Napjatě očekávaný film Franz od Agnieszky Holland je tu, 25. září vstoupí do českých kin. Jeho režisérka poskytla Forbes Life obsáhlý rozhovor, kde mluví o své celoživotní fascinaci kafkovským dílem i o tom, proč je Franz Kafka překvapivě blízký dnešním mladým lidem. Zmiňuje ale také odvrácenou stranu profese: politické tlaky, jež čím dál neúprosněji zasahují do svobodné tvorby.
Nenápadná lokace, nápadný host. Sedím u rohového stolku pražského hotelu Four Seasons a každou chvíli má dorazit můj vzácný respondent. Agnieszka Holland, režisérka narozená v Polsku, absolventka pražské FAMU, která točila v Evropě i s hollywoodskými hvězdami.
„Máte velmi silný stisk. Neomlouvejte se, já to mám ráda, většina lidí podává ruku jako leklou rybu,“ zdraví mě uznávaná filmařka, dáma v šik kostýmku a výrazných brýlích, jež se před chvilkou dozvěděla vzácnou novinu…
Franz byl vyslaný za Polsko do boje o Oscary. Jak se cítíte?
Ano, před hodinou jsem se to dozvěděla. To je vždycky příjemné – je to takové uznání od kolegů. Nikdy nevíte, jestli má film šanci, nebo ne. Je ale pravda, že z filmů, o kterých se rozhodovalo, ji měl asi největší.
Takže očekávání byla velká?
To je složité. V rozhodování vždy hraje roli politika. Třeba můj předchozí film Hranice, který dostal cenu v Benátkách a měl v Americe nejlepší kritiky, jaké jsem kdy dostala, Poláci na Oscary nepřihlásili z politických důvodů (film pojednává o syrských uprchlících, kteří uvízli na hranicích mezi Polskem a Běloruskem a jež si vojáci z obou zemí mezi sebou nemilosrdně „přehazují“ tam a zpět, pozn. red.). Byla v tom i korupce… No, prostě to nebylo čisté. (Holland rázně utne odpověď, je vidět, že v tématu nechce pokračovat, pozn. red.)
A u Franze?
U Franze je to příjemné. Jakmile to je čisté, jakmile v tom není jakási zvláštní politika, tak je to vždy úspěch. Přece jen je to skvělá propagace filmu. Testem je pro nás vždy festival v Torontu, kam snímky často putují před Oscary. Franze jsme tam promítali před pár dny. A líbil se.
Většina kritik – vlastně skoro všechny, až na jednu – byla velmi pozitivní. A publikum to také přijalo vřele. Takže torontským testem jsme prošli. To bylo dobré znamení. Víte, Toronto je pro filmaře, producenty a distributory důležitý festival. Lidé tam mají jinou citlivost. Trochu evropskou, ale zároveň velmi americkou.
A v době našeho povídání se chystáte i na festival v San Sebastiánu, že?
Ano, určitě. To je můj milovaný festival. A vůbec první festival, na který jsem kdy jela, respektive na který se mi za totality podařilo vycestovat… Moje první cesta na Západ. Dodnes mám odtamtud úplně neuvěřitelné vzpomínky. A ráda se na festival vracím. Vždy je tam skvělé publikum – vřelé a entuziastické. Je to úplně jiný festival než ten v Torontu.
V čem?
San Sebastián – to je slavnostní atmosféra červených koberců, kdežto Toronto je trh. Za novými filmy tam přijíždějí lidé z branže: distributoři a kritici. To je samozřejmě výborné publikum, ale nejde tam o zážitek. V Torontu se filmy prodávají a nakupují. Punc slavnostních premiér tam však nenajdete. Nevynášejí se tam šaty na červený koberec, tahle festivalová kultura se s Torontem vůbec nepojí.
V minulosti jste točila i v Hollywoodu. Režírovala jste Leonarda DiCapria či epizody slavných seriálů, jako jsou Odložené případy nebo Dům z karet. V čem spatřujete největší rozdíl mezi evropským a americkým filmovým průmyslem?
To se mění. Zažila jsem období největší hollywoodské slávy, kdy tam bylo hodně peněz. Tedy dobu, kdy Hollywood vydělával víc na americkém trhu než na světovém. A já to měla ráda, mělo to takovou identitu.
