Chaotická politika amerického prezidenta Donalda Trumpa připomíná v prvních sto dnech jeho vlády spíš taneční parket. Klíčovou otázkou, která enormnímu množství lidí nedává spát, je, zda je to parket plný dobře trénovaných tanečníků a celý chaos je pouze zdánlivý, nebo jestli je zmatek opravdový?
Druhé variantě nasvědčuje leccos, od nekonzistentní strategie až po malou vůli stát si za radikálními postoji a vláda ve stylu české pohádkové klasiky, tedy: „Odvolávám, co jsem odvolal, slibuji, co jsem slíbil!“
Snad protože lidé nemají rádi zmatek nebo protože si lidé jen velmi neradi připouštějí možnost, že by mohli mít vsazeno na špatného koně, stala se v posledních měsících populární takzvaná teorie Mar-a-Lago Accord. A to nejen mezi příznivci hnutí MAGA (Make America Great Again, tedy Udělejme Ameriku opět skvělou).
Zastánci této teorie ve zkratce tvrdí, že to, co se může na první pohled jevit jako čirý politický zmatek a sebedestruktivní chaos, je ve skutečnosti plně řízený a pečlivě připravený plán na snížení amerického státního dluhu a jeho obsluhy, oživení americké výroby a bezprecedentní posílení geopolitického vlivu USA v okamžiku, kdy celý svět čeká přesný opak.
Pokud jde například o stejnou měrou obávané jako vysmívané celní tarify, nebylo prý nikdy jejich smyslem tvořit opravdové obchodní bariéry nebo dosáhnout konkrétního strategického ústupku či krátkodobého ekonomického prospěchu.
Cílem je naopak donutit ostatní země zasednout k jednacímu stolu a uzavřít „velkou dohodu“. Čím více při tomto procesu bude Trump vykreslovaný jako šílenec, tím lépe, neboť o to větší strach obchodní partneři USA dostanou a o to větší bude následně jejich radost ze sebemenší úlevy.
Faktem však je, že tato strategie (pokud jde skutečně o předem promyšlenou strategii) se zatím příliš neosvědčila a Trumpova administrativa sama ze svých plánů částečně ustupuje.
Klíčovou myšlenkou je vyvolání hospodářského chaosu, který by vyvolal reakce americké centrální banky v podobě prudkého snižování úrokových sazeb (vzpomeňme na nedávný tlak Trumpa na šéfa Fedu), což by v důsledku mělo USA umožnit refinancovat monstrózní státní dluh s mnohem nižšími náklady a zabránit tomu, aby se úroveň zadlužení dostala ještě do většího extrému.
Slabší dolar by totiž mohl pomoci obnovit zašlou slávu amerického průmyslu a příliv zahraničních investic povzbudit domácí ekonomiku. Úvaha týkající se amerického federálního dluhu a snížení nákladů na jeho obsluhu je zhruba následující.
- Mar-A-Lago Accord neboli dohoda Mar-A-Lago je termín, který poprvé použil loni v létě někdejší stratég Credit Suisse a spoluautor legendární studie o Shadow Bankingu pro Federal Reserve Bank of New York Zoltan Poszar.
- Vychází z myšlenky, že USA mohou donutit země, aby akceptovaly slabší dolar a nižší úrokové sazby u amerických státních dluhopisů výměnou za to, že budou i nadále chráněny bezpečnostním deštníkem USA. Teorii rozvinul a zpopularizoval ekonom Stephen Miran.
- Název je odkazem na dohodu Plaza Accord (podle newyorského hotelu Plaza) z roku 1985. Tehdy se američtí spojenci v podobě Západního Německa, Japonska, Spojeného království, Francie a USA v hotelu Plaza dohodli na společné devalvaci dolaru s cílem podpořit výkonnost amerického průmyslu.
Kdyby se americkou ekonomiku, která měla ještě loni na podzim namířeno na „hladké přistání“, podařilo přece jen dostat do recese, americká centrální banka by musela dříve či později výrazně snížit úrokové sazby a investorům na masivně krvácejících trzích by nezbylo než se vrhnout na mnohem bezpečnější desetileté americké státní dluhopisy.
Výnosy z jejich držení by tak rapidně poklesly a spolu s tím i výše úroků, které vláda USA z vypůjčených peněz splácí. Zajímavé je, že myšlence, která na první pohled vypadá, jako by teprve letos vzešla v reakci na bezútěšnou realitu od Trumpových zarytých příznivců, věnuje prostor čím dál více amerických mainstreamových médií – počínaje listem New York Times a konče liberálně levicovým Atlanticem.
Ještě zajímavější ale je, že celá teorie stojí na trochu pevnějších základech, než by se mohlo na první pohled zdát. Její základní pilíře se totiž poprvé objevily už loni v listopadu, a to v článku amerického ekonoma Stephena Mirana z Hudson Bay Capital Management. A ano, jde o téhož Mirana, který v současnosti předsedá Trumpově Radě ekonomických poradců.
Aby toho nebylo málo, s vícero premisami teorie Mar-a-Lago Accord se ztotožnil i současný americký ministr financí Scott Bessent a za reálnou ji dokonce přijalo vícero analytiků velkých investičních domů, kteří na tuto možnost začali opatrně připravovat své klienty, jak koncem února upozornila agentura Bloomberg.
