Česká kina hrají filmovou adaptaci globálního knižního bestselleru Pobřežní cesta. Niterné memoáry manželského páru bez domova na túře za sebepoznáním skrze jihozápadní Británii však ve filmové podobě paradoxně spíš přešlapují na místě.
Raynor a Moth Winnovi přišli o dům, stali se z nich bezdomovci, manželovi byla diagnostikována vzácná kortikobazální degenerace, kdy mu postupně selhává motorika, doktoři mu predikovali kolem pěti let života. Manželé tak s batohy vyrazili na takřka nomádskou túru, během níž čelili nástrahám přírody, posouvali práh sebezapření a neustále bojovali o potraviny či místo k přespání.
Raynor tyto zážitky posléze literalizovala. Z knihy Pobřežní cesta se stal hit. Není divu. Cestopisné knihy dlouhodobě patří k těm nejpopulárnějším, navíc s takto silně osobním emocionálním příběhem. Nutno zmínit, že tento rok byla spisovatelka osočena z toho, že si spoustu věcí vymyslela, včetně manželovy nemoci či způsobu, jakým přišli o dům.
Nic však nebylo prokázáno a Raynor Winn se kvůli těmto nařčením soudí. Filmové vyprávění se knihy drží takřka didakticky, pár ztvárnili charismatičtí Gillian Anderson a Jason Isaacs. Setkáváme se s nimi v divoké přírodě, zápolí s živly. Jejich osud a okolnosti, kvůli kterým se na cestu vydali, zjišťujeme postupně v útržkovitých flashbacích.
Tvůrci však tyto mechanicky našroubované pasáže odhalí relativně brzy. Většinu stopáže tak sledujeme putující pár, jenž někdy tiše a někdy divoce přemítá nad minulostí, a především budoucností. Přírodní opojení neustále narušují existenční problémy, stejně tak chmurné myšlenky či občasné rozepře.
Veskrze však sledujeme harmonický, upřímný a sobě plně oddaný manželský pár. Je osvěžující vidět starší a milující se pár, kde konflikt pramení čistě z vnějších okolností. Díky hereckému ztvárnění a empatii působí jinak patetické dialogové výměny organicky a uvěřitelně. Snímek je nejsilnější právě v klidných chvílích, kdy můžeme s postavami spočinout.
Absence konfliktu však bohužel sráží dramatický účinek. Většinu stopáže vyplňuje putování přírodou, zápolení se stále stejnými problémy (shánění potravin, nástrahy, stanování), případně chvíle kochání se pomíjivou nádherou okolí či občasné interakce s náhodnými lidmi, které jsou spíše anekdotického charakteru a občas působí samoúčelně.
Jistě, repetice je plně zakořeněná ve způsobu života. Vyprávění je však příliš nahodilé a spoléhá na berličku v podobě kýžené pocitovosti. S dalšími kroky je ale film stále více a více podchlazený, téměř vyprázdněný. Utápí se sice v úchvatných přírodních scenériích, ty však nijak nereflektují vnitřní pocity portrétovaného páru.
Jsou redukovány na ornamentální ilustrace. Potíž není pomalé, občas až meditativní tempo. Potíž je nedostatek položených otázek. Karty, problémy a psychologizace jsou velmi rychle rozčrtnuté, závěrečné a předvídatelné dilema zase přichází příliš pozdě. Na to, že film se většinu stopáže táhne, tak je závěr paradoxně uspěchaný.
A byť má být emocionálním i katarzním vrcholem, působí vykořeněně a v něčem divácky nezaslouženě. Výsledek vypadá mdle, křehkost zuby nehty drží ústřední herci. Na poli celovečerního filmu režijní debutantka Marianne Elliott stylisticky jede takzvaně na jistotu. Atraktivní prostředí se mění ve sterilní obrázky.
Jakkoli přináší jímavé poselství o tom, že domov je tam, kde máme ty nejbližší, nehledě na materialismus a budoucnost, neb přítomnost je tím nejcennějším, vidíme jej přicházet na míle daleko. Stezka života je tak především pomyslnou audiovizuální ilustrací, jež látku nikam neposouvá a v určitém ohledu jí i ubírá na síle.
The post Přišli o dům a vydali se na cestu. Jak se povedla hvězdná adaptace Stezky života? appeared first on Forbes.
