Slovo „runner“ má dokonce ve jméně. Jenže Radek Brunner je běžec extrémní. Vyhrál ultramaraton z Atén do Sparty dlouhý 246 kilometrů v sedmém nejlepším čase historie. Povedlo se mu to jako vůbec jako prvnímu Čechovi a z pomyslného trůnu sesadil Řeka Fotise Zisimopulose, který ovládl předchozí čtyři ročníky. „Řekl jsem si, že ve Spartě si dám vítězné pivo. A ono to tak dopadlo,“ říká s úsměvem.
V sobotu 27. září se na start Spartathlonu se v Aténách postavily necelé čtyři stovky vytrvalců z celého světa. Čekalo je 246 kilometrů po stopách posla Feidippida, který v roce 490 před naším letopočtem běžel pro pomoc do Sparty před bitvou u Thermopyl. Limit byl 36 hodin. V horku, dešti i větru doběhne sotva polovina startovního pole.
Vítězství se přitom rovná legendě. Letos se jí stal Radek Brunner. Padesátiletý český ultramaratonec, který vede vlastní firmu a prostě ho jen baví běhat, doběhl do Sparty za 21 hodin, 24 minut a 35 vteřin, o více než 40 minut rychleji než druhý Ital Francesco Perini.
Jako první Čech v historii tak políbil nárt sochy krále Sparty Leonida, což je rituál, který potvrzuje, že jste Spartathlon skutečně dokončili v roli vítěze. „Říkal jsem si, že už chci jen naposledy zabojovat o medaili. Bylo mi jedno, jestli to bude první, druhá, nebo třetí. Jen jsem nechtěl skončit bez ní,“ popisuje Brunner, který se tentokrát rozhodl vzít s sebou i českou vlajku, i když podle něj nosí smůlu.
Foto Sparta Photography Club
Na Spartathlonu totiž nebyl nováčkem. Poprvé stál na startu už před deseti lety, tehdy doběhl třicátý. „Když jsem tam doběhl poprvé, byly to ohromné emoce a říkal jsem si: Tenhle závod bych chtěl jednou vyhrát, to je neskutečné,“ popisuje. Od té doby se na trať vracel pravidelně a letos, po letech hledání víry ve vlastní síly, se mu splnil sen.
V rozhovoru pro Forbes popisuje lásku k běhu, život s Bechtěrevovou chorobou, překonání plicní embolie i to, jaká písničku mu pomáhala během závodu. Voláme si den po závodě, je pondělí večer a on po komplikované cestě autobusem konečně dorazil zpátky do Atén. „To je snad lepší to zase běžet zpátky,“ říká se smíchem sympatický rekordman.
Mluvíme spolu v devět večer. Jak se teď cítíte po závodě?
Celé tělo bolí a žaludek ještě úplně nespolupracuje. Myslím, že tak za dva dny už to bude dobré. Dal jsem si už i skleničku červeného. Dva měsíce jsem v přípravě nepil. Řekl jsem si, že až ve Spartě si dám vítězné pivo. A ono to tak dopadlo.
Moc vám k vítězství gratuluji. 246 kilometrů za 21 hodin mi přijde jako nadlidský výkon…
…Někdy lidé se ptají, proč neběhám maraton. Vůbec nemají představu o těch vzdálenostech. Pro některé je i maraton něco nepředstavitelného, ale tohle je vlastně šest maratonů.
Jak jste se k tomuto závodu, ke Spartathlonu, dostal?
Četl jsem o něm před těmi devatenácti lety a říkal jsem si, že bych to chtěl zkusit uběhnout. Přihlásil jsem se před deseti lety a šel jsem to zkusit uběhnout, jestli se mi to povede. Tehdy jsem doběhl třicátý, to se povedlo. A právě když jsem doběhl poprvé, byly to ohromné emoce, a říkal jsem si: „Tenhle závod bych chtěl jednou vyhrát, to je neskutečné.“
Pamatujete si na tu další přípravu?
Pamatuji si, že jsem trénoval na další rok a cítil jsem, že to bude dobré, že budu na medaili. A když jsem to někomu řekl, slyšel jsem: „Jsi blázen, to nejde, to tam nemůžeš.“ Ale já tomu věřil stoprocentně, bez jakýchkoliv pochybností, a povedlo se to. Skoro bych řekl, že to byl úplně osudový ročník, vlastně 2016. Až teď, po dlouhé době jsem měl takové tušení, že se to zase může povést.
Jaký byl rozdíl v emocích? Obrovské emoce poprvé v cíli, a teď poprvé v cíli, když jste to jako první Čech vyhrál?
