Na hudební scéně působí Ben Cristovao šestnáct let. Za tu dobu se z nervózního chlapce v pěvecké soutěži vypracoval v jednu z nejvýraznějších (a nejvíce sebevědomých) tváří domácího showbyznysu. Vyrostl v interpreta, jenž soustavně posouvá svou branži vzhůru, zároveň se ale nebojí přičichnout k byznysu i mimo pódium.
Obzvláště poslední rok považuje za přelomový – vydal několik úspěšných písní, vyprodal podzimní klubové turné po republice a – to zejména – uspořádal svůj největší koncert kariéry v pražském Edenu, kam v červnu přilákal na třicet tisíc fanoušků.
Pro ně si připravil spektakulární tříhodinovou show, během níž se vedle zpívání svých největších hitů, které na streamovacích platformách čítají desítky milionů přehrání, spouštěl na laně z ochozů nebo jezdil na motorce.
„Pro mě to byl breaking point, zlomový bod kariéry. Do té chvíle byly všechny věci super, krásné a důležité, ale Eden něco změnil,“ ohlíží se za emocemi napěchovanou akcí osmatřicetiletý umělec, jenž se s více než osmi set tisíci pravidelných fanoušků na Spotify dlouhodobě řadí mezi nejposlouchanější hudebníky Česka.
Foto: Pavla Hartmanová
„Najednou mě na ulici začali zastavovat chlapi a gratulovali mi, že to byl můj nejlepší koncert v životě. A to jsem si myslel, že vyprodaná O2 arena byla mega dobrá, zdaleka ale neměla takový zásah,“ dodává rodák z Plzně s angolskými kořeny, který libeňskou multifunkční halu v minulosti zaplnil až po strop hned třikrát.
Zpěvák, sportovec a poslední roky i podnikatel Ben Cristovao se veze na vlně, na niž přitom v roce 2009 naskočil poněkud náhodně, když se přihlásil do pěvecké soutěže SuperStar v domnění, že jde o taneční konkurz.
Navzdory tomu – nebo spíše díky tomu – je dnes z kluka, na něhož kdysi v tramvaji plivali kvůli barvě kůže, uznávaný interpret, který v současné hudbě udává směr a je inspirací pro mladší kolegy.
Mimochodem, co spojuje alumni Forbes 30 pod 30 z posledních let, jako jsou Adam Mišík, Calin, Sofian Medjmedj nebo Pam Rabbit? Je to právě Ben, sám člen téhož výběru talentových z roku 2016, kdo jim v začátcích jejich kariér výrazně pomohl prorazit.
Odměnou hudebníkovi, jenž se aktivně zapojuje do řady společensky prospěšných aktivit, budiž nejen popularita a uznání, ale také peněžitý profit. Vyprodaný Eden byl totiž nepochybně úspěšný i finančně. Jak moc, nechce specifikovat.
Matematika je ale jednoduchá: třicet tisíc návštěvníků krát průměrná cena vstupenky kolem 1500 korun, to znamená slušný zisk. A to i při zohlednění vysokých nákladů, které si pronájem stadionu a zorganizování takto velkolepé show žádá.
Minimálně takový, aby si zpěvák mohl pořídit investiční byt, dopřát delší dovolenou nebo se pustit do dalšího byznysu. „I díky Edenu to pro mě bude finančně nejúspěšnější rok,“ potvrzuje.
Co všechno vás takový úspěch stál?
Hodně. Chtěl jsem být perfektní po všech směrech. Půl roku předtím jsem dřel fyzicky i hudebně – měl jsem vokální dril. Poslední měsíc a půl jsem pak byl jak na jehlách, totálně jiný člověk. Maximálně jsem si pro ten úspěch šel a…
… a vyplatilo se.
Od koncertu není dne, aby mě někdo na ulici nezastavil a neřekl, že to byl dokonalý a skvělý zážitek. To se mi po vyprodané O2 areně nikdy nestalo. Možná je to i tím, že z arény se pro umělce stal už takový společenský standard, není to exkluzivní meta.
