Jeden z nejbohatších Čechů Pavel Baudiš přidal do svého byznysového portfolia unikátní soukromé sanatorium Libella, specializující se na léčbu závislostí. Jak vážně je jimi ohrožena nejen nastupující generace, vysvětluje přední český psychiatr Petr Popov, který má v Libelle na starosti léčbu.
Sociální sítě. Online sázení. Jen pár příkladů za všechny – není žádným přeháněním, že tyto závislosti rozdmýchává jednadvacáté století. Nepřehání ostatně ani Petr Popov, když ve své pracovně praví: „To, co přinesly moderní komunikační technologie, absolutně změnilo obraz adiktologie.“
Právě v léčbě závislostí náleží Petr Popov mezi nejuznávanější české autority a místo, kde nově působí, má zase ambici zvyšovat standardy léčby v Česku.
Z okna primářovy pracovny se otevírá uklidňující výhled do zahrady, vkusnou funkcionalistickou budovu z hlavní části zafinancoval dolarový miliardář Pavel Baudiš a jeho společníky jsou developer Ivan Bubeníček a právě Popov, garant odborné stránky.
Foto Michael Tomeš
Velkou reportáž z Libelly si můžete přečíst v aktuálním čísle tištěného Forbesu, které je nyní v prodeji na stáncích – včetně toho, kolik projekt stál, jaké osobní vztahy pojí tři zmíněné osobnosti a jak moderní léčbu nabízí. Nejdražší „lůžkoden“ zde na detoxifikačním oddělení mimochodem stojí devět tisíc korun. Doplňkem textu je pak následující rozhovor, týkající se závislostí naší doby.
Není to vždy příjemné čtení, což mu ale nijak neubírá na důležitosti, naopak. A zároveň Petr Popov v průběhu rozhovoru najednou pohlédne ven a spokojeně ukáže rukou k obloze: „Podívejte, volavka! To je přece krása, nemyslíte?“
Navzdory tomu, s jak těžkými případy už pracoval a co společnost kvůli nástupu moderních komunikačních technologií čeká, totiž víra ve zlepšení do jeho slovníku stále pevně patří.
„Kdybych chtěl soudit jenom podle toho, co vidíme okolo sebe, vedlo by mě to doopravdy k hlubokému pesimismu a totální skepsi. Já jsem spíš optimista – v tom smyslu, že je potřeba soustředit se na to, čemu se říká teď, přítomný okamžik,“ vysvětluje přední český psychiatr.
Je v dnešní době, která klade takový důraz na výkon, vyšší počet závislostí mezi lidmi na vysokých pozicích?
U návykových látek není dramatický rozdíl mezi tím, jestli někdo má velký majetek, nebo ne, pokud používá stimulační drogy pro zvýšení výkonu.
Pak tolik nezáleží na tom, zda někdo řídí náklaďák a jezdí po Evropě, anebo je to majitel firem, který pro to, aby se udržel v kontaktu se svými pobočkami různě po světě, používá stimulační látky, když občas potřebuje nespat – a poté naopak sedativa, když potřebuje vypnout a spát.
Ale samozřejmě ve vámi zmíněné skupině významně přibývá lidí, kteří trpí tím, čemu by se řeklo syndrom vyhoření.
Jak to vypadá?
Že opravdu jeli nadoraz a najednou už nejde o to, že by je na problémy upozorňoval třeba krachující byznys, oni prostě nejsou schopni normálně vůbec existovat. Řeší, jestli takhle chtějí dál žít. Občas i to, jestli vůbec chtějí žít. Jejich baterie je totálně prázdná. I jejich okolí si řekne: Co se děje, proč s námi ani nemluvíš?
Pojí se s tím závislosti?
Ne tak často. I když návykové látky používají, nejčastěji stimulancia nebo sedativa, případně halucinogeny, jde o podpůrný prostředek. V okamžiku, kdy se daří řešit primární problém, není pro ně velká potíž přestat drogy brát nebo moderovat jejich užívání. Ať už se bavíme o těch nelegálních, anebo v případě alkoholu o těch legálních.
Souvisí prázdná baterie s tím, čemu se říká hyperkonektivita?
