Společným posláním urbanismu, architektury a developmentu je formovat prostor a vytvářet jak intimní prostředí a příjemné sousedství, tak i sdílená místa neboli veřejný prostor, který vybízí k sebereflexi a dodává městu charakter. Je tu však ještě hlubší cíl, píše ve své eseji developer Luděk Sekyra.
Tím cílem je vytvořit prostor, který umožňuje překonat život jako fragment, jako vlastní zájem a probudit v nás to nejdůležitější, schopnost života v celku, tedy odpovědnosti nejen za sebe, ale i za ostatní, za společenství a za hodnoty, které nás kultivují, a to i za cenu vlastních obětí.
Dobrá architektura nikdy není jen stavebním dílem – je to snaha vtisknout prostoru přesahující ideu, historické vědomí, které formuje identitu společnosti. Pražské panorama je toho důkazem – každá budova je dialogem s pamětí města, s jeho slavnostními okamžiky i s jeho tragédiemi.
Filozofie i architektura jsou hledáním odpovědi na otázku, jak prožít smysluplný život a jak má vypadat prostor pro takový život. Martin Heidegger kdysi poznamenal, že „smrtelníci teprve hledají podstatu bydlení, musí se nejdřív naučit bydlet“, neboť stavět, bydlet a myslet tvoří nedílný celek. To je výzva, se kterou se musí vyrovnat všichni tvůrci staveb, výzva k usilovné snaze vytvářet pocit domova, místo autenticity, kde nejsme odcizeni sami sobě ani těm, se kterými sdílíme náš čas.
V rámci centrální fáze Rohan City, ve které má po investici patnácti miliard korun vzniknout celkem 1650 bytů, Sekyra Group postaví i čtyři rezidenční budovy podle návrhu hvězdného architekta Daniela Libeskinda. Americký architekt s polskými kořeny patří mezi největší osobnosti světové architektury a urbanismu.
Ideály jsou inspirativní a stavba ve své podstatě ztělesňuje myšlenku. Ne fakta o stavbách, ne posedlost výškou, šířkou či množstvím, ale estetický pocit a prožitek v kombinaci s účelností jsou pro architekturu fundamentální.
Čtvrť Sekyra Flowers, navrženou Danielem Libeskindem, lze interpretovat jako ideový výraz čtyř hodnot: svobody, spravedlnosti, pravdy a přátelství. Stavby s respektem k okolnímu urbanismu vytyčí, vymezí a oživí nové náměstí, piazzu, jednak jako místo občanského a komunitního života a jednak jako prostředí reprezentující reciprocitu a kontinuitu, jinými slovy vzájemnost a trvalost hodnot.
Vznikne zde srdce nové čtvrti Rohan City, přičemž v mém pojetí se jedná o intelektuální urbanizaci prostoru a svědectví o tom, že architektura ho může utvářet a plní tím svou etickou, normativní funkci jako symbol veřejného dobra.
Sekyra Flowers budou nejen odvážným symbolem rozkvětu Prahy, ale i čtyř zmíněných hodnot, které vyžadují péči. O květiny i hodnoty je třeba pečovat tak jako o prostředí, město či stavby. Měly by nám rovněž připomínat, že to nejdůležitější je péče o duši, sokratovská idea osudově prostupující dílo i život Jana Patočky. Tento velký český filozof byl mimo jiné formativním přítelem, mentorem či kolegou řady myslitelů, jejichž jména v nové čtvrti nalezneme.
Libeskindova architektura je odvážná, někdy se zdá, jako by chtěla popřít zákony gravitace. Nese v sobě zvláštní rys výjimečnosti, protože chápe, že město není jen součtem budov, ale živým organismem, v němž se zrcadlí naše představy o lidském společenství.
Architektův příběh
Libeskindův osobní příběh má zřetelný otisk v jeho intelektuálním i profesním příběhu. Rodina postižená jak holocaustem, tak gulagem, studium hudby, virtuozita, nucený odchod z Polska do velkého světa a pohlcující vstup do architektury.
Z hudby k architektuře je jen zdánlivě dlouhá cesta. To, co je spojuje v Libeskindově pojetí, je hledání harmonie. Prožitek harmonie, který hudba nabízí, dostává v architektuře pevný tvar. U jeho staveb si vždy připomenu Schellingovu poznámku, že architektura je zamrzlá hudba v prostoru.
Pro Libeskinda je architektura velmi filozofická disciplína. Filozofie se zpravidla zabydluje v abstraktních úvahách. Jedinečnost architektury však spočívá v tom, že má vždy praktickou formu, jejím smyslem a cílem je realizace. Ve svém přesahu je však zároveň ztělesněním těch nejabstraktnějších myšlenkových kategorií, jako jsou prostor a čas. Dává jim vnější tvar a trvalost.
