Do tuzemských kin míří film DJ Ahmet režiséra Georgiho Unkovského. K vidění je v desítkách zemí po celém světě. Celovečerní debut s českou koprodukcí v přepočtu za dvaadvacet milionů korun si premiéru odbyl na Sundance, kde sklidil cenu diváků i zvláštní cenu poroty. Filmař původem ze Severní Makedonie absolvoval na pražské Filmové akademii múzických umění, mimo jiné pod vedením Ivo Trajkova, rodáka ze Skopje, působícího v Česku.
S Georgim Unkovským se spojujeme na dálku z Prahy do Skopje. „Závidím vám chladné léto, tady je skoro čtyřicet stupňů,“ říká unaveně, zatímco potahuje z elektronické cigarety. Je neposedný, ze záběru s omluvou tu a tam odchází vyřešit nezbytné povinnosti. Uprostřed všedního dne jsem ho zastihla v plném pracovním nasazení. „Promiňte za ten randál, to je můj pes,“ široce se usmívá tmavovlasý pozdní třicátník.
Režisér mi i přes denní povinnosti – poslední tři roky pracuje v televizi – s tvůrčím zápalem vypráví, jak se rodil příběh DJ Ahmeta – dospívajícího kluka Yuruka, který přijde o mámu a musí se postarat o mladšího bratra. Ale zároveň má vlastní sny a ambice, na hony vzdálené rigidnímu společenskému uspořádání jedné muslimské vísky.
Unkovski před FAMU vystudoval fotografii na Rochester Institute of Technology v New Yorku. Až na pražské alma mater se dle svých slov přiučil filmovému řemeslu. „Do té doby jsem jen věděl, že chci dělat filmy, na FAMU jsem zjistil, jak na to. Samozřejmě – ne úplně. Pořád se to učím, ale byly to skvělé základy,“ vzpomíná režisér na studentská léta.
V rozhovoru mi vyprávěl o životě uprostřed muslimské víry, jíž sám nevyznává, o makedonských filmařských klišé, ale třeba také o jedné růžové ovci jménem Barbie.
Když se vás někdo zeptá, o čem je DJ Ahmet, co odpovíte?
Tu otázku jsem dostal už tisíckrát. Odpověď na ni se ale pokaždé trochu liší. Vždy odpovídám jednoduše. Je to o chlapci, který se vyrovnává s traumatem a odpovědností a zároveň se prostřednictvím hudby snaží zjistit, kým vlastně je. To je jen jedna z mnoha možných odpovědí. A stejně by to měli zodpovědět diváci. Já si ani nejsem jistý, o čem to přesně je.
Je to váš debut a už má za sebou premiéru na Sundance, jak se vám to podařilo?
Mám za sebou pár krátkých filmů. Jeden z nich, Registrační nálepka, měl v roce 2020 také premiéru na Sundance. Stihli jsme ji tak tak před uzavřením hranic kvůli pandemii. To mi otevřelo spoustu dveří k financování dalších projektů. S lidmi z festivalu jsem zůstal v úzkém kontaktu. Když jsem začal natáčet celovečerní film, napsal jsem jim, na čem pracuji. A šlo to rychle – do týdne od přihlášky už jsme věděli, že budeme v programu.
Studoval jste na tuzemské Filmové akademii múzických umění. Od vašeho absolutoria uplynulo přibližně deset let. Proč debut nepřišel dřív?
Ano, magistra mám z FAMU International, kde jsem se věnoval režii. To je dobrá otázka. Myslím, že je to dáno podmínkami, které tvůrci musí splnit, aby na filmy získali financování. Svůj první kraťas jsem natočil velmi rychle, hned po škole.
Ten další, zmíněný film Registrační nálepka, jsem ale natočil až o šest let později. Nemohl jsem na něj sehnat peníze. Hlásil jsem se všude možně, zkoušel jsem nejrůznější způsoby financování. Pak, po premiéře na Sundance, se to zlomilo. A na svůj první celovečerní film už jsem peníze získal relativně rychle.
Ale obecně je pro začínající filmaře v Makedonii cesta k vlastnímu debutu strašně složitá. Asi je to tak všude, ale tady zvlášť, protože náš Filmový fond je poměrně malý.
Přišel nějaký moment, kdy jste se opravdu bál, že DJ Ahmet nikdy nevznikne?
No samozřejmě! Takových okamžiků byly stovky. K tomu, aby se natáčení nikdy neuskutečnilo, jsme měli fakt velmi blízko. A nebýt producenta snímku – mého bratra Ivana – by to tak opravdu dopadlo. Natáčení jsme museli dvakrát odložit, tehdy k úplnému zrušení zbýval opravdu jen krůček.
A váš bratr je také u filmu?
