Na severním cípu Štvanice přibyla nová socha českého umělce Krištofa Kintery. Monumentální Praying Wood klame tělem a klade nepříjemné otázky. Dílo s environmentálním přesahem vyzývající k zamyšlení se nad vztahem člověka a přírody bude ostrov zdobit až do dubna příštího roku.
Až se budete v následujících dnech procházet po lávce spojující pražský Karlín a Holešovice, vedle právě probíhající revitalizace štvanického břehu se zaměřte i na sochařský objekt umístěný v samém severním cípu ostrova: od úterního odpoledne tam najdete sochu předního českého umělce Krištofa Kintery.
Umístila ji sem Galerie hlavního města Prahy v rámci programu Umění pro město, jehož cílem je finančně podporovat pořizování uměleckých děl na veřejná prostranství prostřednictvím městských organizací či soukromých investorů.
Z dálky, s Vltavou pod nohama, se zdá, že je vyrobená ze dřeva a že skupina mladých, kteří si v den odhalení sochy rozdělali na Štvanici oheň, by ji klidně mohli u kouřícího táboráku použít na podpal. Zdání ale klame. Jakmile přistoupíte k dílu s názvem Praying Wood blíž a toto dílo, na němž výtvarník pracoval od roku 2019, si osaháte, zjistíte, že je z kovu.
„Chtěl jsem, aby socha působila jako zjevení a aby na první pohled nebylo poznat, z čeho je vyrobená,“ říká Krištof Kintera u svého díla tvarem připomínající obří dřevěný samorost, antropomorfní strom. „Nepoznají to ani lidé z oboru. Když jsem měl sochu v ateliéru, mnozí z nich mi říkali: Je to skvělé, ale nebojíš se, že ti to tu shnije?“ dodává.
Není se co divit. Kdyby člověk vynechal onen test dotykem vlastní ruky, struktura sochy, jež stejně jako Svatovítské varhany vznikla na popud nadačního fondu Bohemian Heritage, by mu skutečně nedovolila přemýšlet o tom, že je vyrobena z jiného materiálu, než je dřevo.
Může za to nejen několik měsíců trvající proces výroby forem vycházejících z bukových kmenů z Českého ráje, ale i plátkové stříbro na povrchu. Právě českorajské buky stály monumentální hliníkové soše, která nese detaily stromové kůry, chorošů i cestiček červotočů, předobrazem.
Její tvorba nebyla jednoduchá, přiznává umělec. Probíhala následovně: Krištof Kintera se svým týmem napřed hledal vhodné kusy dřeva. Jakmile je našel – nejnáročnější bylo objevit to, které tvoří spodek sochy, tedy klečící nohy –, vzájemně je v ateliéru spojili do podoby „modlícího se dřeva“.
Tuto dřevěnou sochu pak následně odvezli do dílny slovenského sochaře a slévače Laca Saba (jeho dílo může být českému divákovi známé například z Olomouce, kde je umístěna jeho plastika Modrá naděje). Ten ji během jednoho roku převedl do hliníku.
Zní to možná banálně, ale vytvořit dokonalou hliníkovou kopii dřevěné předlohy stálo značné úsilí a výrobu celkem sedmdesáti samostatných forem. „Nechtěl jsem pracovat s bronzem, myslím si, že je při tvorbě figurálních soch nadužívaný,“ říká Kintera s tím, že materiálový experiment je pro něj jako umělce stěžejní výrazový prostředek.
Skutečně, tohle je jiná socha než jeho Démon růstu, pyramida praček, Nervous trees, Memento mori v pražském parku Folimanka nebo betonové a kubisticky tvarované dílo Heavy Head Boy, které výtvarník tvoří v rámci umělecké koncepce Dvoreckého mostu.
I přesto ale Praying Wood z jeho dosavadní tvorby nevybočuje. Stejně jako další díla vznikající v jeho ateliéru se totiž i tento objekt nese v duchu srozumitelnosti a všeobecné přístupnosti.
„Snažím se o to, aby věci byly na první pohled čitelné. Nechci, aby se kolem nich muselo příliš mentálně krasobruslit,“ vysvětluje Kintera s tím, že jeho díla mají být i pro ty, kteří nemají k umění přirozeně blízko.
To však neznamená absenci silné výpovědi. Socha Praying Wood, s jejímž motivem pracuje autor už od roku 2013, v sobě nese zřetelnou narážku na vztah naší civilizace k přírodě či náboženství, a otevírá tak environmentální, sociální i politické otázky.
Jedna za všechny: jde o metaforu člověka, který se modlí k přírodě, nebo je to příroda, jež se modlí za člověka?
„Myslím, že to může být oboje, jak modlící se příroda, tak člověk,“ říká. „I když s tématem pracuji už více než deset let, je nadčasové a týká se každého z nás. Každý budeme muset jednou v životě pokleknout, byť jen obrazně. Nechci ale sochu za lidi příliš interpretovat. Věřím, že v hlavách kolemjdoucích se budou odehrávat nejrůznější obrazy, o kterých jsem sám vůbec nepřemýšlel,“ dodává umělec.
Práci jeho několikačlenného ateliéru doporučujeme nyní obzvlášť sledovat. Po site-specific instalaci v hale bývalého multikina Galaxie, kde umělec zhmotnil téměř tisícovku lidských pocitů v třech tisících lahvičkách, nyní pracuje na svém vůbec největším projektu: několika uměleckých dílech, které doplní vzpomínaný Dvorecký most.
„Je to monstr projekt. Děláme to opravdu naplno, dokonce jsme kvůli tomu zvětšili tým. Přináší to spoustu zajímavých i nezajímavých, ale o to podstatnějších zkušeností,“ říká na závěr k plánu, který počítá například se světelnou zahradou vytvořenou z lamp sesbíraných po celém světě.
The post Dočasná dominanta i silný apel. Na Štvanici zakotvila socha Krištofa Kintery appeared first on Forbes.