První rok to byly emoce hlavně z doběhu. Na začátku se běží Athénami, je to takový industriál, až pak se vběhne do vnitrozemí. Ale všechno kolem závodu — atmosféra, skupina závodníků a lidí, co to organizují a zajišťují — je krásné. Ve Spartě těch posledních 300 metrů k soše krále Leonida… Víte, když jsem první rok dobíhal za 30 hodin, byly tam hromady lidí, v kavárničkách a cukrárnách fandili a tleskali. To bylo neskutečné. To bych přál každému zažít.
A jaké to bylo teď, když jste věděl, že závod vyhráváte?
Bál jsem se až do poslední chvíle, aby to tak opravdu bylo. Aby mě někdo zezadu nedoběhl, aby se něco nestalo. Snažil jsem se pořád běžet. Vždycky když mi řekli: „Máš náskok deset minut, pak patnáct, pak dvacet,“ říkal jsem si: „Dobré.“ Začal jsem mít radost, ale hned jsem se krotil: „Uklidni se, ještě nejsi v cíli, na to je čas.“
Před závodem jsem si nastavil, že až budu v průšvihu, budu si mentálně povídat sám se sebou z pohledu člověka zvenčí. Co bych říkal jinému běžci, kdybych ho supportoval a pomáhal mu. Takhle bych k němu mluvil a jednal, abych ho zvedl.
Foto Michal Beránek / CNC / Profimedia, Model Release: no, Credit line: Michal Beránek / CNC / Profimedia
To je tedy ta metoda „běžet hlavou“?
Není to úplně metoda. Myslím, že hlavně když to člověk chce udělat, musí tomu věřit, a to stoprocentně.
Nefunguje, když si řeknu: „Vyhraju Spartathlon,“ a každý den si to budu opakovat, ale v duši tomu nevěřím a říkám si, že je to nesmysl. To jsem si ověřil. Poslední roky jsem tomu nevěřil, když jsem sem jezdil, nebyl jsem přesvědčený, že to tak dopadne. Letos jsem přesvědčený byl. A je to i trochu paradoxní.
V čem?
Moje žena mi před lety koupila českou vlajku a vzala ji na závod. Pak vždycky chtěla: „Vezmi si vlajku, nemáš vlajku.“ A já říkal: „Nebudu si vozit svou vlajku, to přináší smůlu.“ Letos jsem si řekl: „Musím mít vlajku.“ Přivezl jsem si ji, dal na poslední checkpoint, abych si ji vyzvedl. Všechno to bylo, jako když se vesmír spojí a člověk požádá a na sto procent tomu věří…
Mám skoro husí kůži…
Já taky, fakt silné… Ale ani jsem si neříkal, že to jedu vyhrát. Chtěl jsem naposledy zabojovat o medaili. Říkal jsem si: „Bude to těžké, ale medaili získám.“ Bylo mi jedno, zda bude první, druhá, třetí. Jen jsem toužil neskončit tím, že ji nezískám. Chtěl jsem to tady nějak zakončit tak, abych měl na závod hezké vzpomínky, a ne jen výsledkovku.
Takže je to naposled?
No, to je stále „naposled“, už dlouho. Příští rok se běží zase a uvidí se. Nevím. Každý rok jsem vždycky rozhodnutý, že jedu naposledy. Ale závod má takové kouzlo, člověk řekne: „Je to u konce,“ a pak mu to vrtá hlavou a je mu líto, že by tady nebyl. Těžko říct. Možná bych si to chtěl někdy zkusit z pohledu supportu, dělat někomu podporu a vidět závod z druhé strany. To musí být také hezké.
Koukala jsem i na vaše tempo, nějakých pět minut patnáct sekund na kilometr. Jak pracujete s energií, když přijde horší terén?
Trasa je z převážné části asfalt a je tam jen terénní vložka přes nejvyšší horu, kterou se musí přeběhnout. Říkáme tomu „kozí stezka“, lezete po kamenech nahoru a pak po kamenech dolů. Tam se v podstatě běžet nedá, je to nepříjemné a pomalé. Kilometr i za patnáct minut do kopce. Tam se hodně ztratí, ale zbytek je běhatelný, byť jsou některé pasáže s prudkými kopci.
Před tou horou je asi dvacet kilometrů stoupání serpentýnami, ale dá se to běžet. Já to mám nastavené tak, že musím vyběhnout co nejrychleji, ale tak, abych se „neuvařil“. Každý rok je to trochu jiné, ale letos jsem běžel prvních šedesát až sedmdesát kilometrů zhruba jako obvykle a pak jsem začal překonávat své nejlepší mezičasy, které jsem tady kdy běžel. Věděl jsem, že je to dobré. Měl jsem nastaveno, že půjdu pod 22 hodin, a když půjdu pod 22, medaili musím urvat. To byla moje taktika.
Kolik vás to vlastně běželo?