Hodně často ano. Takoví lidé jsou velmi zdatní, řada z nich podstupuje psychoterapie, koučink, nácvik komunikačních dovedností a toho, jak plánovat čas a používat komunikační technologie, často je ale důvodem jen snaha o další zvýšení výkonnosti. Ale velmi často jsou právě ony součástí stavu, do kterého se dostali.
Nebudou moci být úplně bez nich, ale potřebují něco změnit, upravit. U nás v Libelle už samotné prostředí vytváří příznivou situaci pro to, aby mohli takzvaně vypnout a doopravdy se soustředit na to, jak fungovat dál. Ne v tak vysokém výkonu, který je přivedl k prázdné baterii, ale pořád ve velmi dobrém výkonu. V tempu, které už není zničující. V životě jako takovém.
Tím se dostáváme k zásadní otázce: je současnost ohledně náchylnosti k závislostem složitější než minulost?
V historicky dávné minulosti jsme nežili, takže můžeme porovnávat jen zprostředkovaně, na základě historických záznamů. Něco, čemu říkáme závislost, asi existovalo vždycky, jenom se v zásadě měnily kategorie psychoaktivních návykových látek, na kterých lidé byli závislí.
Od této historické zkušenosti nás dnes diametrálně odlišuje to, co přinesly moderní komunikační technologie. Ty absolutně změnily obraz adiktologie. To, čemu se dřív říkalo nelátkové závislosti, se týkalo vlastně jenom třeba hazardního hraní.
Co se tedy mění?
Když se podíváme do statistik, vidíme, že třeba dospívající generace má nápadně menší zájem o klasické drogy – v České republice zejména o klasické tabákové produkty a alkohol. Nikotin se dostává do jiné podoby, ať už jde o vapování, nebo užívání jiných forem, například o nikotinové sáčky.
Ale v případě alkoholu se zájem velmi výrazně snižuje, což je dáno zájmem o jiné psychoaktivní látky, třeba nové syntetické drogy, kratom a podobně. Ale také tím, že absolutní pozornost je věnována komunikačním technologiím, zejména mobilům, na nichž bohužel často už ve velmi raném věku vzniká závislost.
Takže dobrá zpráva, že Češi méně pijí, není zase tak dobrá, protože je to hra s nulovým součtem a my si nejsme jistí, jestli je to teď lepší, nebo horší?
Když budu mluvit za sebe osobně, je to podle mě horší.
Proč myslíte?
Jde o něco, bez čeho život v moderní, technicky vyspělé společnosti není dost dobře možný. Když má někdo problém s alkoholem, může ho vyřešit úplnou abstinencí, a to i v tak výrazně proalkoholní společnosti, jakou je Česká republika. Být úplně bez komunikačních technologií moc nejde.
Můžete teoreticky odejít někam do lesa, stát se dřevorubcem a všechny věci vyřizovat prostřednictvím dopisů, ale i to bude značně komplikované, protože s vámi většina úřadů odmítne komunikovat písemně, a navíc už bude problém najít nejbližší poštu.
Foto Michael Tomeš
Zato internet je v mobilu doslova při ruce. Nonstop.
Když má někdo problém s tím, že tráví enormní množství času na internetu, protože tam buď hraje, nebo sází, a v nové mezinárodní klasifikaci nemocí už je samostatnou diagnózou kromě gamblingu i gaming, tak máte potřebný nástroj neustále v ruce. Potřebujete ho denně k práci, pro komunikaci, kvůli zásadním sociálním vazbám. Jenže stačí jenom pár kliků a jste tam, kde jste byl.
Alkoholik zase může vyndat lahev ze skrýše.
Ano, u alkoholu je to taky relativně jednoduché, ale můžete si nastavit pravidla a omezení. Počínaje suchou domácností anebo tím, že požádáte někoho, u něhož jste si chodil dřív alkohol pravidelně kupovat, aby při vašem příchodu vyslal signál, že jste to chtěli jinak.
Můžete získat spojence, u mobilu jste naopak v absolutně anonymizovaném prostředí. Lidé, kteří mají problém třeba se sázením, si mohou nastavit bariéry, nechají si blokovat přístupy, ale pořád pro ně existuje iks dalších variant, případně mohou ona omezení velmi jednoduše zrušit.
Co závislost na sociálních sítích, existuje?
