"Byli jsme spolužáci, seděli jsme vedle sebe. Na školních výletech jsme si vyměňovali svačiny. Sbírali jsme kaštany, třešně i hrozny. Trávili jsme spolu všechen čas. Později jsme chodili na tancovačky. Jedno ráno, 10. října 1991, se ale všechno změnilo," popisuje Marija životní zlom. Vrací se do doby občanské války v Jugoslávii, kdy se v krvavém konfliktu rozpadala dřívější federace a mnohonárodnostní společnost obracela proti sobě.
Proti Marije vystoupili její nejbližší. Chorvatskou dívku unesli, udělali z ní otrokyni, a když se opili, znásilňovali ji. Dnes více než padesátiletá žena o tom nikomu neřekla. "Pocházím z malé vesnice, byli jsme vychováni poslouchat prarodiče a chodit do kostela. Pak prožijete něco takového a cítíte ohromnou hanbu," popisuje v dokumentu Víc než trauma (Bigger Than Trauma), který v Česku uvedl v dubnu Mezinárodní festival populárně-vědeckých filmů AFO.
Podobnou zkušenost má z jugoslávské války podle odhadů OSN až 50 tisíc lidí. Znásilnění, ke kterým v ní docházelo, nikdo neřešil. "Ženy byly odsunuty stranou jak politiky, tak všemi, kdo mohl rozhodnout, že pro ně udělá něco dobrého. Nikdo se o ně nezajímal," popisuje pro Aktuálně.cz režisérka dokumentu Vedrana Pribačičová. Její snímek je prvním chorvatským filmem nominovaným na španělskou filmovou cenu Goya.
Změna přišla teprve před pár lety, kdy skupina pěti psychologů a terapeutů vytvořila program s názvem Jsem větší než moje trauma. "Nechtěli vyléčit jen mysl, ale také emoce a tělo," líčí režisérka. Nápad měl úspěch. Dokument, který při promítání na dubnovém festivalu sklidil potlesk ve stoje, sleduje už třetí skupinu žen, která se do programu přihlásila.
"Je mi jasné, že se to samé děje i teď na Ukrajině. Každá armáda ví, že když zničí ženu, zničí i lidi kolem ní. Jejího manžela, její děti," připomíná chorvatská režisérka válku rozpoutanou vpádem ruských jednotek na Ukrajinu loni v únoru.
Podle zpráv v ní ruské jednotky kromě žen znásilňují i muže a děti. Jen málo případů je ale zdokumentovaných, ještě méně se pravděpodobně dostane k soudu. Podobné to je i v bývalé Jugoslávii. "Ukrajina by neměla čekat 30 let. Všechny moje protagonistky byly nemocné a měly trauma. Není možné to jen tak nechat," domnívá se režisérka.
Trauma, které se podepisuje na zdraví
Ženy, které se do dva roky trvajícího programu přihlásily, jsou už často babičky. Kromě sexuálního násilí zažily i to fyzické, vyhrožování zabitím nejbližších, a někdy nezůstalo jen u výhrůžek. Skrývání zážitků jim nedovolilo otevřít se blízkým a navázat či si udržet dlouhodobé vztahy. Málokdy se usmívají, některé odešly z rodných míst a nikdy se nechtějí vrátit. Jiné tam stále bydlí a ty, kteří jim ublížili, dodnes potkávají na ulicích.
"Byla jsme potichu přesně 21 let, což vedlo k několika krizím," popisuje Katica z Vukovaru, která byla v zajetí několik měsíců. "Nejdřív jsem měla paralýzu obličeje. Když jsem se jí zbavila, kvůli zubům jsem oslepla. Měla jsem operaci žlučníku, rakovinu tlustého střeva. Pak mi museli odoperovat dělohu a vaječníky," říká ve filmu. "Vzali mi hrdost, důstojnost, všechno. Pro někoho to nemusí moc znamenat, ale pro mě to znamená hodně," líčí.
"Hluboko v srdci jsem cítila, že by bylo lepší, kdybych byla mrtvá," líčí své dřívější pocity Durdica, jedna z účastnic předchozí skupiny, která nyní pomáhá ostatním. Její děti, které ve válce přišly o otce, byly ale silnou motivací k životu.
Po úspěchu se začali hlásit i muži
V průběhu let, během nichž dokumentaristka Pribačičová s producentkou a spoluscenáristkou Mirtou Puhlovskou ženy sledují, je znát změna. Skeptické pohledy, které na sebe přeživší zpočátku vrhají, postupně střídá úsměv a objetí. "Nejsložitější bylo ukázat jejich proměnu, protože ta proběhla uvnitř. Pořád jsou to stejné ženy, teď jsou ale šťastné," uvádí režisérka. Upozorňuje na výrazy tváře, chování nebo styl oblékání žen.
Díky úspěchu terapeutického programu se do něj začali hlásit i muži, o kterých se jako o obětech sexuálního násilí mluví méně. Kvůli přerušenému financování projektu na ně ale zatím nepřišla řada. Terapeuti však pracují na tom, aby i jim brzy mohli poskytnout pomoc.
"Změnilo to i mě. Dalo mi to naději, že s odpovídající pomocí nás nemusí špatná zkušenost definovat," míní režisérka Pribačičová. "Je možné se s traumatem vyrovnat, naučit se s tím žít a radovat se ze života," popisuje, co si ze své práce odnáší.