Jak to myslíte?
Svým způsobem bylo americké kino nejvíce americké, když nebylo tak světově úspěšné. Pak Američané přišli na to, že si na světovém trhu přijdou na větší peníze než na domácím. A tehdy ztratila americká kinematografie vlastní americkou totožnost. Navíc některé žánry v podstatě zmizely: černý film nebo westerny či klasická americká politická a společenská dramata. Přibylo marvelovek a romantických komedií, protože ty jsou srozumitelné všem divákům na světě.
Při pohledu na festivalové programy nebo kandidáty na Oscary je zřejmé, že evropské produkce začínají být zajímavější než americká studia.
Myslím, že to začalo už zkraje 90. let, kdy se tradiční americké kino, reprezentované třeba Francisem Fordem Coppolou nebo Martinem Scorsesem, pomalu vytratilo. Zmizely filmy, které byly vzrušující, divácky atraktivní, ale zároveň velmi ambiciózní. Přesunuly se do pokrokových televizí jako HBO nebo AMC. Americké kino se od té doby v podstatě už nikdy tak úplně nevzchopilo.
A evropské?
To se mezitím stalo především festivalovým zbožím a začalo se mu pomalu zase dařit. Dnes už je při pohledu na festivalové programy nebo kandidáty na Oscary zřejmé, že evropské produkce začínají být zajímavější než americká studia. Navíc mají větší nezávislost. Přece jen jsme v Evropě méně závislí na penězích. Na druhou stranu to nikdy není jen dobře, protože jsme pak závislí na veřejných fondech a grantech, kde vždy hraje roli politika.
V Evropě se u větších snímků stala základem financování koprodukce. I váš nejnovější snímek Franz vznikl ve spojení tří zemí: Česka, Německa a Polska. V čem je to výhodné a v čem naopak moc ne?
Jen pro pořádek: z finančního hlediska bylo největším producentem Česko. Na druhém místě bylo Polsko, na třetím Německo. Organizačně to není výhodné vůbec. Finančně je to složitější, než když točíte v jedné zemi za jedny peníze.
Ale situace je bohužel taková, že možnosti financování jsou v jednotlivých zemích velmi omezené. Takže jakmile chcete pracovat s větším rozpočtem, natočit něco spektakulárnějšího, složitějšího, bez koprodukce se v Evropě neobejdete.
Na druhou stranu v případě Franze se patrně jedná také o kreativní volbu, nebo ne? Kafku zde ztvárnil německý herec Idan Weiss, novinářku Milenu Jesenskou česká herečka Jenovéfa Boková.
Ano, přesně tak. Rozhodli jsme, že se ve Franzovi bude mluvit německy a česky, jak tomu bylo ve skutečnosti. Chtěli jsme točit převážně v Praze, ale i v Terezíně a na pár místech v Německu. V Polsku jsme snímek zejména postprodukovali.
A máte pravdu – z kreativního hlediska šlo navíc o mezinárodní tvůrčí tým. Já jsem Polka, scenárista Marek Epstein je Čech (dvojice spolupracovala již na snímku Šarlatán, pozn. red.), kameraman Tomasz Naumiuk je Polák a skladatelé, jejichž hudba ve filmu zazní, pocházejí rovněž z Polska. Z Německa jsme zase obsadili většinu herců a hereček.
Je pro vás důležitá otázka identity? Pocházíte z Polska, vystudovala jste pražskou FAMU, točíte po celém světě…
Mám několik identit. Jsem Evropanka s evropskou vírou: věřím, že kontinent je naše největší šance. Když o tu jednotu, o evropanství, přijdeme, ztratíme toho strašně moc. Ale bohužel přesně to se nyní děje.
V osobnější rovině je pro mě nejdůležitější polská identita. Polsko je země, kde jsem se narodila. Země, jejíž kulturu znám nejlépe a která je mi nejbližší. A polština je řeč, již ovládám nejlépe. Mnoho věcí je mi ale bližších v české než polské kultuře.
Co máte na mysli?
