Kolem co chvíli zahvízdala letící kulka, bouchaly smrtonosné salvy. Kdokoliv z těch eliminovaných arabských vojáků ležících v prachu cesty zdánlivě bez známek života mohl z posledních sil sáhnout po povalujícím se granátometu. Do toho se odněkud objevily dva egyptské vrtulníky a shodily k zemi ohavnou napalmovou lázeň.
Peklo. Strašné, hrozivé. Skutečné.
Proplešatělý padesátník s páskou přes oko ale na nic z toho nebral zřetel. Chodil od jednoho izraelského bojovníka k druhému, nijak zvlášť se nekryl, poplácával je po ramenou, každého povzbuzoval.
Jakoby nic.
A jeho podřízeného, generála Avrahama Adana, napadlo: „Sakra, co tady dělá? On tu snad chce vážně umřít.“
Jednookým fantómem ignorujícím i ta nejšílenější rizika byl izraelský ministr obrany Moše Dajan, jedna z největších osobností v historii své země. A zmíněný příběh z roku 1973, popsaný nedávno listem The Times of Israel, dobře dokumentuje, o koho šlo.
Dajan byl architekt vítězství i vyvrhel
Rodák z kibucu u Galilejského jezera byl předně neohroženým hrdinou. Úžasným vojenským stratégem, obdivovaným podřízenými i nepřáteli, který patřil k hlavním architektům vítězství v sinajské a šestidenní válce.
Jenže v ministerské roli se ve druhé polovině 60. let proměnil pro mnoho svých krajanů zároveň v symbol toho, jak šíleně a nepochopitelně se Izrael nechal zásluhou mylného úsudku vlastní vojenské zpravodajské služby překvapit útokem arabské koalice vedoucím k takzvané jomkipurské válce.
Egypt a Sýrie podporované dalšími spojenci byly tehdy blízko k tomu, aby Izrael jednou provždy smetly. Na Dajana, donedávna uznávaného vojenského lišáka, jeho vlastní lidé kvůli velkým ztrátám mezi svými blízkými a přáteli najednou křičeli „vrahu“.
Potomek židovských uprchlíků z Ukrajiny kvůli tomu uvažoval o sebevraždě. Různí generálové následně dosvědčovali, že se podle toho choval i na bojišti: schválně se vydával na místa nejostřejších řeží, v první linii nedbal žádných nebezpečí.
Těžké časy nakonec přežil jak on, tak stát Izrael.
K odkazu muže, od jehož narození uplynulo přesně 110 let, však od té doby patří vedle nezpochybnitelné chrabrosti i cejch slova „selhání“.
Sukničkář i génius. O jeho vojenských plánech se učí
V klukovském věku by mu slavnou vojáckou budoucnost nikdo nepředpovídal. Malý Moše byl každou chvílí nemocný, své si užil s malárií i zápalem plic, s trachomem v levém oku. Přesto už ve čtrnácti vstoupil do židovské podzemní vojenské organizace Hagana, během druhé světové války bojoval po boku Britů.
Právě tehdy, v Libanonu ovládaném vichystickou Francií, přišel ke zranění, které jej poznamenalo až do konce života. Dajanova jednotka dobyla 9. července 1941 nepřátelskou policejní stanici. Když ze střechy pozoroval dalekohledem okolí, upoutal odleskem čočky francouzského snajpra. Jeho střela přilétla ve vteřině; střepy z dalekohledu nenávratně poškodily Dajanovo oko, které od té doby zůstalo skryto za charakteristickou páskou.
S image židovského Žižky si Dajan ještě během globálního konfliktu vysloužil britský Řád za vynikající službu, po vyhlášení státu Izrael se v roce 1948 už jako major zaskvěl i při první válce proti Arabům. V hierarchii izraelské armády si rychle vydobyl přední místo, získal si i důvěru premiéra Davida Bena Guriona.
Jinak ovšem mnoho přátel neměl, mnohé odrazovala jeho svérázná povaha.
Podle spolupracovníků byl nezodpovědným cynikem. Vlastní syn Ehud mu veřejně vyčítal bezbožnost, chamtivost, sukničkářství. Jeho otec se skutečně mnohdy choval poněkud výstředně, jako náčelník generálního štábu například trval na tom, že každý důstojník musí mít parašutistický výcvik. Jakmile jeden takový seskok absolvoval sám, zlomil si nohu v koleni…
Právě na výsadkářích pak každopádně stál jeho geniální plán, díky němuž Izraelci v roce 1956 zvítězili v takzvané sinajské válce. Čelili před ní jak neustávající vlně násilí od palestinských teroristů vysílaných arabskými zeměmi, tak egyptskému znárodnění Suezského průplavu, s nímž souvisela blokáda Tiranské úžiny, pro Izrael životně důležité. Dajan nepřítele zaskočil parašutisty vysazenými u průsmyku Mitla a obrněnými jednotkami postupujícími z jedné strany k průplavu, z druhé k Šarm aš-Šajchu.
