Je lidstvo odsouzeno k tomu, aby jej potkal osud dinosaurů nebo blbouna nejapného? Nad tím se ve víkendovém komentáři zamýšlí šéfredaktor amerického Forbesu a vnuk zakladatele tohoto světoznámého magazínu Steve Forbes.
To, co nás nakonec může vyhubit, nebude meteorit, jaderný holokaust ani superpandemie – a také platí, že konec nepřijde brzy. Přesto se člověk může stát prvním živočišným druhem na Zemi, který se vyhubí sám. Porodnost na celém světě klesá – a to už desítky let. Tento jev zažívají chudé, rozvojové i bohaté země.
To, co demografové nazývají „celková míra plodnosti“, je průměrný počet porodů na jednu ženu. Aby si populace udržela stabilitu, takzvaná míra reprodukce by měla dosahovat 2,1 dítěte na ženu. Cokoli nad touto hodnotou znamená, že populace roste.
Tak tomu bylo po většinu historie, navzdory občasným katastrofám, jako byl například mor v polovině čtrnáctého století. Pokud však míra reprodukce klesne pod hodnotu 2,1, populace se dříve či později zmenší, a to je směr, kterým se teď svět vydal. Ve skutečnosti jsme tuto hranici možná už překročili.
Počet lidí na celém světě dnes přesahuje 8,2 miliardy a stále roste. OSN však odhaduje, že světová populace dosáhne vrcholu 10,3 miliardy v polovině osmdesátých let jednadvacátého století a poté začne klesat. Pokles ale může začít i dříve, protože v posledních letech museli demografové opakovaně revidovat své odhady směrem dolů.
Nízká porodnost je nejvýraznější v rozvinutých ekonomikách, kde celková míra plodnosti už klesla pod 1,5. V Jižní Koreji klesla na hrozivých 0,7. V Japonsku loni počet narozených dětí spadl na rekordně nízké hodnoty – na každé narozené dítě tam připadli dva zemřelí.
Obyvatelé Itálie by mohli (pokud by tento trend pokračoval matematicky dál) na začátku příštího století vymizet. Spojené státy tomuto trendu dlouho odolávaly, ale už tomu tak není. I zde jsme nyní na rekordně nízké úrovni 1,6. Z bohatších zemí má vyšší porodnost pouze Izrael.
Vlády si poklesu porodnosti začínají všímat a jsou znepokojené. Jaká zásadní změna!
Ještě donedávna se obecně tvrdilo, že problém je v tom, že na světě je příliš mnoho lidí. V roce 1798, kdy na planetě žila sotva miliarda obyvatel, napsal Thomas Malthus knihu, která se stala senzací. Varoval, že růst populace vždy předběhne zásoby potravin, a proto lidstvo nikdy nemůže zažít trvalý růst životní úrovně.
Světová populace se od vydání Malthusova traktátu zvýšila více než osminásobně – a životní úroveň ještě více. Před něco málo více než dvěma stoletími žilo devadesát procent lidstva v extrémní chudobě, která je v dnešních penězích definována jako příjem 2,15 dolaru na den.
Dnes žije v extrémní chudobě méně než deset procent globální populace. V roce 1800 se téměř polovina dětí nedožila pátých narozenin. Dnes se na celém světě 96 ze sta dětí dožije věku pěti let.
Přesto přetrvává malthusiánská mentalita. V roce 1968 napsal profesor ze Stanfordu Paul Ehrlich bestseller, ve kterém předpověděl, že brzy přijde strašlivý celosvětový hladomor.
Proroctví se mu ale tak docela nevyplnilo. Dnes si mnoho zemí přeje, aby jejich populace rostla. Vládní snahy o zvýšení porodnosti prostřednictvím daňových úlev, přímých plateb nebo reklamních kampaní však vesměs selhávají.
Proč tedy nastal tento zpomalený propad porodnosti? Odborníci jako překážky uvádějí nároky na čas a životní náklady.
Jiní tvrdí, že dalším faktorem může být duchovní krize – tedy pesimismus ohledně budoucnosti. Ať už jsou důvody jakékoli, zdá se, že poprvé v historii začne počet lidí, kteří obývají naši planetu, klesat.
The post Člověk se může stát prvním živočichem na Zemi, který se vyhubí sám appeared first on Forbes.