Rozhodně. Tam nemusí jít primárně o peníze, i když sekundárně o ně jde vždycky, sociální sítě nevznikly proto, aby se lidé bavili zdarma, vznikly jako byznys projekt a velmi dobře tak fungují. Třeba na TikToku stačí zhlédnutí několika málo set videí a už se rozvíjí něco, čemu se říká závislost, dá se to dokumentovat funkčními zobrazovacími metodami.
Čím je to způsobeno? Dopaminem?
Vyplavení dopaminu lze docílit i vizuálními podněty a odměna je v případě TikToku velmi rychlá, bezprostřední – v řádu minut, někdy dokonce i rychleji. I pokud sami cítíte, že vám to dělá problém, máte téměř nulový čas na to, abyste si mohli vytvářet určité obranné mechanismy.
Gaming, gambling, závislost na dopaminu, to vše vyplývá z nových komunikačních technologií?
A na to navazuje obrovská nadstavba. Když někdo třeba hodně pil, používala se hanlivá označení, ožrala a podobně. Pokud ale dítě tráví významný čas na sociálních sítích a tím si vykoleduje třeba šikanu v neuvěřitelně drsné podobě, je to něco, co jsme v takové míře nikdy předtím nezažili.
Nejde jen o to, jak řešit, aby dotyčný byl schopen věnovat sociálním sítím jenom nezbytné množství času, ale jak řešit navazující věci. Absolutně to rozšiřuje obor, jemuž říkáme adiktologie.
Dneska je spíš výjimka, aby člověk, který má nějakou závislost, současně neměl minimálně jednu další duševní poruchu, úzkost, depresivní poruchu, bipolární poruchu či například poruchy příjmu potravy. Enormně často se vyskytují případy sebepoškozování dětí – ale co to znamená? Chtělo si dítě opravdu fyzicky ublížit, nebo se tak stalo proto, že mu někdo poslal zprávu, že pokud chce do nějaké skupiny, musí takovou věc udělat?
A to se reálně děje?
To se děje, ano.
Přijde vám rozumný postup Austrálie, která chce povolit přístup na největší sociální sítě až od patnácti let?
Austrálie je zvláštní případ, například tam oproti Evropě či Severní Americe samostatně řešili, zda násilí v televizi může mít vliv na agresivitu, případně na kriminalitu – a shodli se, že ano, a velmi dlouho podobné pořady a přístup k nim blokovali.
Některé věci se dají v určitém okamžiku ještě udělat, ale pak už to nejde. Stejně jako dneska už nemůžeme řešit alkohol prohibicí, to bylo vyzkoušeno mnohokrát v různých obdobích a v různých režimech a víme, že to je nefunkční.
Protože se stejně pilo víc?
To není tak úplně pravda, podle statistik například u jaterních cirhóz v období prohibice v USA došlo k velmi výraznému poklesu. Na druhou stranu vznikl třeba organizovaný zločin, který na alkoholu založil svůj profit, a když se prohibice zrušila, jen začal dělat něco jiného. Chtěl jsem říct, že absolutní prohibice u alkoholu nejde, ale u některých věcí ano.
Takže?
Nechci tvrdit, že máme dnes poslední šanci, ale pravděpodobně ještě komunikační technologie je možné nějak omezit. Musí to být funkční, smysluplné a konsenzuální, třeba když se všichni rodiče shodnou na omezení používání komunikátorů během školní výuky. Řada států, například Francie a některé skandinávské země, nejnověji Finsko, to již aplikuje.
Kdybych já jako desetiletý chlapec šel po ulici a kouřil, okamžitě by zareagoval někdo z dospělých, naprosto neznámých lidí: Kluku, co to děláš? Dneska si to nikdo nedovolí, už nefunguje společenský konsenzus, že děti je v dobrém slova smyslu potřeba hlídat, chránit a osobně se při tom aktivně angažovat.
Když se tedy vrátíme k závislostem, vyrůstá generace lidí se silnými předpoklady k nim?
Řekl bych to jinak: vaše chování má určitý biologický substrát, a pokud je dítě odmalička vystavováno takovýmto podnětům, dělá to něco zásadního s jeho mozkem, probíhají v něm strukturální změny. Neuroplasticita může fungovat i pozitivně, když se toho využije dostatečně rychle, je možná i cesta zpátky.