Co se týče Prahy – strávila jsem tady hodně let, ale těch pět během studií mě změnilo navždy. Byla jsem tak mladá, když jsem přijela do Česka… Místní kinematografie byla tehdy na vrcholu, ale na druhou stranu přišlo pražské jaro a normalizace. To byly velmi formativní zkušenosti a s Čechy si budu už vždycky blízko. Prostě se tu cítím jako doma. Roli samozřejmě hraje i to, že velmi dobře znám místní kulturu a literaturu.
Kdy jste poprvé četla Kafku? Vzpomenete si, které dílo jste četla jako první?
Bylo mi čtrnáct. Jako první jsem četla Proces. Pak Proměnu a posléze Dopisy Mileně – ty mi Franze přiblížily nejvíc. Ne Kafku, ale Franze. Od té doby k němu mám velmi niterný vztah. Franz mě jako člověk dojímá. Kafkova literatura se mi někdy trošku vzdálí, ale dnes jde najednou zase s dobou a zní mocně a urgentně.
Kafka byl podle vás mimo jiné velmi úzkostný člověk, který nejedl maso a měl rád zdravý životní styl – to mi zní trochu jako většina dnešních mladých lidí…
Přesně tak. Najednou jsem ve svém okolí potkala mezi mladými hned několik Franzů. A to včetně hlavního herce Idana Weisse, který se Kafkovi podobal nejen fyzicky, ale i charakterem – mají takové zvláštní duševno, drží se stranou.
Čím více deníků a dopisů jsem přečetla , tím mi bylo jasnější, že Franz Kafka byl jako dnešní mladí lidé, ti, o kterých se říká, že jsou neurotičtí, na spektru. Ve smyslu, že jejich mozek funguje jinak, že jinak komunikují. A takový byl i Kafka. Nezařaditelný. Bez jasné totožnosti, bez společnosti. Ale na druhou stranu byl hravý a vtipný. Ve filmu jsem chtěla prolomit stereotyp, jejž jsme si kolem Kafky vybudovali.
Vy sama rozlišujete Franze-člověka od Kafky-literáta, jak se liší?
Kafka existuje pro všechny. Každý má svého Kafku, každý na něj má nějaký názor. Nebo na něj nemá názor, ale ví o něm. Někdy je Kafka také brand, komerční zboží. Nebo Franz Kafka – velký spisovatel 20. století, existencialista pracující s motivy odcizení či zdehumanizovaného kapitalismu.
V Československu se mu dostalo uznání, po převratu byl paradoxně v podstatě na indexu, jeho dílo rehabilitovalo až pražské jaro, za normalizace zase zmizel coby buržoazní zvrhlík. A pak přišel kapitalismus a svoboda podnikání. A najednou se Kafka prodával – a prodává se dodnes – lépe než Švejk.
A kdo je Franz?
Franz je nesmělý a utrápený. Je velmi křehký a určitým způsobem slabý. Ale na druhé straně v sobě ukrývá obrovskou sílu, která mu dodává odvahu dělat to, co si usmyslí. Nelze nikam zařadit, stojí stranou všem konvenčním škatulkám.
A přesto, že nic z toho jsem v 60. či 70. letech, když jsem četla jeho dílo, nevěděla, tak přesto jsem k němu cítila takovou blízkost. Jako kdybych se o něj měla postarat, pomoci mu. Dnes už vím, že jsem tehdy vycítila to, jak je jiný a že v tom tkví jeho největší slabost a síla zároveň.
I proto jste se rozhodli pro nelineární vyprávění, jakousi filmovou mozaiku?
Ano, věděla jsem, že chci mít ve filmu obě jeho polohy. Musím tam mít Franze, a být mu co nejblíže. Ovšem ne od začátku. Musím se k němu dostat postupně. Ke zpočátku nesympatickému podivínovi se přibližujeme krůček po krůčku. Jenže Franz Kafka neexistuje pouze ve své době. My v našem světě jsme ti, kdo ho dnes pozorují. I to jsme chtěli vyprávět.