V čem to pro vás osobně bylo jiné vyjma toho, že přišlo více diváků?
Když člověk vystupuje na festivalu, diváků tam může být klidně i více, ale jeho energie zasáhne sotva prvních deset řad. Pak už na něj lidé vidí míň a míň. Stejně tak v aréně jde zase vidět jen ten, kdo je nasvícen.
Oproti tomu v Edenu byli všichni fanoušci v jakési misce, dohlédli na mě a já na ně. Energie neměla kam utéct. Do toho asi na třicet minut pršelo, což dalo celé akci neskutečnou kulisu.
Foto: Pavla Hartmanová
Foto: Pavla Hartmanová
Foto: Pavla Hartmanová
Foto: Pavla Hartmanová
Jak se s tímhle momentem dá pracovat a využít ho pro svůj dlouhodobější prospěch?
Přemýšlím nad různými variantami, ale zatím nechci o ničem mluvit, dokud nebude jasno. Chtěl jsem si přes léto dopřát odpočinek, abych si dal odstup. Už teď se nám ale i díky tomu podařilo vyprodat tour po Česku, přidat další koncerty a dropnout (vydat, pozn. red.) velké album.
Posunulo vás to hudebně?
Určitě. Pro mě znamená posun každý takovýhle okamžik, kdy tvořím, objevuji a dělám nové věci. Ať už se to týká textařiny, nebo vokálu.
A jak moc to posunulo váš životní standard?
Nad tím jsem nepřemýšlel. Ano, mám rád motorky a užívám si je, ale neprezentuju se drahými značkami, ať už aut, nebo oblečení. Můj životní standard není zvlášť vysoký, za ničím se nehoním. Už teď bych klidně mohl s hudbou úplně přestat a uživil bych se.
Na jakou částku si hudebník vaší kategorie může měsíčně přijít?
Je těžké říct nějakou sumu, protože každý měsíc je jiný. Záleží, jestli v daném období byly koncerty a jak si vedly streamy. Dohromady ale mohu říct, že finančně se hudba posunula na velmi zajímavou rovinu, stal se z ní regulérní byznys.
Foto Michael Tomeš
Předpokládáme, že se bavíme o vyšších statisících?
Fakt bych nerad říkal konkrétní částku. Ale nezastírám, že to umí být lukrativní džob, když ho děláš dobře, dlouho a znáš svou hodnotu.
Zkusme to tedy trochu jinak. Na kolik dneska vyjde koncert Bena Cristovao, pakliže bychom se rozhodli ho uspořádat?
Není tajemstvím, že to nejsou desetitisíce, ale statisíce. Pokud na to ovšem kývnu. Mám totiž své zásady – nevystupuju na narozeninách ani firemních akcích. To, že mě někdo chce, neznamená, že tam přijedu.
Ještě nějaké další podmínky?
Taky nechci být první člověk na nějaké nové akci, abych ji testoval. V Praze si mě nemůže objednat už vůbec nikdo, abych v ní mohl pořádat koncerty sám. Záleží i na tom, jak je sezona rozvrhnutá, v jakém městě (ne)chci být.
Jsou koncerty pořád vaším největším zdrojem příjmů?
Pořád jsem víc muzikant než byznysmen. Hudba mě živí z osmdesáti procent, zbylých dvacet plyne z vedlejších příjmů, a to z pronájmu nemovitostí a spoluprací se značkami. Stále zajímavější oblastí z hlediska peněz jsou pro mě příjmy ze streamovacích platforem a od OSA (ochranného svazu autorského, pozn. red.), ačkoli s koncerty se to pořád nedá srovnávat.
Za co naopak rád utrácíte?
Za cestování. Byl jsem třeba na severním pólu podívat se na lední medvědy, protože jsem je chtěl spatřit mimo zoo. Vydal jsem se na měsíc do Konga s poněkud šílenou expedicí, abych viděl slona pralesního. Na motorkách jsme procestovali Maroko a teď se chystáme do Kazachstánu.