Ale jestliže dítě vystavíte takovým podnětům po dlouhou dobu v nejkritičtějším, fragilním období, jsou změny prakticky nezvratné. Takže je potřeba počítat s tím, že roste generace lidí, u kterých bude velmi obtížné určité věci korigovat, protože jejich mozek už je strukturálně negativně přizpůsoben.
Omlouvám se epileptikům, ale já mám po chvíli u TikToku pocit, že to snad musí vyvolat právě epileptický záchvat.
To jste zmínil zajímavý příklad: už dříve se vědělo, že u lidí s dispozicí k epileptoformním záchvatům mohou být kritické třeba světelné impulzy. Tohle je velmi podobné, jen dramaticky a masivně více působící. A už máme informace, co to dělá s některými konkrétními oblastmi mozku, které jsou kriticky významné. S mechanismy učení, s mechanismy ukládání a vyhodnocování informací, s mechanismem kontroly.
Všechno v negativním slova smyslu, počítám.
Bohužel se opravdu zdá, že zprávy, které už dnes máme k dispozici, o tom svědčí.
A co s tím?
Když si vzpomenete, není to tak dávno, co lidé velmi kriticky posuzovali elektromagnetické vlny při používání mobilních telefonů, zda mohou třeba reálně poškodit mozek, zda je lepší nemít telefon v noci u postele a podobně.
Je vidět, že to lidi zajímá. A že pokud se jim vše dostatečně srozumitelně sdělí tak, aby zaznamenali riziko, jsou ochotni s tím něco dělat a přistoupit na změny. I ve smyslu omezení. To zní nedobře, ale také můžeme použít slovo ochrana, obrana, bezpečnost.
Foto Michael Tomeš
Mozkům nás starších už nehrozí takové změny, ale závislostí na moderních technologiích ušetřeni nejsme?
Závislost jako taková se může vyskytnout prakticky v jakémkoli věku. Ani v tom pokročilém nejsme chráněni před tím, že budeme iks hodin denně hrát hry anebo sázet online. Měli jsme klienty, kteří prosázeli obrovské finanční prostředky právě v poměrně pokročilém věku – a dlouho to unikalo pozornosti, rodina vůbec nezaznamenala, že ten člověk má nějaký problém.
Měli naopak pocit, že je i v penzi aktivní, že pracuje, a navíc docela úspěšně; že u toho tráví hodně času na internetu, no tak se kromě pracovních mailů i nějak baví, všechno v pohodě. Pak se zjistilo, že dotyčný prosázel poměrně velké finanční prostředky, a ještě zadlužil celou rodinu.
Už nestor české psychiatrie, profesor Vladimír Vondráček, říkal, že každý člověk má svoji drogu, tím mínil určitou dispozici a fragilitu. Když se to potká s impulzem, který to celé vyeskaluje, může vzniknout závislost u kohokoli. Ale jak to udělat u komunikačních technologií, pokud víme, že v sobě máme tlačítko, kterému je lepší se vyhýbat, a přitom ho můžeme pořád mačkat?
No právě, takže ještě jednou – co s tím?
Jsem poněkud skeptický, co se týká formálních „úředních“ řešení. Mnoho let jsem se zúčastňoval jednání na různých úrovních – ať už ministerstva zdravotnictví, ministerstva financí kvůli hracím automatům, nebo ministerstva zemědělství o tom, zda se budou, či nebudou moci pěstovat některé typy návykových látek.
Neříkám, že neproběhl žádný pokrok, ale když si vezmu, kolik času jsem tomu věnoval, a poměřil bych to na efektivitu, nebyl to moc dobrý výsledek. Často jsem byl svědkem toho, že se dotyčný úředník na exponované pozici nebo politik začne o věc zajímat v okamžiku, kdy se ho to dotkne osobně.
Realita je taková, že účinná aktivita vzniká spíš zespoda. Že si sami rodiče uvědomují: Když společnost jako taková nereflektuje rizika natolik, aby s tím něco dělala na úrovni úřadů, ministerstev či vlády, tak co pro naše děti můžeme udělat my?
A co?