No, dělali jsme spolu už můj krátký film a DJ Ahmet je jeho i můj první celovečerní snímek. Je to vlastně náš společný debut. Měli jsme ale k ruce mnohem zkušenější producenty.
A jak vám bratrská spolupráce funguje?
Máme s Ivanem opravdu skvělý vztah a posledních deset let jsme spolu pracovali na různých projektech, takže se v tomto prostředí velmi dobře známe. To, že se náš profesní vztah vyvinul dál, bylo přirozené.
Jak dlouho jste v hlavě nosil myšlenku na příběh patnáctiletého Yuruka? Kluka žijícího v tradiční makedonské vesnici, toužícího ale po úplně jiném životě.
Obvykle než cokoliv napíšu, nechávám myšlenku pár měsíců uzrát. Věřím, že ty dobré nápady s námi nějakou dobu zůstávají, nezmizí hned. A pokud ji mám v hlavě i po třech, čtyřech měsících, jsem připravený začít psát. Ale obecně to může trvat i mnohem déle. Mám nápady, které ve mě zrají několik let a až teď je začínám házet na papír. Takové „marinování“ uvnitř mého mozku je pro mě velmi důležité.
Co byla původní myšlenka, jež dala vzniknout Ahmetově story?
Měl jsem nápad, že pastýř ovcí narazí někde v lese na technoparty. To mi nějaký čas zůstalo v hlavě. Věděl jsem, že by se to v Makedonii, kde žijeme v takové směsici tradice a modernity, opravdu mohlo stát. Začal jsem to zkoumat. Kde a jak by se to reálně mohlo odehrát? Od této scény jsem pak odvíjel zbytek příběhu.
Později, někdy v roce 2023, jsem se setkal s lidmi z etnik žijících v makedonských vesnicích. To všechno dalo dohromady DJ Amheta. Se scénářem jsem začínal už v roce 2020 – hned po natočení svého krátkého filmu jsem začal psát námět toho celovečerního.
Většinu jsem zvládnul za pár měsíců. Těch zbývajících, řekněme, dvacet procent mi ale zabralo asi tři roky. S pomocí úžasného českého střihače Michala Reicha se podařilo dát vše dohromady.
Proč jste se nakonec rozhodl pro českou koprodukci? Kvůli FAMU a kontaktům ze školy?
Ano, rozhodně kvůli FAMU. Na škole jsem se kromě Reicha potkal také s Michalem Kráčmerem, producentem mého absolventského filmu.
Rovněž jsem věděl, že chci v Česku natočit zvuk. Máte tu skvělá nahrávací studia, takže česká koprodukce pro DJ Ahmeta fungovala opravdu skvěle. A upřímně doufám, že ve spolupráci budeme pokračovat i v budoucnu.
Zdá se, že hudba je zcela nedílnou složkou vyprávění. Jaký k ní sám máte vztah?
Pro mě je nesmírně důležitá. Mnoho mých nápadů vychází právě z hudby. Než jdu psát a i při psaní samotném častokrát poslouchám hudbu. Většina z ní se do filmu nakonec nedostane, ale podílí se na určité náladě či prostředí. A nebo sama přispívá k vytvoření fikčního světa. Pomáhá mi ve vizualizaci situací – vidět je lépe a ještě předtím než začnu psát.
Sám pocházíte ze Severní Makedonie. Je příběh DJ Ahmeta typickým námětem makedonské kinematografie?
Ne, to bych neřekl. Je pravda, že od vzniku naší země (rok 1991, pozn. red.) hodně točíme o vesnicích, přinejmenším v minulosti tomu tak bylo. A i když existuje mnoho dokumentárních snímků zkoumajících život etnických komunit v makedonských vesnicích, věřím že DJ Ahmet přináší čerstvý pohled.
Opravdu jsem chtěl uniknout tomuto vesnickému klišé a natočit film, který se sice bude odehrávat na vesnici, ale bude moderní, současný. To mi nakonec asi i docela podařilo.
Je námět autobiografický?
Ano. Tedy, ne přímo.Sám jsem na takové vesnici nevyrůstal, ale do postav jsem různými způsoby vložil hodně ze sebe. Jejich obavy, pochybnosti, tužby a pocity jsou moje vlastní. Skrz ně je sdílím. A v tom ostatně spočívá síla filmu, ne? Sdílet své emoce s cizími lidmi.
Má makednoská story univerzální platnost? Poberou ji diváci s jinou historicko-kulturní zkušeností?
Ano, myslím, že je to příběh srozumitelný komukoliv a že jej lze pochopit nehledě na kultury a předporozumění s nimiž k němu přicházíme.
Příběh je zasazen do muslimské komunity. V Česku je proti islámu část populace radikálně vyhraněná, bude to fungovat i v tuzemsku?