Foto Sekyra Groups
Architektura a zejména urbanismus, který se zaměřuje na kontext a hledá vyvážená řešení, usilují o proporcionalitu a jistou formu městotvorné objektivity. Inteligentní development však vyrůstá ze subjektivní vize, která se ideálně projevuje originálním či inovativním přístupem k uskutečňování filozofického obsahu a architektonické formy.
Libeskindovy ikonické stavby vnímám jako poselství i jako kritické a varovné ozvěny zlomových událostí minulosti. Připomeňme architektonickou koncepci Ground Zero na místě bývalého Světového obchodního centra v New Yorku, Židovské muzeum v Berlíně či Imperiální válečné muzeum v Manchesteru. Neméně působivé jsou komerční projekty jako dominantní PwC Tower v Miláně, Złota 44 ve Varšavě či rezidenční komplex v Keppel Bay v Singapuru, které vždy měly na své okolí transformační vliv.
Osobní je rovněž Libeskindův vztah k sociálnímu a dostupnému bydlení, který se formoval v mládí po imigraci ve skromném družstevním domě v Bronxu. Výsledkem jsou inovativní newyorské projekty dostupného bydlení, zejména pozoruhodný dům Atrium at Sumner v Brooklynu, zahrnující jako výraz respektu k lidské důstojnosti a nízkopříjmové komunitě i jednotky pro ty, kdo prošli bezdomovectvím.
S Danielem sdílíme společný obdiv k originálnímu česko-britskému teoretikovi architektury Daliboru Veselému, mimo jiné žákovi Jana Patočky, který měl jako Libeskindův učitel podstatný vliv na jeho architektonické zrání. Jeho přelomové myšlenky chápou architekturu jako komunikační prostor – jako novou poetiku, která je zprostředkovatelem vztahu mezi abstraktním a konkrétním, mezi technologií a humanitou, stejně jako mezi instrumentální racionalitou a hodnotovým postojem.
Architektura v jeho pojetí napomáhá tento fundamentální dualismus světa, jeho slovy „rozdělenou představu“, překonat, neboť má „latentní schopnost“ sladit různé úrovně reality a propojit obecnou ideu s realitou praktického života. Tato slova jsou výzvou i myšlenkovým krédem nové čtvrti Rohan City.
Myslím, že náš společný vztah k Praze vystihuje Kafkův bonmot, že „Praha má své drápky“ a „nepustí. Ani tebe, ani mě.“ Spojuje nás však nejen láska k Praze, ke Kafkovi, ale i k Ludwigu Wittgensteinovi, u mě k jeho filozofii a u Daniela k jeho ojedinělému architektonickému počinu na domě jeho sestry ve Vídni. Přesný je Wittgensteinův postřeh, že práce ve filozofii je tak jako v architektuře v mnoha ohledech spíše práce na sobě samém.
Je to pro nás Praha magická v duchu slavného Ripellinova pojednání, golemovsky záhadná, kafkovsky neuchopitelná, stále obestřená tajemstvím, tak jako v poslední knize Dana Browna „Tajemství všech tajemství“, která se zde odehrává, a to vše je zavazující kontext.
Daniel má ze všech velkých jmen jako Frank Gehry, Richard Meier či Zaha Hadid, kteří již v Praze zanechali architektonickou stopu, k městu zřejmě nejniternější vztah, a to jak kvůli rodinným osudům bytostně spjatým s regionem, tak kvůli své obdivné spojitosti s českou hudbou, kulturou i národním humorem a ironií.
Sám se nad tím zamýšlí slovy: „Sekyra Flowers budou architektonickým příspěvkem k současnému rozkvětu Prahy a mou poctou tomuto kouzelnému městu. Vyrostou v srdci nové čtvrti Rohan City a patří k nejzajímavějším a nejambicióznějším dílům, která jsem navrhl. Jeho základy spočívají v hlubokém etickém a filozofickém prostoru, který ukazuje vlastní podstatu toho, proč se věnuji architektuře. Nejde jen o tvarování budov, ale o vytváření prostředí, které představuje otevřenost, společenství a budoucnost – vize, které mou práci provázejí od samého počátku.“
A dodává: „Sekyra Flowers nebudou jen dominantou, ale i obratem k sociálnímu prostoru, místu, kde se lidé mohou scházet, žít a vyměňovat si názory v dialogu s historií, která definuje Prahu a spolu s krajinou Vltavy jí dává charakter. Konečně v mém osobním prožitku bude Praha vždy spojená s nadějí, neboť když jsem v květnu 1957 opouštěl Polsko, přilepený k okénku vlaku, a spatřil její panoráma, zmocnil se mne zvláštní pocit svobody, a to navzdory režimu, který měl ke skutečné svobodě daleko.“
Filozofická čtvrť
Filozofie je pro mne, stejně jako pro Daniela, celoživotní vášní, a proto mě skutečně těší, že Rohan City bude filozofickou čtvrtí, zřejmě první svého druhu. Uctíváme zde významné české filozofy i velké postavy západního myšlení, které zásadním způsobem formovaly charakter naší civilizace, naše uvažování o svobodě, rovnosti, spravedlnosti či vzájemnosti, a to jak svým dílem, tak nezřídka i svými postoji.
