Od McDonaldu po Wendy’s – první práce v rychlém občerstvení jim daly mnohem víc než jen první výplatu.
V létě roku 1980 vstoupil šestnáctiletý Jeff Bezos do restaurace McDonald’s v Miami, vyplnil přihlášku a získal svou první brigádu. „Můj otec také pracoval v McDonaldu, když byl mladý, takže to bylo svým způsobem něco jako iniciační rituál dospělosti,“ říká Bezos.
Jako člen kuchyňského personálu denně zpracoval tři sta vajec, obracel hamburgery a drhl toalety. Když se po podlaze kuchyně rozlil pětigalonový dávkovač kečupu, jeho úkolem bylo všechno uklidit. „V hierarchii jsem byl úplně nejníž,“ vzpomíná.
Ačkoli to mělo daleko k dvacetimilionové svatbě v Benátkách nebo letu do vesmíru, tahle zkušenost ho naučila cenné lekce. „Žádná práce není pod vaši úroveň,“ říká dnes jedenašedesátiletý Bezos a dodává, že lidé by si měli „vytvořit návyk už v raném věku a nečekat na ‚důležitou‘ pozici, aby začali tvrdě pracovat“.
Jeho praxe pod zlatými oblouky v něm také vypěstovala smysl pro systém a naučila ho, jak důležité je udržovat provoz „štíhlý“ a neúnavně se soustředit na zákazníky.
„Už jako teenager jsem viděl, že promyšlený design je to, co brání tomu, aby se všechno rozpadlo,“ říká. „V McDonaldu, když se něco pokazí, okamžitě to pocítíte. To posílilo moje přesvědčení, že proces je důležitý a že dobré systémy mohou každému pomoci dosáhnout mimořádných výsledků.“
V letech, která uplynula od chvíle, kdy Bezos pověsil uniformu McDonaldu na hřebík, využil mnoho z těchto zkušeností, aby pomohl vybudovat Amazon jako největší americkou e-commerce společnost. Pro představu: zaměstnává více než milion lidí a provozuje logistické impérium s působností ve sto pětadvaceti zemích a teritoriích.
„Amazon je organizace řízená poptávkou,“ říká Matthew Davis, který v Amazon Web Services pracuje v oblasti plánování a dodávek pro datová centra.
„V McDonaldu Bezos rozložil poptávku na jednotlivé složky – tři sta hamburgerů znamenalo tři sta housek, tři sta placek masa a tři sta plátků sýra. Totéž děláme v Amazonu. Pokud zákazníci potřebují určitý počet gigawattů, spočítáme, kolik regálů potřebujeme a kolik datových center musíme postavit. Tahle logika pochází přímo z rychlého občerstvení: co potřebujete a jak vám to dodáme co nejefektivněji,“ dodává.
Bezos je nejvýraznějším příkladem malé, ale zajímavé skupiny miliardářů, kteří své první podnikatelské lekce získali pod neonovým světlem rychlých občerstvení. Podle údajů časopisu Forbes si nejméně čtrnáct miliardářů vydělalo první peníze v těchto řetězcích – často trávili dlouhé hodiny smažením jídel, drhnutím toalet a vynášením odpadků za minimální mzdu.

Mezi ně patří i Changpeng Zhao, známý jako „CZ“, zakladatel Binance, který předtím, než začal pracovat na nočních směnách v Chevronu ve Vancouveru, obracel hamburgery v McDonaldu.
Dále také Todd Graves, jenž pracoval v řetězci Guthrie’s specializovaném na kuřecí stripsy, než se osamostatnil a založil vlastní konkurenční síť, či švédský fintechový miliardář Sebastian Siemiatkowski, který si odpracoval své v restauraci Burger King.
Právě tam se Siemiatkowski setkal s budoucím spoluzakladatelem společnosti Klarna, Niklasem Adalberthem, na druhé straně linky.
Roky předtím, než Russ Weiner vytvořil nápoje Rockstar Energy, vydělával 3,50 dolaru (73 korun) za hodinu v restauraci Wendy’s v Kalifornii, kde měl na starosti fritézu a drive-through.
Tehdy patnáctiletý chlapec se styděl nosit uniformu Wendy’s, a tak jezdil autobusem v civilu. Kamarádům říkal, že pracuje v obchodě se sportovními potřebami. Vždy se převlékal až v práci.
Dnes toho lituje. „Nikdy nebývejte příliš hrdí na to, abyste pracovali,“ říká.
Další lekce z dob ve Wendy’s přišla poté, co mu zákazník nechal drobné z objednávky. „Bylo to jen asi 1,50 dolaru (přes třicet korun), ale minimální mzda v roce 1986 byla 3,50 dolaru na hodinu,“ vzpomíná Weiner. Přesto trvá na tom, že tenhle jediný okamžik ovlivnil jeho pohled na peníze i způsob, jakým odměňuje své zaměstnance.
Mark Stevens, rizikový kapitalista, který podpořil vítěze jako Nvidia a LinkedIn, přičítá své „podnikatelské“ nastavení skromnému dětství v Culver City v Kalifornii, kde jako šestnáctiletý vydělával 2,50 dolaru (přes padesát korun) na hodinu smažením cibulových kroužků a hranolků v restauraci Jack in the Box. Tato práce mu vtiskla několik raných lekcí. „Naučí vás to spravovat zásoby a ladit detaily,“ vzpomíná.
Dlouho předtím, než se stal desátým nejbohatším člověkem světa, emigroval Jensen Huang z Tchaj-wanu a v patnácti letech získal práci v restauraci Denny’s v Oregonu, kde myl nádobí, uklízel stoly a čistil toalety – „Na některé z nich prostě nejde zapomenout,“ směje se dnes.
Nakonec se vypracoval na číšníka, přijímal objednávky, servíroval jídlo a naléval spoustu kávy. Huang říká, že mu tahle práce pomohla překonat plachost a potkávat se s techniky v Silicon Valley. Tam v roce 1993, u kávy a laminovaných jídelních lístků, on a jeho spoluzakladatelé vymysleli čip, který umožnil realistickou 3D grafiku na noteboocích, a firmu nazvali Nvidia.
Zatímco Huang, Bezos a další uspěli daleko od restaurací, kde začínali, někteří u nich zůstali — a přesto zbohatli.
Když Peter Cancro, miliardář stojící za sítí Jersey Mike’s Subs, uslyšel, že se prodává malý sendvičový obchod v Point Pleasant v New Jersey, kde od svých čtrnácti let pracoval na částečný úvazek, rozhodl se riskovat.
Cancrovi bylo teprve sedmnáct a nebyl dost starý ani na krájení uzenin (podle federálních pracovních zákonů musíte mít osmnáct). Následující týden zameškal školu a snažil se najít finančního podporovatele, který by mu pomohl obchod koupit.
Po oslovení rodinných přátel nakonec přesvědčil jednoho ze svých bývalých fotbalových trenérů, Roda Smithe, viceprezidenta místní Ocean County National Bank, aby mu půjčil 125 tisíc dolarů (2,6 milionu korun) s úrokem deseti procent.
Více než tři tisíce poboček a hodnota podniku kolem osmi miliard dolarů (168 miliard korun) v době, kdy prodal většinový podíl společnosti Blackstone, později ukázaly, že teenagerská sázka se vyplatila.

