Dostat objev z laboratoře do praxe je dnes náročnější než kdy dříve. Farmaceutické společnosti jsou totiž méně ochotné riskovat. „Pečlivěji si vybírají, do čeho investují,“ upozorňuje v rozhovoru pro Forbes Martin Fusek z Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd ČR.
Výzkumný ústav v pražských Dejvicích, kde Fusek působí, získává každý rok obrovský balík peněz z patentů na léky Antonína Holého. „Za loňský rok to byly zhruba tři miliardy korun. Ale patentová práva nyní vyprší, takže v příštím roce tahle částka klesne na nulu,“ podotýká Fusek.
Jak si ústav s výpadkem peněz poradí? A kdo ze současných vědců může zabodovat podobně jako chemik Holý?
„Statisticky není moc pravděpodobné, že se tak obrovský úspěch podaří zopakovat. Ale velmi zajímavá je třeba práce Češky Martiny Benešové-Schäfer působící nyní v Heidelbergu,“ poukazuje Fusek, který založil a léta vedl společnost IOCB Tech, dceřinou firmu dejvického ústavu zaměřenou na přenos vědeckých poznatků do praxe.
V rozhovoru popisuje také, co podle něj nejvíc brzdí tuzemskou vědu, proč dávají obří farmaceutické firmy přednost nákupům startupů před pořízením licence na jejich objevy a zda je takový postup výhodný i pro stát.
Váš ústav se snaží spolupracovat s firmami a daří se mu to. Je to v oblasti biochemie a farmacie náročnější než například v technických oborech?
Ve vývoji léčiv je celý proces dlouhý, velmi riskantní a značně regulovaný. Proto se nedá automaticky očekávat, že z vědeckého nápadu budou za rok padat peníze. Může to trvat i desetiletí. Když to porovnám třeba s aplikacemi v informačních technologiích, tam bývá ekonomická návratnost výrazně rychlejší a zároveň je riziko lépe odhadnutelné.
Navíc pravděpodobnost, že to vyjde a během klinických testů se neobjeví nějaký problém, je relativně nízká. Snažíme se proto rozjet co nejvíc různých projektů, abychom zvýšili šanci na úspěch.
Co farmaceutické firmy nejvíc zajímá?
Přístup velkých společností se v poslední době trochu mění. V minulosti si vědci objev patentovali a licenci k patentu prodali firmě, která s ním dál pracovala. Dnes už farmaceutické společnosti moc nechtějí licencovat projekt v rané fázi vývoje, ale raději koupí spin-off firmu (nový podnik, který vznikl oddělením od větší, mateřské společnosti – pozn. red.), ve které má podíl výzkumné pracoviště a založili ji vědci.
Takže vědec se v podstatě musí stát podnikatelem a založit vlastní firmu, aby dostal nápad do praxe?
Spin-off firmu nemusí řídit přímo vědec, i když se to někdy děje. Může si najít někoho se zkušenostmi z byznysu a ten se stane CEO nebo jednatelem firmy a řídí ji. Vědec tam ale musí dohlížet na výzkumnou část. Ideální je, když do firmy vstoupí ještě další členové výzkumného týmu, ale není to podmínkou.
Popsaný model funguje dlouhodobě skvěle ve Spojených státech a posledních deset až patnáct let se rozšiřuje v západní Evropě.
Osvědčil se například v Rakousku, Nizozemsku nebo v Belgii. Česko historicky v zavádění vědeckých poznatků do praxe zaostává, takže u nás se spin-offy vědců objevují v menší míře. Ale je jen otázka času, kdy začnou přibývat.
Zatím se jim dařilo hlavně v oblasti informačních technologií, ve vývoji léčiv nebo v diagnostice nejsou tak časté.
Foto Dr. Tomáš Belloň / ÚOCHB
Proč farmaceutické společnosti dávají přednost nákupu začínající firmy před pořízením licence?
Především proto, že spin-off firma nápad rozvine a posune ho dál ve vývoji. Udělá tedy to, co akademická instituce už dělat nemůže. Často léčivo dostane do první fáze klinických testů.
Ačkoli je nákup takové firmy mnohem dražší než pořízení licence, velké farmaceutické firmy ho preferují. Lze totiž mnohem lépe a přesněji zhodnotit rizika spojená s dalšími investicemi do rozvoje projektu.