Mám na světě několik lokalit, kde se snažím najít si své druhé místo, office. Například v Tokiu, kde pravidelně bydlím ve stejném hotelu, dokonce ve stejném pokoji. Další takové místo mám v Bangkoku, v Los Angeles i ve Venice Beach.
Vedle toho mě hodně baví jídlo. Rád si zajdu do dobrých veganských restaurací, na čemž – přiznávám – trochu ulítávám. Minule jsem to počítal a zjistil jsem, že jsem za jídlo nechal reálně skoro milion korun za rok. Samozřejmě ale nejde jen o jídlo pro mě, často zvu rodinu, kamarády, crew při nahrávání písniček nebo natáčení klipů.
Kdo by nerad cestoval… V Benově podání se však navštěvování jiných koutů planety, ať už soukromě, či pracovně, rovná spíše vášni. Za hranicemi republiky tráví značnou část roku. I proto je důležité, aby snaha zastihnout jej v Česku a najít pár hodin v jeho kalendáři byla doprovázena také notnou dávkou trpělivosti.
Podařit se to ostatně nemuselo ani koncem září, kdy proběhl tento rozhovor. Na palubě linkového letadla směřujícího z Lisabonu do Prahy propukl menší požár zavazadla, v důsledku čehož nouzově přistálo v Paříži a stovky pasažérů, včetně českého interpreta, se do cílové destinace dostaly s mnohahodinovým zpožděním.
Ben Cristovao však na sobě nepříjemnou zkušenost nenechává znát. Do Karlína, kam míří přímo z letiště, přijíždí nadšený a stejně tak v následujících okamžicích o této neustále se rozvíjející se pražské čtvrti mluví.
„Karlín, obzvláště pak tady Fragment má pro mě neuvěřitelnou atmosféru. Všude jsou rozkvetlé stromy, lidé sedí venku, kolem je spoustu podniků – tu barber, tu phở, tu kavárna,“ přibližuje své vnímání. „Mám z toho místa pocit, že když tady někdo udělá za dobrého světla fotku, tak to vypadá, že takové místo snad ani neexistuje.“
Právě v developerském projektu, jemuž dala vzniknout Trigema miliardáře Marcela Sourala ve spolupráci s umělcem Davidem Černým, si interpret, který léta investuje do nemovitostí, podniká ve zdravé výživě nebo v minulosti provozoval holešovický Výčep Kabelovna, nedávno otevřel nový byznys: kosmetický salon SkinSkin. Podnik, v němž muž se známou tváří chce, aby bylo kvalitně pečováno o tváře nejen jeho fanoušků.
Jak se stane, že si hudebník otevře kosmetický salon?
Kůže mě vždy fascinovala. S tou svou jsem si prožil neuvěřitelné momenty – kvůli její barvě i kvůli problémům, které jsem s ní měl. Vždy jsem se o ni chtěl starat co nejlépe a věřím, že jsem vychytal, co funguje.
Za ty roky jsem se naučil skincare (péči o pleť, pozn. red.) mít rád. A taky jsem se kdysi naučil, že máš dělat to, co máš sám rád a čemu věříš. Pak už stačilo jen potkat se se správnými lidmi a vytvořit tento koncept.
O co tedy konkrétně jde?
SkinSkin je místo, kde se snoubí špičkové technologie s lidským přístupem. V nabídce nechybějí laserové terapie, vitaminové infuze ani miniinvazivní procedury, které pomáhají léčit, vyživovat a regenerovat pleť. Každé ošetření je navržené tak, aby nejen zlepšilo vzhled pokožky, ale především podpořilo zdraví a sebevědomí klientů.
Zároveň jsme jim oproti standardním klinikám chtěli nabídnout něco jiného než botox, který funguje krátkodobě a není pro pleť prospěšný. Zdravá pleť musí být živá, promasírovaná, aby se v ní tvořil kolagen, aby v ní fungovalo, co má. Nemůže být mrtvá, nehybná.
