Osm nominací a nakonec i Zlatý glóbus pro Stellana Skarsgårda. Velká cena z Cannes. Joachim Trier natočil citlivé komorní drama o vztazích úspěšných otců a jejich odcizených dcer. A není divu, že se o filmu, který vstoupil do českých kin 8. ledna, mluví jako o favoritovi letošní oscarové sezony.
Je to starý dům. Ale je v něm život. Spousta života. Dřevěné schody a podlahy tu praskají a skřípou, když po nich rozverně přeběhnou děti. Dveře vrzají a hudbu obstará starý gramofon. Jak asi vnímá dům to, co se v něm děje? Má rád, když je tichý a prázdný (a lehký), nebo vítá spíš stav, kdy hostí radostný hluk a lomoz, stoly plné jídla a kolem nich konverzujíci lidi při oslavě? A mají vůbec podlahy rády, když po nich skáčou děti?
Jsou tu pokoje, v nichž se rodily i umíraly celé generace jedné rodiny. Kde jsou ta kamna, jimiž můžete poslouchat, co se děje v přízemí? A je vlastně dobře, když se tu rámusí? Nebo je to předzvěst mnohem zlověstnějšího hrobového ticha?
Zástupci ne dvou, ale hned tří posledních generací tohoto rodu se totiž navzájem, zdá se, poslouchají jen skrz ta kamna. Jsou čtyři. Neurotická trémistka Nora, jinak velmi úspěšná divadelní a seriálová herečka po třicítce, její mladší sestra, sestřin malý syn Erik a jejich stárnoucí otec, jenž obě sestry kdysi opustil, když odešel od jejich matky, která se z toho nikdy nevzpamatovala.
Gustav, jinak úspěšný a mezinárodně uctívaný filmový režisér, jemuž světové festivaly organizují retrospektivy jeho ceněného díla, se v domě, který mu dodnes patří, zjeví nečekaně, jako nevítaný host na pohřbu exmanželky.
A zjeví se jako vlastník, ve všech významech toho slova. Za samozřejmost považuje fakt, že mu patří dům, z něhož kdysi z vlastní vůle odešel, ale i nekonečná láska a přátelství obou dcer i vnuka, pro které je fakticky cizím člověkem. Mýlí se ve všem.
Gustav je zvyklý pozornosti a bezvýhradnému obdivu – a má vždy poslední slovo. Budí suverénní, samolibý a též majestátní dojem (nejen díky bezmála dvoumetrové postavě svého představitele Stellana Skarsgårda, pro něhož je role Gustava skutečně životní rolí) a nikdy o sobě nepochybuje.
Jeho starší, svobodná a bezdětná dcera Nora (výborná norská herečka Renate Reinsve dokáže i jediným pohledem z poloprofilu vyjádřit veškeré lidské emoce) oproti tomu pochybuje o všem. Kromě faktu, že pro svého otce nikdy nechce pracovat.
Gustav pro dceru napsal filmovou roli a jde o projekt, který ho má vrátit do světel reflektorů; všichni na nový film čekají a provází ho reputace Gustavova dosud nejosobnějšího díla. Vypráví totiž tragický příběh života jeho vlastní matky, Nořiny babičky.
Té, o které se doma mluví jen šeptem. Jenže Nora s otcem nechce mít nic společného, natož s ním zfilmovat traumatický rodinný příběh se špatným koncem, o němž slýchá od dětství – a k němuž vztahuje skoro všechno, co se v rodině během let nepovedlo, včetně špatných vztahů s vlastním otcem.
Gustav proto (k nemalému opovržení svých dcer) osloví mladou populární hvězdu z Netflixu (Elle Fanning) a práce na filmu začne.
Jenže život nejde vždycky plánu, a tak se rozehrává příběh, který se možná mohl stát v každé rodině, nejen v dynastii slavného filmového režiséra a jeho dcery, úspěšné herečky.
Režisér Joachim Trier se považuje za norského umělce dánského původu – jeho známé příjmení samozřejmě odkazuje ke slavnému vzdálenému strýci z otcovy strany Larsi von Trierovi.
Joachim Trier se kdysi v Karlových Varech představil mimořádným debutem Repríza – a pamětníci roku 2006 potvrdí, že se tehdy se svými dvěma mladými a nesmírně charismatickými představiteli hlavních rolí, Espenem Kloumanem Høinerem a Andersem Danielsem Liem, stal Trier hlavní hvězdou festivalu ve všech smyslech toho slova.
Mladé dynamické trio skandinávských tvůrců (hercům tehdy nebylo ani třicet, Trierovi třicet dva let) tehdy festivalové lázeňské městečko zcela opanovalo.
Repríza však už tehdy také ukázala, co je v Joachimu Trierovi. Schopnost originálně, osobitě, a hlavně zcela nelineárně vyprávět o těžkostech mezilidských vztahů.
A je jedno, jestli jde o přátelství dvou nadějných filmových scenáristů, jimž vstoupí do života kariérní (ne)úspěchy a jedna dívka, o niž oba usilují (jako v případě Reprízy), netradičního milostného trojúhelníku (Nejhorší člověk na světě, za nějž byl Trier loni nominován na Oscara za nejlepší původní scénář i nejlepší neanglicky mluvený film roku), nebo vztah otce a dvou dcer, jak ho líčí aktuální Citová hodnota, která už získala Velkou cenu na festivalu v Cannes.
Dnes jednapadesátiletý Trier znovu staví na tom, co mu jde nejlépe: hluboký ponor do psychologie svých postav. Citová hodnota je precizní studie nelehkých rodinných vztahů a traumat, momentů rámusu a momentů ticha, postavená na dokonalé všednodennosti obyčejného života rodinného domu.
Když Nora v jedné scéně vzpomíná, jak naslouchala hádkám rodičů, aby většině z jejich problémů a vzájemných obvinění porozuměla až hluboko v dospělosti, hrají hlavní roli obyčejná vyhaslá kamna.
Podobně jako kdysi Jean-Pierre Jeunet v geniální Amélii z Montmartru představoval a přibližoval povahu a pohnutky Amélie retrospektivními výjevy z dětství a života jejích příbuzných, sousedů a blízkých za pomocí voiceoveru, Joachim Trier originálně využívá starou slohovou práci jedenáctileté Nory, v níž dostala za úkol popsat svůj život očima neživého předmětu v jejím okolí.
Malá Nora ve slohu zvolí svůj domov. Dům, jehož okna zdobí plané růže a kde vržou schody, když po nich běžíte, dům, v němž to často rámusí, ale ještě častěji je tu bolestné ticho.
Otcův dům, který pro ni má hlubokou Citovou hodnotu.
Víc z děje filmu s dovolením už neprozradíme. Snad jen to, že Joachim Trier si jde pro Oscara. A s ním snad i Stellan Skarsgård a Renate Reinsve.
Citová hodnota právě vstoupila do českých kin, rozhodně si ji nenechte ujít. A jak řekl Stellan Skarsgård při přebírání Zlatého glóbu v noci na toto pondělí, nenechte si ji ujít v kině, v tom zvláštním místě, kterému hrozí, že se už brzy stane vyhynulým druhem, ale kde se dějí kouzla.
Citová hodnota Joachima Triera to potvrzuje.
The post Dům, v němž je rámus a pak ticho. Trier si jde s Citovou hodnotou pro Oscara appeared first on Forbes.