Ideální z pohledu velké společnosti je, pokud už spin-off začal s druhou fází klinických testů, kdy se ověřuje účinnost dané látky. V první fázi se zkoumá především bezpečnost testovaného léčiva pro potenciální pacienty. Ale je nutné si uvědomit, že pro každé onemocnění je postup klinických testů trochu jiný.
Takže farmaceutické firmy jsou méně ochotné riskovat než dříve?
Určitě. Pečlivě si vybírají, do čeho investují.
Je zakládání spin-offů výhodné i pro stát?
Ano. Do takové firmy mohou lépe vkládat peníze investoři, je otevřená rizikovému kapitálu. Takže když vznikne zajímavý spin-off, obvykle přitáhne další peníze a začne fungovat jako malá ekonomická jednotka. Platí lidi, které zaměstnává, odvádí daně. A celé to financuje investor, a ne stát, jako převážnou část práce na univerzitě nebo ve výzkumném ústavu.
I když by spin-off fungoval jenom čtyři nebo pět let a pak se zjistilo, že to nevyšlo, a firma skončí, není to katastrofa. Naopak, vědci a další lidé pracující ve spin-offu se vycvičili v řadě dovedností a mohou přejít jinam. A pokud je spin-off úspěšný, může růst nebo ho nakonec koupí velká firma.
Reagovali jste na změnu chování farmaceutických firem?
Ano. Snažíme se napomáhat vytváření spin-offů, ať už vznikají s účastí našeho ústavu, nebo jiných vědeckých pracovišť.
Vědce z ústavu tedy průběžně připravujete na to, aby uměli založit firmu? Vybízíte je k tomu?
To zase ne, rozhodnutí necháváme na nich. Ale pokud se vědci pro založení spin-offu rozhodnou, společnost IOCB Tech zaměřená na transfer technologií s nimi úzce spolupracuje, pomáhá jim s vyřízením všech formalit, poskytuje konzultace. A především máme společnost i&i Prague, která funguje jako virtuální inkubátor pro takové začínající firmy.
Zakládání spin-offů je podle mě rozumná cesta. A potřebujeme ho v Česku trošku rozhýbat. Zdejší ekonomika hodně stojí na tradičním průmyslu, který má dnes často problémy, a mohli bychom se posunout blíž k moderním ekonomikám založeným na inovacích.
Třeba blíže k USA?
V Americe je zakládání spin-off firem v podstatě součástí národní kultury. Je rozšířené v Kalifornii, ale i na východním pobřeží. Zejména v okolí velkých univerzit vznikly tisíce takových firem. V Evropě jsou myslím nejdál ve Velké Británii, kde mají k Americe kulturně nejblíže.
Zakládání spin-offů je rozvinuté také v Nizozemsku, v Belgii či v Rakousku. Podporuje ho i Španělsko, Portugalsko nebo Francie. Podobně konzervativní jako Česko je třeba Německo, ale i tam už spin-off firmy vznikly a vznikají.
Proč vlastně v Česku nevzniká moc spin-off firem?
Důvodů je více. Je to něco nového, neosahaného a lidé neradi chodí do rizika, což je pochopitelné. Pomalejší rozvoj v této oblasti má na svědomí komplikovaná legislativa a určitá setrvačnost ve fungování vědeckých institucí.
Pro rozvoj je důležité, aby vedení vědecké instituce transfer znalostí a vznik spin-offů podporovalo. Tady už vidím určitý posun k lepšímu. Univerzity mají jako hlavní náplň vzdělávat studenty, ale uplatnění výsledků ve společnosti se pro ně stává důležitou součástí práce.
Klíčová pro rozvoj systému spin-off firem je existence investorů v oblasti rizikového kapitálu. V Česku vidíme jejich relativně silnou pozici v oblasti informačních technologií, ale investorů v případě biotechnologií je velmi málo. To je samozřejmě také omezující.
A existují i regionální rozdíly. V Brně se uměly dohodnout univerzity, město a kraj a vytvořily Jihomoravské inovační centrum, které nové firmy podporuje nejen poskytnutím konzultací, ale nabízí jim také prostory. Prakticky ve všech krajích existují další inovační centra, která mimo jiné podporují vznik a rozvoj spin-off firem.
Jiná situace je ale v Praze, kde sice stále vzniká kolem šedesáti procent vědeckých výsledků, ale podpora ze strany města je mizivá. Samozřejmě je to částečně zapříčiněné evropskými dotacemi, které v Praze nelze čerpat, ale přesto si myslím, že Praha vědecký a z něj plynoucí inovační potenciál nevyužívá.
