Jak by svůj vztah se starším mužem popsala dvanáctiletá Dolores Haze – slavná Lolita z Nabokovova románu –, kdyby konečně dostala šanci mluvit? Debut Sorry, Baby od režisérky a herečky Evy Victor přesouvá její příběh do současnosti. A daří se jí to podobně jako hlavní postavě disertační práce – na jedničku s hvězdičkou. S přesností, citem i humorem.
Představte si následující situaci – a věřte, bude se vám zamlouvat. Jste bohem políbení. Na co sáhnete, to vám jde od ruky. Ještě vám nebylo třicet, život máte před sebou. Kariéra se střemhlav řítí směrem, jejž jste si sami v ještě ranějším mládí předsevzali.
Vynikáte v inteligenci i atraktivitě. Ta story je zkrátka o vás, avšak zarytá sebekázeň i laskavost nedovolí, aby vám povšechná pozornost přerostla přes hlavu.
Taková je startovní pozice hlavní hrdinky dramedy Sorry, Baby, jež právě vstupuje do českých kin. Distributorem je americké filmové studio A24 – pod zavedenou artovou značkou, mimochodem pojmenovanou podle stejnojmenné italské dálnice, vznikla například oscarová satira Všechno, všude, najednou.
A zdá se, že i v případě distribučního snímku Sorry, Baby půjde o úspěch. Debutující režisérka Eva Victor s ním totiž na letošní přehlídce Sundance už sklidila cenu Cena Walda Salta za nejlepší scénář k hranému filmu.
V bezmála dvouhodinovém satirickém dramatu vypráví až děsivě skutečný příběh o žité a – jak zazní v jedné scéně – snad až příliš univerzální ženské zkušenosti. Victor příběh nejen napsala a zrežírovala, sama též – mistrně, dodávám – ztvárnila hlavní postavu Agnes.
Americká herečka původem z Paříže dosud účinkovala například v nejnovějších sezonách seriálu Miliardy – v tuzemsku dostupném na HBO Max či Skyshowtime. V Sorry, Baby však jasně dokazuje, že bez váhání utáhne i titulní roli celovečerního dramatu.
Od Lolity k #MeToo
Děj tu je oním přiznaným převyprávěním Lolity, románu ruského prozaika Vladimira Nabokova. Tentokrát ovšem s tím rozdílem, že příběh vypráví sama Dolores Haze alias Lolita.
U Nabokova jde o pohled stárnoucího intelektuála Humberta Humberta, nespolehlivého vypravěče, jenž ospravedlňuje – ve skutečnosti jde o ironii a promyšlenou společenskou kritiku – svůj mocenský vztah s dvanáctiletou dívkou.
„Dolores, dušinko! Není ti devět, ale skoro třináct, a neradil bych ti, abys v sobě viděla moji pašovanou otrokyni.“
Dnešní „Lolitě“, protagonistce Sorry, Baby zvané Agnes, ale dávno není dvanáct let. Ta coby pozdní dvacátnice přichází do bytostně současného světa, v němž se chápání problematiky zneužívání moci od padesátých let dvacátého století radikálně proměnilo.
„Líbí se mi, co je v knize řečeno, ale příčí se mi způsob, jakým je to prezentováno,“ komentuje Nabokovovu rétoriku jedna z postav.
Eva Victor zde dnešní společnost vykresluje jako tu, jež v poslední dekádě díky globálnímu hnutí #MeToo poznala, že nerovnost v postavení rozhodně není dána pouze rozdílným věkem, ale že stejným dílem k ní přispívá také hierarchie ve společnosti, škole i na pracovišti i veškeré nerovnosti příležitostí, příjmů či sociálního kapitálu.
A činí tak s radikální upřímností postav ze seriálu Girls Leny Dunham, onoho „spirituálního sequelu“ Sexu ve městě. Ostatně v éře Girls sama Victor pracovala jako redaktorka satirického feministického webu reductress.com.
V Sorry, Baby však dějištěm není Manhattan ani Brooklyn, ale ospalé univerzitní městečko. To je zasazené do citelně nehollywoodské pastelové estetiky nápadně evokující romány irské spisovatelky Sally Rooney.
Agnes zrovna dokončuje postgraduální studium a – jak již bylo řečeno – činí tak bez větších obtíží. Oproti tomu její blízká přítelkyně a spolubydlící v jedné osobě Lydia (Naomi Ackie) i soutěživá Natasha (Kelly McCormack), ono démonické alter ego, s vlastními disertacemi zápasí o poznání více.
Agnes jde zkrátka vše hladce. Tedy až do chvíle, kdy je sexuálně napadena blízkým člověkem. Následující kapitoly – děj je tu s úctou ke svému knižnímu předchůdci rozdělen celkem do pěti – odvíjejí nejrůznější aspekty Agnesina života, do nichž prožité trauma promlouvá.
Filmařka tak nastiňuje možnou odpověď na otázku: Jak se náš život změní poté, co prožijeme něco ošklivého? A jasné je jediné: radikálně. V podání Victor se prožitý otřes stává především novou součástí nás samých. Ožívá v nás a ve velké míře nově předurčuje náš život.
Na základě takového zranění se nově rozhodujeme, nově se bojíme, nově se vyjadřujeme, měníme své plány na budoucnost, jinak prožíváme každodennost… Zkrátka se s prožitou bolestí postupně učíme nějak žít. Zbavit se jí totiž už nikdy tak docela nemůžeme.