DJ Ahmeta mohou ocenit jak muslimové, tak křesťané, kdokoli, kdo se na něj podívá. Asi v kině uvidí nový pohled na některé věci. Abych to vysvětlil: ta vesnice, v níž se příběh odehrává, je skutečná. Její obyvatelé věří v Islám. Myslím, že lidé, kteří mají o islámu předsudky, v DJ Ahmetovi překvapí trochu jiná perspektiva na život muslimů. Je to opravdu extrémně lidský příběh.
Navíc ten film není o náboženství. To je pouhým pozadím světa, v němž tito lidé žijí. Téměř polovina Makedonců jsou muslimové. Já jsem na takové prostředí zvyklý, i když sám věřící nejsem. Není mi to až tak cizí. Každý večer než jdu spát, slyším mešitu.
A jak vnímáte vztah mezi tradicí a pokrokem? Mohu být hluboce věřící, žít v tradiční makedonské vesnici, a přesto si jít za svými sny?
Věřím, že to možné je. Pravděpodobně to nebude snadné a nepůjde to, aniž bych vybočoval z komunity a prostředí, ve kterém jsem vyrostl a ke kterému náležím. Také záleží na tom, jak chápete pojem „hluboce věřící“. To může totiž pro různé lidi znamenat velmi odlišné věci. Pro někoho, že je velmi duchovní, pro druhého striktní dodržování pravidel.
V DJ Ahmetovi mísíte trauma s humorem. Proč jste se rozhodl pro tuto kombinaci?
Trauma či tragédie a humor jsou si v jistém smyslu velmi blízké. Humor je podle mě cesta, jak se poprat s traumatem. Naše životy jsou většinou tragické a komické zároveň. Smutek v nich se v nich velmi často prolíná se štěstím a smíchem. A já rád míchám žánry.
Ani život není jen jeden žánr. Nemůže být všechno pořád jen drama. Musí v něm být něco, co bolest prolomí, trochu změní dosavadní perspektivu.
Film pojednává o dospívání, což ho řadí k žánru coming of age. Jaká to pro vás byla režijní zkušenost?
Nemám to označení coming of age, pod které spadá tolik rozličných produkcí, rád, i když je samozřejmě pravda, že je to film o dospívání. Ale abych odpověděl na vaši otázku, s dětskými protagonisty se mi pracovalo skvěle. Jsou to opravdu výjimečné děti. A také neskutečně pracovité.
Všichni mě od toho zrazovali, říkali, že práce s dětmi bude hrozná… Ale já jsem jim nevěřil. Na castinzích jsme viděli asi dva tisíce dětí různého věku. Finální dvojici jsme našli až skoro po půl roce.
Arif Jakup, který hraje hlavní roli, pochází z vesnice, kde jsme film točili, takže se během natáčení cítil jako doma. A právě ona autentičnost, kterou oba hlavní herci (druhý se jmenuje Agush Agushev, pozn. red.) do filmu vnášejí, je to, co ve filmu funguje už od první klapky.
Vy jste si to natáčení obecně moc neulehčil. Kromě dětí jste do filmu zapojil i zvířata, konkrétně ovce.
Ty jsou nedílnou součástí makedonské vesnice. Dnes jich je ale bohužel mnohem méně než dřív. Takže jsme s jejich „castingem“ měli potíže. Hlavní ovce – ta růžová – se jmenuje Barbie. Byla domestikovaná. Vyrostla mezi lidmi a během natáčení měla svůj vlastní byt. Bylo to trochu divné, ale zároveň cool.
Co pro vás ovce ve filmu symbolizují?
Spoustu věcí. Mám ovce rád a mezi ovcemi a lidmi vidím mnoho podobností: naivitu, komunitu, stádovost, ale na druhé straně také černé ovce. Líbí se mi metafora člověka, který vyčnívá.
Na čem právě teď pracujete?
Mám rozdělané dva filmy a dva televizní pořady, ale o čem jsou, vám neprozradím. Uvidíme, jestli se něco uchytí. Chci se teď více věnovat žánrovým filmům a míchat žánry. Možná thriller, komedii nebo sci-fi komedii. Kolegové z Česka mi také nedávno psali, jestli se znovu přihlásíme do českého fondu. Mám před sebou spoustu práce.
Přijedete představit film do Česka?
Pokusím se. Už jsem tu byl na jaře na festivalu ve Zlíně, ale určitě se chci vrátit kvůli distribuci. Ve Zlíně jsem do té doby nikdy nebyl. Bylo opravdu hřejivé vidět mladé diváky, jak se hrnou do kina.
The post Humor je cesta, jak se poprat s traumatem, říká režisér z FAMU oceněný na Sundance appeared first on Forbes.