Celkově běží vždy 390 lidí, to je limit, ale ve startovce bývá kolem 400. Někdo má problém a ani nevystartuje. Letos vystartovalo 375 lidí a doběhlo asi 250. Je tam poměrně velká „úmrtnost“, je to dlouhé, běží se ve třiceti stupních i větru. Pak v noci začalo pršet, lilo od toho kopce dál. Byla zima a foukalo. Trasa je náročná a obvykle je to tak půl na půl. Je 50 až 60 procent finišerů, zbytek nedokončí. A z Čechů nás bylo jedenáct a doběhlo sedm. Měli jsme tři ženy a všechny doběhly. Byly moc šikovné.
Kolik je startovné?
Když jsem byl poprvé, platil jsem 450 eur. Teď už je to 1200 eur. Ale máte v tom pěknou týdenní „dovolenou“. Přiletíte, dojedete na hotel a máte ubytování, kompletně jídlo, všechny transporty. Do Sparty si doběhnete, zpátky jedete autobusy, v tom jsou i nějaké párty s jídlem a pitím. Něco to stojí, ale není to extrémně drahé.
Jak je na tom tento sport se sponzory?
Sponzory nemám a nikdy jsem neměl. Myslím, že 99 procent lidí v „ultra“ nemá sponzory. Je to amatérský sport, byť se objevuje špička profíků. Spousta lidí běhá pro radost, ne proto, že by jim někdo platil. A i když je někdo placený a je na úrovni, není to na to, aby si za pět let vydělal jako fotbalisté, hokejisté nebo tenisté. To je nesrovnatelné. Nejvíc, co jsem vyhrál, bylo možná někde deset tisíc korun na závodě, a to bylo unikátní. Většinou všude jen platíte.
Jak vypadá váš tréninkový plán? Kolik toho naběháte?
Je potřeba hodně naběhat v různých rychlostech a terénech. Naučit se dlouhé kopce i seběhy, protože když nejsou nohy „omlácené“ z tohohle, odejdou stehna a to je konečná. Pak už člověk není schopný pořádně běžet. To je fatální, protože konec je vlastně 20 kilometrů dlouhý seběh do Sparty, a když tam máte problém, akorát to odpajdáte. Za rok uběhnu zhruba sedm až osm tisíc kilometrů.
Závod má vzdálenost 246 kilometrů. Když jsem přemýšlela o tak dlouhých bězích, vybavila se mi věta z filmu Forrest Gump: „Chtělo se mi běžet, tak jsem běžel.“ Co se vám honí hlavou na takových vzdálenostech?
Musíte myslet na praktické věci – tady bude nějaký checkpoint, mám tam poslední věci, potřebuji doplnit vodu, dlouho jsem nevzal energii, tak něco vzít. Sledujete to. Ale čím je trasa delší, tím je větší problém se soustředit, člověk začíná zapomínat.
Máte nějakou mantru?
Nic úplně specifického si nepředříkávám. Nejhorší, když se chytne nějaký popěvek a rezonuje v hlavě neskutečně dlouho. To se musí něčím přebít, a když to navíc vychází do kroku, je to o to horší. Já jsem si říkal, že bych potřeboval chytit něco dobrého a v poslední fázi mi běžela v hlavě pořád od Abraxasu písnička Obyčejný svět. To je skvělá písnička, to mi tam šrotovalo a byl jsem rád, nevadilo mi to.
Takže u běhu hudbu neposloucháte?
Tady jsou sluchátka zakázaná, protože se běží i po silnici za provozu. Jinak na 24hodinovkách si muziku rád dám. Při tréninku třeba v Jizerkách neposlouchám vůbec. Chci slyšet přírodu, ne hudbu. Ale při závodě to mám rád, hodně to pomůže. Když je člověk unavený, odpoutá to od nepříjemného.
Vy jste v životě prožil nejen příjemné, ale i ty nepříjemné zážitky. Máte Bechtěrevovu chorobu, za sebou operaci kolena, trombózu, plicní embolii. Co bylo nejtěžší překonat?
To přijde a odejde. To se nepřekonává, tak to probíhá životem. Spousta lidí má horší a nevyléčitelné zdravotní problémy. Bechtěrev není vyléčitelný, ale nějak mě to neomezuje. Mám biologickou léčbu a funguje. Nemoc zastavuje a je to v pořádku. To, co mám já, může člověka omezovat, ale je tisíc horších věcí. To bych vůbec neřešil.
Mnozí by dali na lékařskou radu a sportu se vzdali. Byl jste někdy v bodě, kdy jste si řekl, že s tím skončíte?
Musel jsem přestat, když se Bechtěrev projevil naplno. Nemohl jsem se pořádně hýbat, na běhání jsem okamžitě zapomněl. Ale jakmile jsem mohl začít, začal jsem. Mám skvělou paní doktorku a ta je z toho nadšená. Běhání sleduje, a když jdu na kontrolu, místo řešení nemoci si googlí, kde jsem běžel.
