Říká se, že lidé ve volbách hlasují svými peněženkami. Při pohledu na to, co Čechy trápí podle jejich vlastního názoru nejvíc, nebude toto rčení daleko od pravdy. Když se autoři celoevropského průzkumu Eurobarometr ptali obyvatel sedmadvacítky, kterým dvěma největším problémům čelí jejich země, Češi častěji než jiné národy zmiňovali právě ekonomické potíže: rostoucí ceny, ekonomickou situaci jako celek, státní dluh či bydlení. Naopak spokojenější než ostatní Evropané byli s mírou nezaměstnanosti, kvalitou školství a mírou kriminality.
Názory na to, co jsou největší problémy trápící Česko, se přitom v posledních dvou desítkách let výrazně proměňovaly. Zatímco v roce 2005 v obyvatelích ještě dozníval strach z událostí 11. září a bombových útoků v londýnském metru, takže považovali za největší problém hrozbu terorismu, nejnověji ho mezi dvě největší hrozby pro Českou republiku zařadila pouhá dvě procenta respondentů.
Výrazně poklesly také obavy Čechů z kriminality a - po dočasném vzestupu v době koronavirové pandemie - i o zdraví.
Nárůst lze naopak sledovat u již zmíněných obav o ekonomické zdraví Česka. A pak také u migrace.
"Strach z neznámého a cizího u nás přežívá. Politická reprezentace nás navíc v tomto přístupu utvrzuje, namísto toho, aby ukazovala pozitivní dopady otevřenosti a úspěšné příklady integrace," míní politolog Lukáš Jelínek.
Politikům nevěříme. Skoro vůbec
Nicméně ani samotná politická reprezentace se přílišné důvěře Čechů netěší. Pouhá pětina respondentů důvěřuje politickým stranám, čtvrtina poslancům a necelá třetina vládě.
"Demokracie v roce 1989 nám spíš spadla do klína. Přestali jsme o ni pečovat. Nejpatrnější to je na stranickém systému. Strany mají málo členů, stávají se spíš uzavřenými sektami a lidé jim nedůvěřují. Skrz prsty hledíme i na instituce," komentuje Jelínek data Eurobarometru.
Více než tuzemské politické reprezentaci věří Češi mezinárodním organizacím, jako je například OSN či NATO.
"Přijde mi zajímavé, že se hodně v českém prostředí mluví o tom, jak jsou Češi a Češky euroskeptičtí, ale já bych řekl, že jsou ve skutečnosti obecně skeptičtí vůči politice a politickým aktérům. EU má ve skutečnosti v tomto kontextu relativně vysokou míru důvěry," přidává se politolog Tomáš Weiss z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
Když už někomu Češi vyjadřují téměř bezvýhradnou podporu, pak jsou to především lékaři a další zdravotníci, učitelé, vědci, ale i policisté či vojáci.
Kolísavá důvěra v unii
Zajímavý je i pohled na vývoj důvěry v Evropskou unii. Jak již zaznělo, té sice důvěřuje víc Čechů než například místním politikům, ale i tak se víra v evropský projekt od vstupu Česka do sedmadvacítky výrazně propadla.
Ilustruje to i dvacetiletý vývoj respondentů na otázku, jakou první představu u nich Evropská unie vyvolá. Krátce po vstupu do unie odpovídala skoro polovina Čechů, že pozitivní.
Toto číslo zejména po dluhové krizi eurozóny propadlo na rekordní minimum, aby se na začátku dvacátých let v době koronavirové pandemie a následným útokem Ruska na Ukrajinu opět zvedlo. Nyní je ale opět velmi nízko, na pouhých 29 procentech. To je po východní části Německa druhá nejnižší hodnota z celé sedmadvacítky.
Dalších 27 procent respondentů z Česka se pak o unii vyjadřuje přímo negativně - to je spolu s Francouzi třetí nejvyšší podíl po Řecích a "východních" Němcích.
"Myslím, že velkou část nálad veřejnosti k Evropské unii určuje rétorika politických elit. V okamžiku, kdy se do popředí dostávají politici a političky kritičtí vůči EU a jsou schopni dominovat české veřejné debatě, odráží se to na náladách veřejnosti," uzavírá politolog Weiss.