Své o tom věděla už devadesátková protagonistka Laura Palmer ze slavného surreálného hororového seriálu Twin Peaks. Ta se však vyrovnává především s tím, aby to, co zažívá, pojmenovala pravým jménem – znásilnění. Oproti tomu si je Agnes své situace plně vědoma od samého počátku.
Její případ je učebnicový. Napadena byla člověkem, jemuž plně důvěřovala a o jehož obdiv sama stála, který ji sám sexuálně přitahoval a který ve vztahu k ní zaujímal výhodnější mocenské postavení.
Foto VVS Films
Foto VVS Films
Foto VVS Films
Foto VVS Films
Navíc je divák samotného napadení „ušetřen“. Victor zde umně pracuje s narativní výpustkou, a k vyřčení těžko sdělitelného jí tak stačí jeden statický záběr na budovu, kde k útoku dojde, následovaný čelním pohledem na hlavní hrdinku, jak řídí vůz a vrací se domů, i když společně s publikem tuší, že nic už nikdy nebude jako dřív.
Neboli v poetickém podání autorky – že cesta k opětovnému pocitu bezpečí bude trvat až do konce života.
Divák si tak musí vystačit, tak jak tomu u podobných útoků bývá i v reálném životě, „pouze“ s Agnesiným svědectvím. Ta navíc – opět zcela v souladu se skutečností – celou věc zdaleka nepopisuje jako „jasné a přehledné znásilnění“. Je zmatená, v její výpovědi jsou mezery, a „navíc“ sama část intimních interakcí iniciovala.
Když osvěta nestačí
V příběhu Victor díky současné osvětě a zavedení nejednoho opatření ochraňujícího přeživší sexuálních útoků – například zřízení pozice ombudsmanů či proškolení lékařského personálu – všichni kolem protagonistky včetně jí samotné dávno vědí, jak se v dané situaci zachovat.
Všichni, od nejlepší kamarádky po náhodného kolemjdoucího, jsou poučeni, už poznali, že jakýkoli nekonsenzuální pohlavní styk je sexuálním napadením, i to, jak vypadá následná panická ataka a jak ji zvládnout. Vědí, k jakému doktorovi zajít i komu co nahlásit.
U nejlepší přítelkyně lze navíc vždy najít útěchu. Pravda, tu okamžitou ukojí nejlépe haptické vjemy jako mazlení zbloudilých koťat či kolébání vypůjčených novorozenců.
Jenže samotná osvěta není zárukou, že se takové situace nebudou dít, a už vůbec nic nám negarantuje, že nevznikne doživotní trauma.
Takže jakou úlevu skýtá celospolečenská informovanost? Pomůže nám po prožitém traumatu snadněji usnout? Předejde prohloubení našich úzkostí? Usnadní nám znovu navazovat blízké, ba i sexuální vztahy? Budeme moci setrvat ve stávajícím zaměstnání? Zvládneme se i s vědomím, že vlastní děti před podobnou bolestí nikdy nedokážeme ochránit, přece jen zhostit mateřské role, pokud budeme chtít?
To jsou jen některé z otázek, jež si režisérka v Sorry, Baby klade. Palčivě z nich pak vystupuje především ta o společenské odpovědnosti: Jak zkušenost se sexuálním napadením ovlivňuje naši schopnost nezávisle rozhodovat o (ne)vině druhého člověka? V případě amerických občanů a občanek jde o jejich zákonnou povinnost usednout v porotě u soudu.
Foto Aerofilms
Victor se tu sama odvolává k patrně nejslavnějšímu soudnímu dramatu Dvanáct rozhněvaných mužů, kde jsou postupně odhalovány sociální předsudky a vnitřní motivace, jež porotcům znemožňují hlasovat nezávisle.
Dokážeme kvůli psychické újmě dokonce zabít? Zvíře? A člověka? Obdobným dilematem se nedávno v románu Kde zpívají raci zabývala třeba americká spisovatelka Delia Owens.
Samozřejmě to ale není pouze otázka občanské poroty, i soudce či soudkyně může v jejich úsudku ovlivňovat jejich traumatická zkušenost, jak dokládá například monodrama Na první pohled australské dramatičky Suzie Miller, uváděné nyní v pražském Švandově divadle v titulní roli s Marií Štípkovou.
A navzdory množství děl, která se – a v poslední době čím dál více z ženské perspektivy hlasem ženských tvůrkyň – věnují tématu sexuálního napadení, je film od Victor výjimečný v tom, že se zabývá zejména tím, co se potom stane s naším životem, jak prožitá bolest promění nejen naši každodennost, ale i hodnotový rámec.
Příběhu Evy Victor dominuje drsná realita sexuálních útoků: jejich dopad je absolutní a nezhojitelný. Tím se jí snímek podařilo povýšit o zcela zásadní vrstvu, již absolutní většina podobně tematicky zaměřených děl postrádá.
A to včetně nedávného lídra veškerých tuzemských filmových diskusí, snímku Sbormistr, inspirovaného případem sexuálního predátora Bohumila Kulínského ze sboru Bambini di Praga.
Nezbývá než doufat, že výrazný debut Evy Victor je pouze první kapitolou jejího vlastního filmařského příběhu i těch, které nám bude chtít nadále vyprávět. Její bolestná perspektiva plná ostrovtipu citlivě přináší důležité sdělení, jež rozhodně stojí za vyslechnutí.
The post Když Lolita promluvila. Film Sorry, Baby přepisuje klasiku pohledem #MeToo appeared first on Forbes.