Sám pan doktor běhá taky. Potkáváme se na Jizerské padesátce. Kdyby to bylo pro moji nemoc špatné, zakázali by mi to. Řekl by: „Ráďo, to není dobré.“ Myslím, že u téhle nemoci platí: čím víc pohybu, tím lépe.
Co byste poradil lidem, kteří bojují se zdravotními limity, ale chtějí vidět odvedenou práci nebo mají cíl se překonat?
Když jsem byl mladší, s oblibou jsem říkal, že všechno se dá přeběhat. Dnes si myslím, že to s přibývajícím věkem není pravda. Vidím sám, že jsou věci, které se sice „dají přeběhat“, ale není to se zdravím slučitelné.
Někdo může mít tělesné omezení nebo zdravotní limity, kdy je běhání opravdu nezdravé.
Jít přes moc, říct si „uběhnu maraton, ať to stojí, co to stojí“, nemusí dopadnout a člověk se ani nedostane domů. Všechno by se mělo dělat s rozumem. I já jsem někdy šel za hranu, dnes bych to už neudělal. Poslední roky i trénink víc stavím na poslouchání těla. Když cítím, že to není dobré, zvolním, vynechám. Už to není „všechno nebo nic“. Žádnou univerzální radu nemám. Nejsem lékař, odborník ani guru. To musí každý cítit sám.
Daly vám ultramaratony něco do života mimo běh? Třeba do byznysu, práce, vztahů?
Nikdy jsem neměl rád týmové nebo technické sporty, tam se spoléháte na druhé. Měl jsem rád sólové věci. Udělám si to sám, v práci i ve sportu, mohu se na sebe spolehnout. Další věc je zodpovědnost za výsledek. Připravoval jsem se sám a poslední roky jsem měl pocit, že by mi někdo mohl poradit lépe, tak jsem chvíli spolupracoval s trenéry. Vždy to byla cesta do pekel, nebylo to, co potřebuji.
Trenér byl cesta do pekel?
Věřím, že spoustě lidí cizí trénink pomáhá, ale já to mám v hlavě jinak. Potřebuji si to celé projít a připravit sám pro sebe a pak tomu na sto procent věřit, že jsem udělal maximum. Snažím se takhle přistupovat i k práci, chci se na sebe podívat a nestydět se, že jsem něco odflákl nebo vzal zkratku.
Takže jste perfekcionista i v byznysu.
A někdy je to i to zmíněné peklo. Pro člověka samotného je to někdy utrpení. Nejste nikdy spokojený a pořád se snažíte víc a víc. Mnohdy je to sebedestruktivní chování, třeba v tréninku si naložíte víc, než by bylo potřeba.
Chápu, i já si nosím práci pořád v hlavě a nevypnu.
To je normální. Celý život dělám u sebe v rodinné firmě Kobras, to není práce „od–do“. Přijdete domů, přemýšlíte o tom i o víkendu, večer, ráno první koukáte na e-mail. I proto rád „vypadnu“ na běhání. Jinak pořád jste s někým, něco řešíte, rozhodujete. V běhání můžete vypnout a být dvě, tři hodiny v lese sám se sebou.
Co po tomhle vítězství? Máte další cíl, který vás žene vpřed?
Půjdu si zaběhat, až nebudou bolet nohy. Nemám žádný cíl. Asi jsem si tímhle splnil životní etapu, o které jsem snil. Možná je to i škoda.
Škoda?
Je to jak s dárky o Vánocích. Těšíte se, rozbalíte a je po Vánocích. A co teď? Budeme čekat na další. Ale něco si najdu. Říkal jsem si, že ještě tenhle rok naplno potrénuji a pak budu mít v zimě čas konečně na skialpy. V létě víc na kolo, nějaké túry, vylézt ráno na východ slunce na kopec. Vždycky jsem to odkládal, protože jsem musel trénovat. Zase ten perfekcionismus, abych neměl pocit, že jsem trénink ošidil. Možná je teď lepší žádný velký cíl nemít a užívat si věci kolem.
Co uděláte jako první, až se vrátíte do Česka?
Asi půjdu spát, protože přiletím někdy před půlnocí. Žena mě vyzvedne na letišti, odveze domů a půjdu spát. A ve čtvrtek v 8 ráno půjdu do práce. A začne zase všední den. Tahle pěkná, euforická bublina splaskne a zůstane všední koloběh.
Bavili jsme se tady s kamarádem, že ať člověk zaběhne, nebo nezaběhne, stejně se vrátí domů a druhý den jde do práce. To je jediná jistota, kterou tady máme. Všechno ostatní je bublina chvilkových emocí a chvilkové slávy. Ale je hezké, že se člověk má kam vrátit, do denní jistoty.
The post Čech zvítězil v ultramaratonu, uběhl 246 kilometrů. Trenér je cesta do pekel, říká appeared first on Forbes.