Od začátku jsem věděla, že by to mělo být puzzle, mozaika, fragmenty… To je riskantní rozhodnutí. Protože, když skládáte puzzle, které nemá dopředu daný tvar, nic vám nezaručí, jestli z toho nakonec vznikne vůbec nějaký obraz. Na druhou stranu je to strašně vzrušující. Nadto jsem věřila, že to bude intelektuálně čestné. Že právě Kafka si zaslouží, abychom na sebe takové tvůrčí riziko vzali.
Kafkovo dílo bylo tolikrát interpretováno a analyzováno, že najít pod tím vším „toho pravého Franze Kafku“ patrně vyžadovalo nemalé úsilí. Četla jste ho, byla jste v kontaktu s rodinou jeho sestry… Tak jaký byl ten váš klíč ke Kafkovi?
Neexistuje jediný klíč k pochopení Kafky a jeho díla. Bylo jich mnoho. V 80. letech jsem v Polsku pro tamní televizi udělala adaptaci Kafkova Procesu. To byla zásadní práce pro můj vztah s Kafkou. Protože adaptace takového románu, a ještě tak tajemného, od tvůrce vyžaduje absolutně jej dekonstruovat. A díky tomu najít způsob, onen klíč, jak dostat román na obrazovku.
Tehdy jsem si myslela, že jsem ho našla. A i dnes jsem přesvědčená, že to je zdařilá adaptace, ale zároveň jsem dávno pochopila, že je to pouze jeden z možných přístupů, jak na román nahlížet. Otevřel mi dveře ke Kafkovi, ale dnes, kdybych je chtěla odemknout stejným klíčem, už by nefungoval.
Chtěla jste už tehdy točit o Kafkově životě?
To ne, takhle jsem nad tím v té době nepřemýšlela. Ke Kafkovi mě to táhlo, měla jsem k němu vždy blízko. Ale odvahu zkusit o něm točit jsem dostala, až když jsem mluvila s producentkou Šárkou Cimbalovou a scenáristou Markem Epsteinem, s nimiž jsem natáčela Šarlatána. Tehdy jsme se shodli, že nastal okamžik, kdy si můžeme začít pomýšlet na Kafku, kdy si můžeme dovolit pokusit se o něm vyprávět. Pak jsem tlačila na Marka, aby neměl strach.
Strach?
Marek o tom námětu nebyl přesvědčený. Ale víte… On je vůbec trochu úzkostlivý. A často mi říká, že nic neví a nic neumí…
Možná ideální scenárista pro film o Kafkovi.
Ano, to rozhodně. Jeho první návrh byl ale takový klasický scénář. Jakýsi fragment Kafkova života okolo zasnoubení se s Felicií Bauerovou. To mě nepřesvědčilo. Diskutovali jsme, ukázala jsem mu pár inspiračních snímků… No a on se do toho pak vrhl a přečetl od Kafky všechno, co mohl.
Já sama jsem toho tolik nečetla. Nebo četla, ale průběžně během posledních 60 let. Někde v hlavě jsem to všechno pořád měla. Marek Epstein si tam musel proklestit svou vlastní cestu. Od první verze scénáře po tu poslední, kdy jsme si řekli: „Máme to.“
Jak jste to poznali? Co to bylo za okamžik?
To je velmi intuitivní. Prostě to čtete a najednou vás to vzrušuje, skládá se to dohromady. U takového konceptu ale vzniká film pochopitelně až ve střižně. Mám štěstí, že můžu pracovat se skvělým střihačem Pavlem Hrdličkou. Je kreativní, odvážný – podle mě jeden z nejvýraznějších evropských střihačů.
Do natočeného materiálu jde nekompromisně a často v něm objeví něco, co není na první pohled vidět. Právě na Kafkovi mohl mnohé vyzkoušet a nabídnout: emoce, rytmus, asociace… Dokonce jsme s Pavlem v určitou chvíli pozměnili celkovou dramaturgii, protože to, co fungovalo na papíře, na plátně prostě nevyznělo.
Dramaturgii?
Točit takový fragmentární snímek je vlastně jakási technicky umělecká práce, kde poučky z filmových učebnic neplatí. Vše závisí na intuici. Nějaký polský kritik napsal, že ten film je jako vlak, který běží, a vy musíte běžet za ním a chytit se. Někdo se možná ani nechytí.
V takovém rytmizovaném patchworku je, předpokládám, důležitá hudba. Jak jste s ní pracovala?