Foto Dr. Tomáš Belloň / ÚOCHB
Vašemu ústavu se dobře daří převádět poznatky z výzkumu do praxe. Jaká smlouva je tedy momentálně nejvýnosnější?
Je to stále dohoda prodlužující patenty na antivirotika Antonína Holého, s nimiž se léčí HIV, žloutenka typu B či opary. Smlouva s americkou společností Gilead Sciences, respektive její prodloužení, se vyjednávalo před více než deseti lety.
Platnost Holého patentů již skončila, ale podařilo se nám, především díky tehdejšímu řediteli Zdeňkovi Hostomskému, přesvědčit vedení firmy, že máme právo získat peníze i za látku, která nahrazuje tu původní a jen z ní vychází.
Jak se to povedlo?
Roli hrálo to, že tehdejší vedení firmy ještě úzce spolupracovalo s Antonínem Holým a s belgickým profesorem Ericem DeClercqem na vývoji preparátů. Vztahy mezi vědci a zástupci firmy Gilead fungovaly trochu jako v rodině, a tam nechcete mít problémy. Když už se objeví, snažíte se je řešit přátelským způsobem.
Nechtěli se s námi soudit, i když by takový soud Gilead jako velká firma nejspíš vyhrála. Ale nestáli o negativní publicitu. To, že se vše podařilo diplomaticky dojednat, byla velká zásluha tehdejšího ředitele Zdeňka Hostomského.
Kolik peněz přitéká do ústavu z patentů Antonína Holého?
Za loňský rok to byly zhruba tři miliardy korun. Ale patentová práva nyní vyprší, takže v příštím roce tahle částka klesne na nulu.
Nebudou tyhle peníze ústavu chybět?
Neutrácíme tři miliardy ročně. Ústav za ty peníze nakupoval přístroje, platil z nich lidi a dlouhodobě vytvářel také finanční rezervy, které jsou investované tak, aby vynášely peníze. Teď s lednem 2026 se toho pro ústav z pohledu financí příliš nezmění.
V dlouhodobém horizontu bude ústav muset být opatrný s investicemi. Nemůžeme také spoléhat na český grantový systém, ve kterém roste počet žádostí, ale množství peněz se nezvyšuje, ale musíme se víc zaměřovat na získávání financí v Evropě a celkově v zahraničí.
Ústav získal z patentů Antonína Holého dohromady přes třicet miliard korun. Jak jste tyto peníze využili?
Velké investice šly do rekonstrukce ústavu a do přístrojového vybavení. Ale zároveň se ústav významně rozrostl a během těch dvaceti let se počet zaměstnanců prakticky ztrojnásobil, což jsou výdaje navíc.
Rekonstrukce původní budovy a výstavba nové nás vyšla na přibližně tři miliardy korun. Další skoro půlmiliarda se loni investovala do vytvoření unikátního pracoviště kryoelektronové mikroskopie, která se zabývá 3D analýzou bílkovin a dalších látek.
Díky investicím do přístrojového vybavení jsme nyní na špici nejen v Evropě. Mnozí vědci, kteří se k nám vracejí po pobytu v zahraničí, říkají, že tady máme nejlepší vybavení. A to třeba i ve srovnání s Oxfordem, Cambridge nebo MIT.
Více než třetina částky získané z licencí se ušetřila. Peníze jsou rozdělené v několika bankách a spravovány konzervativním způsobem. Máme také investiční radu složenou z významných ekonomů, jako jsou například Jan Švejnar nebo Pavel Kysilka, kteří na vše dohlížejí.
Bude muset ústav propouštět?
To skutečně nehrozí. Žádná katastrofa nenastane, protože finanční prostředky jsou ušetřené. Ale důležitou roli bude hrát, jak budou naši vědci úspěšní s grantovými žádostmi.
Může ústav nahradit peníze z patentů Antonína Holého? Je na obzoru látka, která bude za pár let podobně výnosná?
Statisticky není moc pravděpodobné, že se tak obrovský úspěch podaří zopakovat. Za posledních deset let se v celé Evropě objevily dva nebo tři podobně komerčně úspěšné preparáty. Ale velmi zajímavá je třeba práce Češky Martiny Benešové-Schäfer působící nyní v Heidelbergu, která vyvinula léčbu rakoviny pomocí radiofarmak.