Za myšlenku se částečně postavila dokonce i známá investorka Cathie Wood, která v dubnu uvedla, že tarify vnímá jako příležitost, protože celní chaos by mohl být hlavně přípravou na obchodní dohody a případné zpomalení ekonomiky by mohlo přimět administrativu a centrální banku k akci.
Sám Trump v únoru prohlásil, že hraje „dlouhodobou hru“, čímž příznivcům teorie opět dodal další střelivo. Od muže, který týden co týden přeskupuje svoje prohlášení jako kaleidoskop, to ale může znamenat úplně cokoli.
Jak je to doopravdy s americkým dluhem?
Přesně před čtvrtstoletím, tedy v roce 2000, činil federální dluh Spojených států 34 procent HDP a Rozpočtový úřad Kongresu (CBO) tehdy odhadoval, že americká vláda veškerý dluh splatí během následující dekády.
To se nejen nepovedlo, ale federální dluh vzrostl téměř ke stům procent, a dnes tentýž výbor předpokládá do roku 2050 jeho další nárůst na 155 procent. Jde přitom o dlouhodobý trend, se kterým se nepodařilo pohnout ani jedné z posledních tří amerických vlád.
Jen na úrocích z obsluhy takového dluhu podle odhadů na letošní rok USA zaplatí zhruba stejně, kolik zemi stojí financování celé americké armády (přibližně jeden bilion dolarů). Je to také přibližně 13,5 procenta letošního rozpočtu země.
Pokud se nepodaří situaci konečně, a to ideálně rychle, otočit, může ztráta důvěry v americké finance vést k tomu, že investoři začnou požadovat za držení amerických dluhopisů vyšší výnosy kvůli vyšší rizikovosti, což zvedne náklady na současné splátky i další zadlužování ještě více, a USA mohou skončit uprostřed dluhové spirály jako nějaká země třetího světa.
Úkol seškrtat státní schodek se tak i bez možné konspirační teorie stal přirozenou prioritou současné prezidentské administrativy. A ta, zdá se, skutečně dělá, co umí.
Počínaje redukováním počtu státních zaměstnanců, omezováním vojenské pomoci Ukrajině a konče právě svéráznou „on-off“ politikou nových cel se prezidentská administrativa snaží uvedený úkol splnit. K její smůle to nicméně zatím vypadá, že každý jednotlivý krok vedl spíše k přesně opačnému než zamýšlenému efektu.
Foto Daniel Torok, The White House / Wikimedia Commons (Public domain)
Pokud jde o konspirační teorie, na opačné straně politické barikády se v březnu objevila ještě podivnější myšlenka, která tvrdí, že Trump záměrně manipuluje americkým akciovým trhem, aby sobě a svým podporovatelům z řad generálních ředitelů ze Silicon Valley a republikánské části Wall Streetu umožnil nakoupit předtím značně přepálené akcie se slevou.
Dva demokratičtí senátoři dokonce na to konto zaslali v druhém dubnovém týdnu do Bílého domu dopis, v němž žádají o „naléhavé prošetření, zda se prezident, jeho rodina nebo další členové administrativy nezapojili do nezákonného obchodování na základě důvěrných informací“ (takzvaného insider tradingu).
Faktem je, že Trump, který často rychleji mluví, než přemýšlí, podobným úvahám opakovaně nahrál na smeč. Stačí si vzpomenout na jeho slavný post „Je skvělý čas na nákup!!!“ z 9. dubna.
Jen pouhé hodiny po tomto postu americký prezident přispěchal s oficiálním oznámením, že pozastavuje nejtvrdší cla pro většinu postižených zemí, na což skutečně americké akcie zareagovaly dočasným prudkým odrazem.
Do dnešního dne pak například akciový index S&P 500 získává zpět již polovinu toho, co ztratil vlivem vyhlášení celních válek. Pokud by ale opravdu mělo jít o tržní manipulaci s jediným účelem se rychle obohatit, jen těžko se věří tomu, že by se k ní takto okatě a naivně americký prezident sám přiznával.
Jiný pohled na propad
Podle hned několika tradičních ekonomických ukazatelů dosáhlo americké hospodářství svého vrcholu okolo loňských prezidentských voleb a již tehdy se objevovala řada hlasů, které tvrdily, že je trh silně nadhodnocený a dávno by měl projít korekcí, tedy významnějším poklesem (alespoň o deset procent od svého vrcholu).
Co do té doby chybělo, byl významný katalyzátor. Jako jeden z možných se pak uváděl již Trumpův nástup do úřadu, jednoduše proto, že toho nasliboval víc, než by mohl kdokoli v prvních měsících vlády (v takzvaném hájeném období) splnit.
Značná nervozita se ostatně již na začátku února projevila na zakolísání technologických tahounů indexu S&P 500 poté, co Západ nakrátko propadl kouzlu čínského velkého jazykového modelu od společnosti DeepSeek.
Teorii o silně přehřátém trhu by nahrávalo i loňské chování jednoho nedostižného investorského esa. Ještě předtím, než vůbec bylo jasné, kdo v lednu zasedne do Oválné pracovny, se legendární americký investor Warren Buffett se svou Berkshire Hathaway zbavil akcií za 134 miliard dolarů.
The post Je Trumpova chaotická celní politika ve skutečnosti dobře promyšleným plánem? appeared first on Forbes.
