„Už jen ten dotek pro mě znamenal stát se součástí tajného společenství, napojit se na podzemní železnici,“ vzpomíná Miloš Hroch na první kontakt se ziny, když mu bylo osmnáct let. Divoká, neučesaná estetika těchto neoficiálních fanouškovských tiskovin v sobě nesla něco, co oficiální hudební časopisy v trafikách nabízely jen zprostředkovaně: neutuchající nadšení, oslavovanou příslušnost ke scéně a motivaci k aktivitě zdola.