Steve Ells vystudoval Culinary Institute of America a pracoval jako zástupce šéfkuchaře v luxusní restauraci, ale právě fastfoodová scéna v San Francisku mu vnukla nápad, z něhož nakonec vznikla síť Chipotle.
Všechno začalo v roce 1993 jako vedlejší projekt poblíž Denverské univerzity, jímž chtěl financovat svůj sen o otevření luxusní restaurace. Dnes je z toho gigant s 3800 provozovnami, který ročně prodá více než miliardu burrit.
Po absolvování Baker University v Kansasu pomáhal čínský přistěhovalec Andrew Cherng svému bratranci provozovat čínskou restauraci a v roce 1972 otevřel se svým otcem malou restauraci v Pasadeně v Kalifornii.
Jeho manželka Peggy, doktorka elektrotechniky, která pracovala na raných projektech rozpoznávání obličeje ve společnosti 3M, trávila noci a víkendy po jeho boku a vítala hosty v restauraci Panda Inn.
Tím položili základy pro svůj řetězec rychlého občerstvení Panda Express, který s manželkou otevřeli v roce 1983 v nákupním centru v kalifornském Glendale. Její technické vzdělání jim dalo velkou výhodu při rozšiřování sítě.
Nejenže přizpůsobila prodejní a analytický software, ale také standardizovala provoz a zavedla manažerský program pro školení padesáti tisíc zaměstnanců. Andrew Cherng však přinesl něco jiného, co se nejlépe naučil ze svých praktických zkušeností.
„Byly noci, kdy jsme neměli žádné tržby, žádné hosty,“ vzpomíná Cherng. To ho naučilo být přizpůsobivý. „Když něco nefunguje, změň to. Dřív jsem neměl rád slevy,“ dodává.
„Ale teď oceňuji moudrost čínského přísloví 薄利多销 (bó lì duō xiāo), které znamená ‚malé zisky, velký prodej‘. Cílem je najít cenovou hladinu, při níž mají zákazníci pocit, že se jim to vyplatí, což v konečném důsledku vede k vyšším tržbám,“ vysvětluje.
Po více než čtyřech desetiletích přináší 2300 restaurací Panda Express roční příjem téměř šest miliard dolarů (126 miliard korun).

Ne každý miliardář vzpomíná na své začátky s nostalgií. V šestnácti letech Shahid Khan, dnes majitel Jacksonville Jaguars, opustil Pákistán a odjel do Champaign ve státě Illinois s pouhými pěti sty dolary (10 500 korun) v kapse.
Jednou z jeho prvních prací bylo rozvážení pizzy pro malý rodinný podnik – „štěrkovnu“, jak tomu sám říká. Nejvíc si pamatuje, jak ošklivě se k němu zákazníci chovali, verbálně ho uráželi a nikdy mu nedávali spropitné. „Nadávky, výčitky, urážky – tomu nevěřím,“ říká. „Jsou lidé, kteří jsou mnohem úspěšnější, například Steve Jobs nebo Elon Musk, a jim to funguje. Ale to není můj styl.“
Všichni miliardáři se shodují v jedné věci: rádi zaměstnají někoho, kdo pracoval v rychlém občerstvení. „Je to prostředí s vysokými nároky na pohotovost,“ říká Stevens, investor rizikového kapitálu. „Jste neustále ve střehu. Pak takové lidi opravdu dokážete ocenit. Je to těžká, náročná práce a celý den jste na nohou. Nevyděláte moc, ale naučíte se vytrvalosti – a ta vám zůstane.“
The post Jejich pracovní život začal v Mekáči. Dnes jsou z nich miliardáři appeared first on Forbes.