Ulice a parky jsou mimo jiné pojmenovány po Ludwigu Wittgensteinovi, Johnu Stuartu Millovi, Johnu Lockovi, Johnu Rawlsovi, Edmundu Husserlovi či Janu Sokolovi. Kantova a Hegelova ulice pak vyústí do centrálního náměstí, které ponese nejen jméno filozofky Simone Weil, ale i Libeskindův architektonický rukopis, stejně tak jako Sekyra Flowers, jež je budou obklopovat.
Foto Sekyra Groups
V letošním roce se zde také uskutečnil zahajovací ročník filozofického festivalu Forum Rohanum, a to v budovách i v ulicích jako skutečná „street philosophy“. Chci, aby festival podpořil kritické myšlení, filozofické tázání po podstatě našeho bytí a hledání morálních pravd. Přiblížit tento druh uvažování mladým lidem v době, kdy jsou mnohé liberální a demokratické hodnoty zpochybňovány, je obzvlášť cenné a zároveň to prohlubuje komunitní charakter nové urbanizace.
Vždy usiluji o to, aby námi budované čtvrti vyjadřovaly přesah a poselství. Příkladem může být i ženská čtvrť Smíchov City, v níž jsme vzdali hold významným ženám dvacátého století a kterou protíná pěší bulvár pražské rodačky Madeleine Albright.
Takového přesahu lze dosáhnout trojím způsobem. Jednak tím, že architektonická podoba budov respektuje souvislosti, okolí a genius loci, dále tím, že urbanismus klade důraz na veřejný prostor, který jako středobod občanského setkávání patří všem a nikomu, ale každý ho může sdílet, a konečně tím, že jazykové názvy komunikací a prostranství budou výrazem obecně respektovaného hodnotového odkazu.
Právě i první administrativní budova ve filozofické čtvrti nese symbolický název Arché, odkazující na první princip, počátek všeho, jakož i na výchozí bod, ze kterého můžeme odhalit základní strukturu prostoru a světa.
Citlivě začlenit stavbu do existujícího prostředí vyžaduje velkou míru pokory k okolí, v němž vzniká, přičemž Praha a zejména Rohan City nabízí jedinečný plovoucí genius loci. Je to území proměn, původní Rohanský ostrov vznikal, měnil se a mizel, byl tu přístav, nádraží, vojenské cvičiště, brownfield. Pak přišla i katastrofální povodeň, která byla svým způsobem impulzem k transformaci v novou čtvrť.
Nachází se zde tajuplná Invalidovna jako symbol válečné krutosti i hřbitov zvonů, celkem 9 801 zvonů z českých kostelů, které zde byly v roce 1942 shromážděny a následně v Hamburku roztaveny ve válečných továrnách. Nově odlitý symbolický, téměř tunový zvon #9801 pak tuto tragickou událost připomene a zároveň bude varovným i mírovým symbolem.
Vznikne také pobřežní promenáda jako pěší bulvár a osa, která propojí nové náměstí a okolí Sekyra Flowers s parkem na břehu Vltavy. Řeka je zdrojem autenticity, věčného plynutí, město i lidé se s ní musí naučit komunikovat.
Každá hodnotná urbanizace však vyžaduje nejen veřejný prostor, ale i veřejnou budovu, a proto jsem rád, že se v rámci Libeskindova projektu otevřela diskuze o umístění knihovny či národního centra čtenářské kultury, což by kromě zhmotnění mé lásky ke knihám umožnilo využít naše zkušenosti z výstavby Národní technické knihovny.
Architektura, urbanismus a development by měly podněcovat k fundamentálnímu úsilí o změnu společenského diskurzu, paradigmatu. Své poslání naplňují i tím, že mohou přispívat ke hledání nových konsenzů a k nastavení nových forem politické a občanské odpovědnosti s důrazem na primát etických argumentů před mocenskými, jakož i na primát péče o životní prostředí a na klimatickou odpovědnost tváří v tvář fosilní a extraktivní ekonomice.
Tyto cíle jsou odvážné stejně jako architektura Daniela Libeskinda. Věřím, že tento projekt bude nejen inspirativním a ikonickým centrem Rohan City, ale i poselstvím příštím generacím jako domov, symbol doby a podnět k zamyšlení, což bude nejvyšším oceněním těch, kdo stáli u jeho zrodu.
The post Architektura není jen o stavbách. Měla by usilovat o změnu společenského diskurzu appeared first on Forbes.