Lze odhadnout, z jakých výzkumů bude mít ústav v nejbližší době nějaký příjem?
Řádově jednotky milionů korun už máme z projektu Miloslava Poláška. Ten vyvinul metodu, která urychluje a zefektivňuje izolaci radioaktivního lutecia. Toto radiofarmakum se využívá při léčbě rakoviny. Výrobu lutecia s využitím této metody před časem zahájila americká firma Shine Technologies.
Proto očekáváme, že ta částka násobně vzroste. Náběh výroby vždy trvá dlouho. Musíte najít zákazníky a přesvědčit je, že mají nakupovat právě od vás, což samozřejmě zabere čas. Doufám, že se firmě Shine rozběh výroby podaří a peníze, které přitečou do ústavu, částečně nahradí příjmy z patentů Antonína Holého.
Velmi nadějná je také firma Adalid Sciences. Jde o spin-off našeho ústavu, který vyvíjí nové metody v oblasti dopravy léčiv především v genových terapiích. Investovala do něj česká společnost BTL.
Potom máme několik projektů v oblasti onkologie, u části z nich očekávám, že pokročí natolik, že na nich ústav vydělá. Ale zatím je to loterie.
Jste také členem vládní Rady pro výzkum, vývoj a inovace, kde se potkávají vědci, zástupci průmyslu a politici. Co tam chcete prosadit?
Zaměřuji se na problematiku transferu technologií a s tím související podporu vzniku spin-offů. Tyto vědecké firmy rok či dva po založení procházejí obdobím, které se nazývá „údolí smrti“. Je to trochu jako problém vajíčka a slepice. Zjednodušeně to vypadá tak, že firma ví, že je schopna vyvinout produkt, ale potřebuje peníze od investora, aby to prokázala. Investor říká – ukažte mi důkaz a já vám ty peníze dám.
A k tomu, aby firma přesvědčila investora, potřebuje jednak skvělé výsledky, ale také profesionální byznys plán, profesionální prezentace, kvalitní právní či ekonomické zázemí. Snažím se prosadit, aby na tyto počáteční náklady získaly firmy podporu, tak jak je to obvyklé v řadě evropských zemí.
A už se to i daří. Třetím rokem běží program Technologická inkubace agentury CzechInvest a letos se rozběhne podpora spin-off firem v rámci Technologické agentury ČR.
Můžete srovnávat, pracoval jste ve farmaceutických firmách Merck a Sigma-Aldrich, nyní působíte na Akademii věd a na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. Co českou vědu nejvíc brzdí?
Z mého pohledu je problémem obrovská roztříštěnost. Jsme relativně malá země, přesto se dá v Česku žádat o grant na šestnácti místech.
Zároveň máme více než dvojnásobek univerzit v porovnání s jinými zeměmi podobné velikosti. A univerzity mají často několik fakult, které výuku duplikují. To vede k tomu, že o relativně málo grantových peněz bojuje mnoho žadatelů, kteří se snaží získat finance u mnoha poskytovatelů.
Navíc, jsme mistři v byrokracii, takže žádosti jsou komplikované a jejich příprava je časově náročná. Vědci pak jen stále dokola píší žádosti o granty místo toho, aby se věnovali vědě.
V minulosti proběhlo několik pokusů o to, aby se ministerstva poskytování grantů vzdala nebo aby se alespoň celý systém rozdělování peněz sjednotil a zjednodušil. Ale zatím se nic takového bohužel nepodařilo prosadit.
Dále českou vědu brzdí relativně nízká institucionální podpora v porovnaní s tou účelovou, tedy grantovou. V praxi to vypadá tak, že vědci na Akademii věd nebo na vysokých školách mají automaticky zaručeny jen malé rozpočty, zbytek musejí získat z grantů, jejichž psaní jim zabírá neúměrně času.
A ještě se vrátím k byrokracii. Politici často míří k technokratickému řízení, chtějí mít předpisy, opatření a kontroly na vše. To ale podle zákonů pana Parkinsona vede k nárůstu úředníků, kteří tyto předpisy tvoří, a poté další úředníci kontrolují jejich plnění.
A v tuzemsku se často zaštiťují ještě pravidly Evropské unie, a protože je často špatně přeloží či interpretují, situaci ještě zkomplikují.
The post Zrodí se v Česku další Antonín Holý? Máme nadějná jména, říká Fusek z Akademie věd appeared first on Forbes.
