Erupce umění. Čtyři nové pražské galerie, které nabízejí silnou výpověď

Forbes Před 4 hodinami

Galerijní scéna se v Praze dynamicky proměňuje. Nové galerie přibývají vysokou rychlostí a většina z nich si drží velmi vysoký standard. Ať už kurátorským výběrem, nebo působivou lokalitou. Které rozhodně neminout?

Střešovice dlouho na mapě milovníků výtvarného umění nefigurovaly. Ačkoli právě v této pražské čtvrti stojí věhlasná Müllerova vila od Adolfa Loose, příliš jiných důvodů zavítat sem nebylo. Nyní se ale situace změnila. Před létem se veřejnosti otevřela modernistická vila z třicátých let od architekta Tomáše Šaska pod názvem The House.

Velkorysá třípatrová budova s působivou zahradou nabídla své prostory umělcům nejen pro pořádání výstavy, ale poskytuje jim i zázemí pro samotnou tvorbu. Na jednom místě se tak přirozeně střetávají tvůrci s těmi, kdo chtějí jejich talent nasát.

Za projektem The House a Nadačního fondu, který jej spravuje, stojí Kristýna Špringlová, mladá kurátorka, která je profesně spjatá i s galerií Kodl Contemporary. Aktuální výstava Young Selection 02, přístupná během Prague Art Weeku, přímočaře definovala, jakým směrem se chtějí majitelé uměleckého prostoru vydat – přímo do jádra nejmladší generace.

Tu zastupuje například čerstvá absolventka AVU Kateřina Šťastná. Její jemnocitné obrazy využívající miniaturní korálky ke zpodobnění efemérních životních fází patří mezi nejsilnější diplomové práce tohoto roku. Šťastná velmi empaticky přemítá nad rolí dechu v našich životech a díky volbě výšivky vytváří silná, vizuálně poutavá plátna.

Návrat do dětství zprostředkují i pastelové figurální malby Marianny Stránské. Její ateliér je v tuto chvíli i v jedné z místností vily, která se pyšní zachovalými dobovými detaily v interiéru.

Marianna Stránská maluje roztomilé obličeje i postavy, zachycuje každodenní banality dětství a díky volbě tekoucích inkoustů evokuje v divákovi pomíjivost životních okamžiků. Nepřenáší na nás přitom úzkostlivou tíseň z prchavosti času, naopak se jí díky zvolené formě daří být laskavým pomocníkem naší paměti.

The House je v tuto chvíli rozhodně místem, které nabízí inspiraci. Ať už hledáte dokonalou formu, nebo obsah.

Spot Gallery obohatila výstavní scénu před rokem. Ačkoli jde o novinku, výstavní program už mezi znalci umění stihl rezonovat. Zásluhu na tom má volba umělců, kteří patří mezi renomovanou střední generaci.

Právě probíhající výstavu Vladimíra Houdka, představitele neomodernistických tendencí, který abstraktní malbu dokáže invenčně posouvat a variovat, v minulosti doplnila například Anežka Hošková a Pavel Příkaský, jejichž obrazy jsou součástí řady prestižních sbírek. Pestrost programu pak stvrzuje i osoba Tomáše Císařovského, zásadní malířská osobnost zdejší scény s ročníkem narození 1962.

Poměrně široké rozpětí je dané i osobami majitelů, kteří se rekrutují z relativně vzdálených mikrokosmů. Nikola Korčáková je politoložka a Petr Matoušek ekonom a ačkoli jsou jejich profese v zásadě exaktní, propojila je vášeň pro umění. Výsledkem je vinohradská Spot Gallery.

Koncept celého prostoru je prodejní a v nabídce jsou přirozeně ta díla, která se objevila na dosavadních deseti výstavách. Zájemci tak mohou volit mezi Alžbětou Krňanskou, Markem Therem, ale i investiční jistotou v podobě pláten Daniela Balabána či Jakuba Špahněla.

Přízemní dvě místnosti činžovního domu v Moravské ulici doplňuje i malebná zahrádka, kde během vernisáží probíhá aktivní networking. Ačkoli by se portfolio Spot Gallery dalo označit za relativně konvenční, nabízí každopádně suverénní průřez stabilními a osvědčenými jmény. A sázka na jistotu se občas hodí i v umění.