Nejdříve jsem začala spolupracovat s jednou undergroundovou rockovou skupinou. Trupa Trupa se jmenuje. Jde o polskou kapelu, známou hlavně v Anglii a Spojených státech. Jejich lídr je básník, uznávaný filozof a velký zastánce Kafky.
Ta hudba je nekonvenční. Poslali nám instrumentální verze a Pavel Hrdlička, který je sám hudebník, si s tím ve střižně začal hrát. Zjistili jsme, že to skvěle pasuje. Od toho jsme se odrazili. A pak se k tomu přidal můj synovec, hudební skladatel Antoni Komasa-Łazarkiewicz se svou manželkou, velmi talentovanou zpěvačkou. S hudbou, kterou jsme použili, vstoupili do dialogu a myslím, že to funguje. Ten rockový odstín tomu někdy dodává takovou zvláštní energii.
V branži jste 50 let. Co se za tu dobu ve filmařině nejvíc změnilo?
Teď po covidu máme krizi, především návštěvnosti. S nárůstem streamingových platforem a bobtnajícím množstvím audiovizuálního zboží, které je dostupné pořád a všude. Chybí nám odvaha točit o věcech, jež jsou kontroverzní. Navíc dnes je společnost politicky a kulturně polarizovaná, jedni nenávidí druhé. Kontroverzní je pak všechno. A když tomu budete vzdorovat a natočíte něco výrazného, okamžitě ztratíte půlku publika.
Mluvíte o Hranici?
Ano, třeba o Hranici. Ale takových hraných filmů, jako je Hranice, je málo. Dnes na ně nikdo nechce dát peníze. Všichni se bojí.
Vy se nebojíte?
Ne, já se takových věcí nebojím. Odvyprávět ten příběh jsem v daném okamžiku považovala za svou povinnost. Dělala jsem několik filmů o různých zločinech proti lidstvu, jako je holokaust či hladomor. A když najednou vidím, že k tomu zase spějeme, musela jsem to říct. Hraný film je důležitý způsob komunikace s divákem – o politice, o nejbolestivějších tématech současnosti. Oproti dokumentu si nedrží objektivní odstup.
Foto David Turecký
Pociťujete v průběhu let proměnu profese pro ženy–filmařky? Přece jen v době, kdy jste začínala, jste byla jednou z pouhých pár tvůrkyň–žen…
Nevím, jestli v tomto ohledu nejste v Česku trochu pozadu. Vždyť už před půlstoletím jste měli jednu z největších a nejodvážnějších žen v oboru – Věru Chytilovou. V té stejné době byla ve Francii ještě Agnès Varda – podle mě jedna z top postav světového kina.
Obě byly o generaci přede mnou. A představovaly pro mě důležité vzory. Když jsem začínala, byla jsem v Polsku v podstatě jediná žena-režisérka. Bylo jich pár, které dělaly tvorbu pro děti. A tvořit pro děti je důležité, ale mnohé z nich tam byly zatlačeny. A dnes je v Polsku asi patnáct úspěšných režisérek, to je velká změna. Mám kolem sebe kolegyně, často velmi mladé. Snažím se s nimi spolupracovat a podporovat je. Třeba Hranici se mnou režírovaly dvě mladé polské režisérky.
Máte už v hlavě další téma, které byste chtěla natočit?
Hledám teď nějaké současné. Ráda bych udělala minisérii. Nevím ale, kdo by ji financoval. To, co se děje se světem, mě velmi rmoutí. Dnes vzniká mnoho dystopií. Ten žánr teď frčí, ale když se podíváte na americkou politiku, tak dystopie se tam v podstatě odehrává dennodenně.
Myslím, že bychom naopak potřebovali nějakou utopii. Falešných proroků je všude plno, chtělo by to nějakého skutečného. Hledám nápad, kde bych mohla ukázat, že pořád existuje nějaké světlo, naděje. Ovšem ne naivní, ale skutečné. Nové evangelium, řekněme. Zatím se mi to nepodařilo, ale snažím se.
The post Kafka je jako dnešní mladí lidé. Křehký, a přesto silný, říká Agnieszka Holland appeared first on Forbes.
