Nedávno vyšla již čtvrtá série oceňovaného seriálu Medvěd. Jeho divácká obliba potvrzuje rozmanitost subžánru gastro filmů, které mohou s propojením jídla a kinematografie nakládat odlišnými způsoby.
Menu. Bod varu. Babičky. Šéfkuchař na grilu. Umění jíst a milovat. Jen během posledních pár let vznikla řada gastronomických filmů, jež si zpravidla velmi snadno našly své publikum. Korunu tomu nasazuje Medvěd, který se stal fenoménem seriálové scény, sbírá ocenění Emmy a i díky oblibě chrlí jednu sérii za druhou.
Subžánr food filmů a seriálů je přitom těžce definovatelnou půdou. Byť bylo jídlo součástí kinematografie takřka vždy, vzpomeňme na šlehačkové dorty vrhané do tváře postavám z grotesek, jako s estetickým a pro příběh markantním prvkem se s ním začalo pracovat až během sedmdesátých a osmdesátých let. Co všechno tedy můžeme označovat za food film?
No, ono je to vlastně velmi složité. V akademickém prostoru filmových studií se tématu nikdo komplexně nevěnoval. Z logiky věci by se měl food film točit okolo přípravy jídla, kuchyně, ať už domácí či profesionální, nebo degustace.
Považovali bychom však Pana Wonku a jeho čokoládovnu za food film? Byť splňuje takřka všechny atributy, pravděpodobně bychom ho do stejné škatulky jako kupříkladu líbezné drama Julie a Julia nezařadili.
V tom spočívá krása daného subžánru. I když se filmoví historikové shodnou, že žádný z žánrů nelze ultimátně definovat, food filmy mají umocněný punc nezařaditelnosti a určité prchavosti.
A především v posledních letech se těší rozličné filmy a seriály velkému diváckému úspěchu, přičemž se každý snaží o něco jiného a jídlo využívají jako nástroj sociální kritiky, satiry nebo strašáka poháněcího hektický život.
Odvrácená tvář gastronomie
Typický příklad posledního zmíněného ztělesňuje britský film Bod varu z roku 2021. Ten byl natočen na jeden záběr, upoutaný na perspektivu vystresovaného šéfkuchaře luxusní restaurace.
Zpřítomňoval toxické prostředí gastronomie na pozadí předvánočního shonu. Cílem filmu je akcentovat náročnou a vyhrocenou atmosféru, přičemž skrze náznaky a pracovní interakce odhaluje osobní traumata prací přetížených postav.
Jídlo zde není opojným estetickým prvkem. Tvůrci zaostřují čistě na bublající a nervy čechrající chod kuchyně, kde každou chvíli dojde k osobním výbuchům. Rozkreslují gastronomii obtěžkanou vysokými nároky zákazníků i vedení jako infarktové a vlastně ničím hezké prostředí.
Stejný tvůrčí tým přinesl o dva roky také stejnojmenný seriál, už samotný celovečerní film je založený na krátkometrážním.
V obdobných tendencích se nese i zmíněný Medvěd. Ten neustále osciluje mezi rodinným melodramatem a chodem opečovávaného rychlého občerstvení, jež se vrcholnou gastronomií zdecimovaný šéfkuchař snaží se svými blízkými, leč vztahově problematickými osobami, transformovat.
Seriál jasně načrtává kontrast mezi luxusní gastronomií pro pár vyvolených a tou široce přístupnou, jež se dá také dělat s láskou a poctivě.
Právě návrat ke kořenům je to, co protagonistu žene dál, stejně jako snaha o to být lepší. Příprava jídla, byť náročná a stresová, musí probíhat v sehraném a důvěřujícím týmu, kde se všichni podporují, zároveň si však musí nechat místo pro kreativní individualismus. Seriál prolíná pracovní a osobní linie, stírá mezi nimi hranice. Skrze vaření postavy dochází k seberealizaci i sebeuvědomění.
Vařit může každý
Určitá nostalgie propojená s pokrmy je dalším využívaným a takřka všude se objevujícím motivem. Stačí vzpomenout na pixarovské Ratatouille, kde krysák Remy potvrzuje, že vařit může každý, navzdory svému společenskému původu. Ukazuje, že není velkých ani malých kuchařů, nýbrž jen těch dobrých a zapálených.
Linie s food kritikem, který k jídlu ztratil vášeň, jej pak právě skrze nostalgii otisknutou v tom nejobyčejnějším pokrmu vede k znovuuvědomění hodnot, na nichž si udusanou lásku ke gastronomii vybudoval. Jídlo si spojujeme s příběhy, zážitky i bolestí, zkrátka samotným životem. Můžeme si sice namlouvat, že jde jen o potravu a potřebné palivo, v hloubi duše bychom si ale lhali.