ČTĚTE TAKÉ: Táhněte do uranového pekla. Před 75 lety komunisté zatkli hokejové mistry světa
Izraelci nakonec došli právě až do tohoto egyptského města, postupně obsadili celý Sinajský poloostrov. Dajanova operace vstoupila do čítanek vojenských akademií po celém světě jako ukázkový manévr. Zatímco prestiž Velké Británie a Francie po této válce vzhledem k jejich armádním i diplomatickým neúspěchům uvadla, Izrael získal do dalších let jak náležitou reputaci, tak mnohé faktické záruky.
V sinajské válce šlo Dajanovi o život
A posílil pochopitelně i sám Dajan. I v sinajské válce prokázal udatnost – o život mu prokazatelně šlo minimálně při návštěvě nemocnice v al-Ariši, kdy po něm střílel egyptský voják; při tomto útoku nakonec zahynul „jen“ Dajanův pobočník.
To už byl jednou z nejoblíbenějších osobností Izraele, proto nepřekvapilo, že vstoupil do vysoké politiky. Z poslance Knesetu se záhy vypracoval na ministra zemědělství, následně i obrany. Právě v této funkci přispěl k drtivému izraelskému vítězství nad arabskou koalicí v šestidenní válce.
Jenže pak přišel rok 1973.
Izraelci měli dostatek indicií vypovídajících o tom, že arabské země opět něco chystají. Šéf vojenských zpravodajských služeb Eli Zeira ovšem veškerá varování bagatelizoval. A jelikož se k nim rázněji nepostavil ani Dajan, padla po egyptsko-syrském útoku uskutečněném v termínu nejdůležitějšího židovského svátku vina i na něj.
Šaron: Ze sta jeho nápadů byly dva vynikající
Po pár dnech konfliktu to tehdy vypadalo s Izraelem skutečně bledě – ztratil obrovské množství tanků i letadel, padlo přes dva tisíce vojáků, Syřané dosáhli Galilejského jezera. Sám Dajan veřejně hovořil o riziku „zničení třetího chrámu“, tedy státu Izrael.
Než se situace na golanské frontě otočila, došlo i na dlouho nemyslitelnou debatu: právě Dajan premiérce Goldě Meirové navrhnul použití jaderných zbraní.
Kabinet o tom jednal v noci z 8. na 9. října, výsledkem byl rozkaz k jejich aktivování (týkalo se to raketových ramp střel Jericho v Hirbat Zakarija a přípravy speciálních bombardérů F-4 Phantom, schopných svrhnout jadernou pumu, na základně Tel Nof). K apokalypse nakonec nedošlo, byť letadlo s jadernou zbraní podle některých legend skutečně vzlétlo.
Co by se stalo, pokud by ji Izraelci doopravdy použili?
Zřejmě by hrozil strašný dominový efekt.
Podle knihy Válka ze dne usmíření od Chaima Herzoga se zdá být jisté, že by se Izraeli po případných nukleárních útocích na Sýrii a Egypt pomstily jiné arabské státy – pravděpodobně bojovými chemickými plyny. Pokud by izraelský jaderný útok odnesly i sovětské základny v Sýrii, k šílené vendetě by se přidala též Moskva. To by však bezesporu nazlobilo věrného izraelského spojence USA, které měly tehdy svůj jaderný arzenál namířen nejen proti cílům v SSSR, ale i v zemích Varšavské smlouvy; a to včetně Československa.
Herzog tvrdí, že k armageddonu bylo blízko. Blizoučko.
Naštěstí však na něj nedošlo, protože Meierová řekla Dajanovi NE. Asi taky věděla, co o vojenském géniovi tvrdil jeho dávný podřízený z armády Ariel Šaron, pozdější izraelský premiér: „Když se Dajan ráno probudí, má sto nápadů. 95 z nich je riskantních, tři další musí být zamítnuty, dva zbývající jsou vynikající.“
Pár takových vynikajících Dajanových nápadů pomohlo k tomu, že Izrael dodnes přežil.
A že může s úctou vzpomínat na svého jednookého hrdinu, který zemřel 16. října 1981 ve věku 66 let na rakovinu tlustého střeva. Protože hrdina to byl, jakkoliv komplikovaný.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Ukrajina zůstává nejvyšší zahraniční prioritou, řekl Fiala. Budeme jí pomáhat ze všech sil