Proto jsme vytvořili prostor, ve kterém se používají čistě věci, které pleti pomáhají, stimulují ji a ochraňují. Proto nemáme kosmetičky, ale lékaře. Zkrátka chceme lidi učit, aby měli svou pleť rádi a chtěli se o ni starat.
Foto: Michael Tomeš
Jak se to daří?
Už teď máme výborné výsledky. Nabízíme něco, čemu sám věřím a měl jsem s tím zkušenost. Chceme mít službu, kam se ani chlapi nebudou bát přijít. A už teď tu máme čtyřicet procent mužské klientely. Cílem je, aby to pro ně byla stejná služba, jako když chodí ke kadeřníkovi.
Zmiňujete přírodní metody, nejlepší vybavení. Na kolik vybudování moderního kosmetického salonu vyjde?
Jsme tři společníci – Jiří Jonas, který mi pomáhá také s merchem, a Robert Vaněček, jeden z majitelů rodinné firmy na výrobu výtahů v Pardubicích. Každý máme stejný podíl 33 procent a všichni jsme investovali stejně, přičemž řádově jde o jednotky milionů korun.
Nejde přitom o váš jediný byznys. Co vás do podnikání táhne? Snaha vytvořit si další zdroje příjmů vedle hudby?
Ne, do byznysu jsem nikdy nešel s tím, abych konzervoval, nebo dokonce zhodnocoval peníze, z toho důvodu investuju do nemovitostí. Vždy jsou to zajímavé nápady, do nichž stojí za to investovat svůj čas a peníze. A když jdu dělat něco revolučního, je to v určitém smyslu pro mě hra, kterou chci vyhrát.
Proto jste se vrhl i do výroby jerky z hlívy ústřičné?
Tohle jerky vzniklo proto, že jsem coby vegan cítil, že tu něco takového chybí. Měl jsem pro to vášeň a zapálení a chtěl jsem, aby tady byl produkt přesně podle mých představ. Extrémně kvalitní a chutné – jen tak si to totiž koupí i lidi, co maso jedí. A to mě na tom baví.
Foto: Timba
Jak se tomuhle projektu pod značkou Timba daří?
Extrémně dobře. Vedle jerky třetím rokem vyrábíme také zavařené buchty nebo tyčinky, které jsou k dostání na Rohlíku. Loni jsme udělali velký deal s Kauflandem, který zalistoval šest příchutí našich jerky do portfolia jejich produktů. Navíc je ve více než dvou desítkách prodejen nabízí na viditelných místech.
Těší mě to o to víc, že výrobnu pro jerky jsme stavěli od píky – kousek u Brna jsme koupili bývalou prodejnu Coop, zrekonstruovali ji a postupně vychytávali receptury. Hlíva je totiž jenom tak zdravá, jak je kvalitní sláma, na níž se pěstuje. A my v tomhle ohledu máme štěstí, že jsme se spojili s jednou rodinnou farmou, odkud většinu hlívy odebíráme.
Přítomnost unikátních jerky, které Ben Cristovao vyrábí s trenérem Michalem Herčkem, není v regálech německého řetězce překvapivá. Zpěvák s Kauflandem osobně spolupracuje delší dobu, ať už na propagaci dalších veganských produktů, nebo při CSR aktivitách. Loni byl třeba ambasadorem vánoční sbírky pro Světlušku, kterou řetězec pořádal na podporu nevidomých.
Budou následovat – jak říkáte – další revoluční myšlenky?
Máme minimálně dvě tři věci v plánu, na které se těším, ale zatím je příliš brzy o nich mluvit.
Také jste v Holešovicích provozoval populární Výčep Kabelovna. Proč ten skončil?