Tento motiv variuje i hořká komedie Šéfkuchař na grilu, kde si vrchní kuchař luxusní restaurace pořídí pojízdné bistro, aby experimentoval s rychlým občerstvením a trávil více času se synem. Vaření je forma umění, nehledě na to, jaké máte k dispozici zázemí a suroviny.
Odlišné přístupy k němu a že nezáleží na tom, zda kuchařku píšete, nebo z ní vaříte, ukazuje zmiňovaný životopis proplétající lidské osudy odlišných generací Julie a Julia.
Jídlo jako sdílená a kolektivní vášeň, vaření může být pro mnohé katarzního rázu, v případě takřka terapeutickou zkušeností. Vykresluje jídlo jako v čase se proměňující sféru, jejíž základy a emocionální hodnoty však zůstávají neměnné. Zároveň film ambivalentně problematizuje formu, jakou je o jídle psáno a referováno, kupříkladu v televizních pořadech.
Opojení i zhnusení jídlem
Uhrančivé pokrmy představují pro kameru lákavý objekt. Vaření a servírování jídla ztělesňující esteticky stimulativní prvek. Příprava jídla může být nasmínaná a sestříhaná s energickou dynamikou nebo meditativně křehkým stylem.
Filmaři nás nechávají uhrančivě slintat nad šťavnatými burgery, případně obdivovat načančané pozlátko vysoké gastronomie, kde každá kapka omáčky a stéblo suroviny na bílém talíři vytváří umělecké dílo.
Jsou ale i tituly, jež nám jídlo záměrně zhnusí. Takové je například surreálné a zároveň naturalistické podobenství Velká žranice z roku 1973.
Ve špinavě probledlých barvách se nesoucí příběh vypráví o čtyřech kamarádech, kteří jedou na svůj poslední víkend v životě. Cíl je jasný – přežrat se k smrti. Režisér Marco Ferreri vyzdvihuje estetiku hnusu a nastavuje dost explicitní zrcadlo konzumní společnosti.
Napíná takřka apokalyptickou představu o přežraném a brzy prasknoucím lidstvu. Jídlo je nástrojem společenské kritiky. Stylistické prostředky jej zbavují chutí a lákavosti. Dělají z něj sebevražedný prvek, z něhož se nám dělá špatně. Satirickou subverzi z oblasti fine diningu pak přináší sociálním hororem odkojená multižánrovka Menu.
Ta na jednu stranu pracuje s uměleckou podstatou jídla, na stranu druhou nemilosrdně tepe naše snobství. Ďábelský kuchař zážitkovou gastronomii bere jako příležitost pro potrestání lidstva, jehož negativní vlastnosti jsou zdrcnuté na archetypální příklady ve zhuštěné skupině osob.
Film pod naleštěnou slupkou ohledává prohnilost a v závěru taktéž ukazuje, že ta pravá krása a podstata se skrývá v obyčejném a s dětstvím spojeném pokrmu.
Bolavá nádhera
V surových konturách se pohybuje také mexicko-americké drama V kuchyni, adaptující stejnojmennou divadelní předlohu. To častuje pracovní vykořisťování migrantů, příšerné pracovní zázemí, absenci svéprávnosti a odpornou realitu turistické metropole. Sociálně-kritickou rovinu propojuje s osobní a takřka shakespearovskou romancí, navíc v ambivalenci podtrhujícím černobílém obrazu.
K něžnosti i niterné bolesti se pak navrací francouzský snímek Umění jíst a milovat, odehrávající se na sklonku devatenáctého století.
V důsledně meditativním tempu rozkresluje mikrosvěty, kde se mlčenlivé postavy vyjadřují vařením. Jídlo zde není předmětem ekonomického zájmu. V idylické tonalitě se akcentuje láskyplná péče, znalosti a klid, s nímž mohou postavy díky luxusnímu prostředí pracovat.
Z české stopy můžeme zmínit surreálné filmy Jana Švankmajera, které jsou naopak fascinované mlaskáním, polykáním a především zažíváním. Jmenovitě film Jídlo, v autorském střihu umocňující lidskou všežravost, přičemž umělecky klade důraz na haptické možnosti filmu a smyslové možnosti kinematografie.
Food filmy jsou zkrátka širokou kategorií. Jídlo vždy souvisí s kulturou, uměním, ekonomií a sociologií. I proto pro filmaře stále představuje lákavou a pro publikum ztotožnitelnou výzvu.
To potvrzuje i fakt, že ačkoli tento subžánr nikdy neprodukoval hromady snímků, je tu s námi tak nějak kontinuálně a stále. A v posledních letech se mu díky výjimečným a do mainstreamu pronikajících titulů dostává potřebné pozornosti.
The post Jídlo jako nástroj kritiky i potěchy. Proč teď tak letí food filmy a seriály? appeared first on Forbes.