Hrzánská pasáž byla dlouhá léta zanedbaným koridorem, kam se nechtělo zabloudit ani turistům. Nedávná nápaditá renovace, kdy prim hraje pastelově zelená barva a především sofistikovaná volba nájemců jednotlivých komerčních prostor, ale vdechla pasáži z 18. století opět energii.

Ze specifického genia loci čerpá i galerie C12, která zde našla útočiště. Relativně komorní prostory majitelé využívají nejen k prezentaci současných umělců, ale i jako design shop. A co víc, jako možnost nakoupit si zde nejen vystavená díla, ale i merche, které umělci vytvořili přímo pro galerii.

Podobný koncept bývá běžný ve velkých galeriích typu Albertina ve Vídni nebo londýnské Tate Modern, nabízet ale variace uměleckých přístupů na kšiltovkách nebo nášivkách i od mladých českých umělců standard bohužel není.

Zájemce si tak může odnést sytě červenou baseballovou čepici s nápisem Never Been in USA, která odkazuje na výstavu Davida Krňanského, nebo si našít na svoji bundu miniaturní výšivku s motivem obrazu Pavla Duška. To vše samozřejmě neporovnatelně levněji, než když si budete chtít odnést obraz. Možné je to ale také.

V tuto chvíli jsou ve výstavní sekci k vidění dva obrazy a jeden objekt. Kurátor Michal Štoch relativně netradičně propojil tvorbu Evy Macekové, Kateřiny Ondruškové a Tomáše Roubala. Spojující linku našel v osobě Ingmara Bergmana. Spíše intuitivní propojení přesto vytváří zajímavý moment, které české galerie ne vždy dokážou najít. Nutí diváka nahlédnout za malířské vrstvy a sledovat, co vše spolu může a nemusí souviset.

Kurátorský přesah je v tomto případě rozhodně něčím, co C12 vyděluje z množství obdobných komorních výstavních prostor. Tím druhým je už zmiňovaná demokratizace umění, kterou nepředstavují jen drobné předměty vytvořené samotnými umělci, ale i tisky nebo plakáty, jejichž cena odpovídá dvěma lístkům do multikina.

Aktuální výstava jde v tomto ještě dál a návštěvník si může odnést zadarmo A3 print na kvalitní čtvrtce. Na jedné straně je text, druhá ovšem představuje autorskou práci Macekové, Ondruškové a Roubala. V něčem velmi obyčejný nápad, v druhém plánu ale geniální nástroj, jak dostat kvalitní umění do životů nás všech.

I pár metrů čtverečních stačí k tomu, abyste vybudoval kvalitní galerii. Své o tom vědí třeba v Berlíně, kde vedle sebe najdete espresso bary a výstavní prostory stejné velikosti. Přesto ty druhé bývají vysoce relevantní a respektované. V podobném duchu se snaží vybudovat platformu pro umění i Antonín Jirát, který nedávno otevřel Galerii Clauda ve Veverkově 28.

Umělcem býval i on sám, nyní se ale plně věnuje profesi galeristy. Během přehlídky Prague Art Week vystavil několik hyperrealistických obrazů Vasila Artamanova, sólovou výstavu zde měl David Krňanský, jehož práce ostatně visí často i v kavárnách, ale těch pražských. Gejzír barevnosti a geometrické abstrakce Krňanského se od prací Vasila Artamonova výrazně liší.

Původem ruský malíř, který si na české scéně získal uznání díky společné práci se svým kolegou Alexeyem Kluykovem, umí být kritický a trefně sarkastický. I několik obrazů vystavených v Claudě polemizuje s naší šedivou všednodenností, ať už prostřednictvím velkoformátového holuba, nebo díky detailům listů oblíbené pokojovky Monstera, která dala i celé výstavě jméno.

Na pohled běžné fragmenty našeho okolí Artamonov nestaví na piedestal, ale připomíná, že jsou naší nedílnou součástí. Galerie Clauda nemá ambice způsobit na scéně zemětřesení, přesto jsou podobně nenápadné prostory pro zdejší scénu zásadní. Diverzifikují možnosti a ukazují, že neexistují jen ambiciózní projekty. I ty skromné mohou mít sílu, předávat hodnotná sdělení.

The post Erupce umění. Čtyři nové pražské galerie, které nabízejí silnou výpověď appeared first on Forbes.

Pokračovat na celý článek