Po několika mezinárodních festivalech a zvláštním uvedení v Karlových Varech do české distribuce vstoupil křehký fikční debut režisérky Kataríny Gramatové Nahoře nebe, v dolině já. Slovenské coming of age uhrane mladistvou energií, vzápětí nás ale pohltí melancholií.
Sociálně špatně zabezpečené vesnice, kde se po zrušení továrny zastavil život, žádná pracovní místa, potlačená seberealizace a podivné bezčasí – v těchto podmínkách se svými přáteli vyrůstá i náctiletý Eňo, který žije s babičkou, jelikož jeho matka se rozhodla budovat kariéru ve „velkém světě“, přičemž svůj kontakt se synem omezuje na nahodilé návštěvy a stále se vrstvící nesplněné sliby.
Režisérka a scenáristka filmu Katarína Gramatová zranitelnou optikou nesdílného teenagera reflektuje jak deziluzi z poznávání vlastních rodičů, tak každodenní život mladých v takzvaných „hladových dolinách“. Do filmu obsadila především neherce, kteří ve vesničce Utekáč skutečně žijí. S obsazenou partou chlapců před rokem uvedla krátkometrážní dokument Dom Strom.
Opěrnými body jsou tak autenticita a ztotožnitelné pocity vycházející přímo z herců. Právě ve chvílích zdánlivě bezstarostného mladického poflakování se na babetách, pojídání kradené pizzy nebo sdílení cigárek film disponuje až nakažlivou energií, která je však vzápětí v ostrém kontrastu s reflexí tamních poměrů, a především s touhou protagonisty po bližším vztahu s matkou.
Mládí je protkané hořkostí. Širší souvislosti film reflektuje subtilními výjevy perspektivou Eňa. Vesničkou se potácejí opilci, rodiče vnímají jako největší hrozbu migraci, která o kraj ani nezavadila, lidé přepočítávají každou korunu a nové obyvatelstvo čítá pouze odsunuté seniory ve finanční tísni, kteří tam přišli dožít.
Jakkoli tento společenský rámec někdy působí možná až trochu moc didakticky, v závěru konstruuje plastickou kroniku života v oblasti, kde se jediným východiskem jeví útěk. Ten je však za cenu pokřivení morálního kompasu a ztráty těch nejbližších. Autorka se ptá, kde leží hrana štěstí jednotlivce na úkor druhých. A co vůbec znamená být šťastný.
Portrétovaným světem prorůstá ambivalence. Syrovost života je v ostrém kontrastu s pomíjivou mladistvou radostí, nádherou přírodního klidu, a především intimním a filmovým zrnem prorostlým snímáním. Obrazová křehkost podtrhuje vnitřní cítění protagonisty, stejně tak výborná práce se zvukovým designem. Motiv izolace umocňují na periferii všudypřítomné hory.
Psychologizace Eňa probíhá právě přes okolní vjemy, kupříkladu jeho romantická linie je řešena v pouhých, avšak výmluvných náznacích. On sám je mlčenlivý, s nehybnou tváří, přesto dokonale odráží neverbalizovatelné emoce. Čas plyne, skoky v něm taktéž vnímáme skrze detaily a každodenní Eňovu rutinu. Čekání na empatii a vřelost se překlápí v časoprostorové vakuum.
Gramatová kloubí minimalismus a nevtíravou melancholii. Portrétovaná parta chlapců není pouze zábavným prvkem, film klade otázky stran rodinných vzorů, pozvolného tvoření si vlastních hodnot a odvahy vyšlapat si vlastní cestu navzdory okolnostem. Stejně tak vidíme zranitelnost chlapeckého přátelství, které se velmi záhy může změnit v něco úplně jiného.
Nahoře nebe, v dolině já ztělesňuje cílevědomě suverénní debut, jenž z řady na festivalovém poli populárních coming of age filmů z lokálních oblastí nevybočuje, ale zároveň obstojí jako plnohodnotně samostatné a vůči vyobrazené oblasti nesmírně empatické i kritické dílo, jehož motor táhne mnohem víc aspektů než jen uhrančivé bytí neherců.
The post Gleb, cigárka a babety. V čem je kouzlo křehkého Nahoře nebe, v dolině já? appeared first on Forbes.
