály se naštěstí neztratily, objevovaly se následně na různých zbrojních veletrzích, pro spoustu lidí to byl vítaný suvenýr. A co jsem slyšel, chválili si je prý jak v Lockheed Martin, tak dokonce právě i v Pentagonu. To mi udělalo radost. Víc takových zakázek!
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Fialova vláda neumí vysvětlovat. Jmenování Babiše premiérem? Počkám na soud, říká Pavel