Dětem můžete dát čas, to je něco absolutně nenahraditelného. A ohledně používání komunikátorů jim můžete nabídnout alternativy; pokud to uděláte včas, je šance. Další věcí je, že se už začínají vytvářet bubliny, kdy spojují síly rodiče nebo část společnosti, která tohle vnímá.
Proto je tak enormní zájem o Skaut. Pokud totiž chcete nabízet alternativu, musí to být něco, co dítě chytne. A hlavně to nesmí být následovně: Ty na mobil nesmíš, ale já jako rodič do něj hodiny a hodiny budu koukat dál.
Samozřejmě to není tak, že pokud chceš být správný skaut, nesmíš mít mobil do dvaceti let v kapse, vůbec ne. Obecně se bavíme o sociální skupině, která vytváří podporu: Nejsi divný, když nemáš/neděláš to, co všichni ostatní, nejsi divný, když několikrát denně nekontroluješ, jestli ti někdo poslal lajk. Tvoje hodnota v tom nespočívá.
Nechtějí ale lidé hlavně rychlá řešení, metaforicky řečeno jednu pilulku, která vyřeší vše bez námahy?
Ano, mají zájem o rychlá řešení a taky najdete takové pochybné nabídky i v našem oboru: Máme takový zázračný přístroj, stačí jeden den, možná i dvě hodiny, a vše se dramaticky zlepší. Aha, ono to nefungovalo úplně, ale cítil jste to, že? Zaplatíte si další sezení?
Sugesce opravdu funguje skvěle, ale vážně, takto jasně poznáte šarlatány. Jestliže někdo nabízí tohle, nabízí jednoznačně fake. To prostě nemůže fungovat, protože problém, který vzniká relativně dlouhou dobu, není možné úspěšně vyřešit rychle.
Vy to řešíte v Libelle jak?
Než k nám člověk přijde, absolvuje minimálně jeden osobní konzultační pohovor, kdy zjistíme, oč se jedná a jestli je u nás v sanatoriu na správném místě, kde mu můžeme nabídnout pomoc. Není to tak, že bereme kohokoli, kdo přijde, protože nám zaplatí. A rozhodně neslibujeme „nemožné na počkání, zázraky do tří dnů“.
A když se pídí po kouzelné pilulce?
Pokud řekne, že by přišel na tři dny, přijít může, ale moc toho nestihneme. Jestli chce řešit závažný problém, budeme potřebovat týden, spíš čtrnáct dní jen na to, abychom si na něj důkladněji posvítili. A to se bavíme o té diagnostické části, na jejímž základě potom můžeme začít vymýšlet způsob řešení. Že samotné rozklíčování problému chce svůj čas, je nejpodstatnější. Pak může začít efektivní řešení.
A vy věříte, že kdo chce, vyřešit ho může?
Pokud bych o tom nebyl skálopevně přesvědčen, nepůsobil bych v tomto oboru tak dlouho. Když přijde člověk, který řekne, že to myslí vážně, chce s tím něco udělat a potřebuje pomoct, léčba může být efektivní. A opravdu to jsou neuvěřitelné příběhy.
Z těch, kteří přicházejí v naprosto zoufalé, debaklové situaci a které předtím nenapadlo ani to, že budou ještě rok žít, jsou lidé, kteří žijí skvělý život, mají rodiny, přátele, jsou spokojení.
Optimistická tečka. Navzdory tomu, že většina tohoto rozhovoru moc optimistická nebyla.
Kdybych chtěl soudit jenom podle toho, co vidíme a vnímáme okolo sebe, vedlo by mě to doopravdy k hlubokému pesimismu a totální skepsi. Já jsem spíš optimista, ale s tím, že je potřeba soustředit se na to, čemu se říká TEĎ, přítomný okamžik.
Nevím, co bude za rok, a podle toho, jak se vše rýsuje, to nevypadá moc dobře, ať už pomyslné hodiny, které ukazují za pět minut dvanáct, posunete ještě o dvě minuty blíž ke dvanáctce, nebo o minutu zpátky, je to někdy opravdu děsivé. Ale také pořád vím, že tady stále jsme, v krásném prostředí, které dokáže pomáhat a léčit. A podívejte – za oknem letí volavka.
The post Alkohol nahrazují technologie. A je to ještě horší, říká odborník na závislosti appeared first on Forbes.