To byla skvělá zkušenost. Otevíračku jsme tehdy naplánovali na 16. března 2020, jenže dva dny předtím vyhlásili lockdown kvůli koronaviru. Až za pár měsíců jsme mohli otevřít alespoň okénko. Pak výčep fungoval dva tři roky, ale nakonec jsme ho museli zavřít.
Jak jsme byli situovaní ve vnitrobloku, tak se nám skoro každý den scházely stížnosti lidí, že je tam ruch. A protože jsme zatím nenašli jiný vhodný prostor, už jsme podnik neotevřeli. To místo je přitom zásadní. Nechci přesvědčovat lidi, aby někam chodili na pivo.
Jak moc vám v podnikatelských aktivitách pomáhá vaše jméno?
Dost. Mé jméno je zárukou toho, že ten byznys nenechám spadnout, protože do něj budu investovat svůj čas a pozornost.
Kolik času a pozornosti těm projektům zvládáte věnovat?
V žádném byznysu nejsem sám, vždy mám společníka, někdy i více, protože já se potřebuji primárně soustředit na hudbu. Snažím se ale být tváří značky, přicházet s nápady, pracovat s marketingem.
Myslím, že dokážu nacítit, co projektu chybí, aby si jej lidé co nejvíc užili. Skrze hudbu se roky snažím lidem porozumět. A tuhle zkušenost se pokouším vnášet i do svých byznysů.
Což názorně ukazuje i váš specifický merch.
Nerad bych se označoval za průkopníka, ale určitě jsem byl jeden z prvních, ne-li vůbec ten první, kdo obchod s merchem otevírá vždy jen na jeden den. Mimo něj je e-shop uzamčený. Obsahuje pouze informaci, kdy se zase otevře a dropneme zboží, to se pak okamžitě vyprodá a konec, zavřeno.
Nepřipravujete se tím zbytečně o část příjmů?
Mám za to, že pokud si můžete něco dopřávat neustále, není to tak atraktivní, jako když pro lidi otevřeme jednou za čas ve stylu Willy Wonky. Spoustu z těch věcí navíc navrhuji sám, což asi taky přidává na hodnotě.
A co další způsoby zhodnocení peněz? Investujete vedle nemovitostí i jinam, třeba do akcií nebo fondů?
Nikdy jsem úplně nebyl na komplikovanější čísla, tudíž mé investice vždy budou spíše na základě jednoduché matematiky. Pokud nejsem schopen příležitosti snadno pochopit, nevěřím v ně nebo mě jednoduše nebaví, tak se do nich nevrhám. Na druhou stranu se mi už před delší dobou povedlo zainvestovat do zlata, přesněji do uncových slitků.
Jak přesně?
Nakoupil jsem je tehdy za 22 až 23 tisíc korun za unci a dnes se jejich cena pohybuje nad 75 tisíci.
Foto: Michael Tomeš
Radíte se o těchto záležitostech s někým?
Nejdřív si musím říct, co sám chci, co mě baví. Pak už si ale rád nechám poradit, bylo tomu tak v případě zlata i nemovitostí. Nemám ale rád, když mě někdo někam tlačí.
Je něco, co jste si z byznysu přenesl do hudby?
Že musím věci dotáhnout, abych věděl, zda fungují, nebo ne. Kolikrát se totiž zaseknete v procesu a říkáte si, že nevíte, jestli to byl dobrý nápad…
V hudbě je to ještě o něco těžší než v byznysu. Kolikrát hledáte inspiraci, a ta nepřichází. Musíte se tak brodit myšlenkovou pouští a fakt to není zadarmo. Často se to ale vyplatí. Nakonec se stane, že song, ve který jsem zpočátku nevěřil, je nejlepší z alba.
Vždy, když mám chuť něco vzdát, se zastavím a zeptám se sám sebe: Co vyvádíš? Máš to dělat, protože tě to baví. Tak se tím bav, mákni a ono to půjde!
The post Eden změnil vše. Ben Cristovao o svém životním roce, péči o pleť i milionu za jídlo appeared first on Forbes.
