Vojtěch Kotek se vrací na obrazovky jako hradní pán v druhé sérii reality show Zrádci i jako farmář ve vlastní dokureality. V rozhovoru mluví o tom, proč by si televizní „městečko Palermo“ sám nejraději zahrál, jak se dostal k farmaření na Orlíku a jak se vyrovnával s ranou slávou.
V jednom z prvních zářijových dnů slunce zatím neztrácí na síle. Na pražských Vinohradech ve stínu slunečníku na zahradě kavárny Vila 63 naproti mně sedí Vojtěch Kotek. Ve výrazném kovbojském klobouku působí šťastně a unaveně zároveň.
A není divu, kromě herecké a režijní práce se nedávno pustil také do farmaření. A z rozhovoru bylo znát, že právě vlastní biofarma a syn Hubert jsou momentálně životním motorem herce, jehož proslavila komedie Snowboarďáci, ale teenagerskou slávu úspěšně přenesl i do dospělosti.
Uznání letos sklidil za roli Karla Gotta ve snímku Duchoň a nyní se chystá na návrat do moderátorské role v druhé řadě reality show Zrádci, která na Primě začíná 7. září. Ta si vydobyla takřka kultovní status: nestala se masovým hitem jako první řada VyVolených, zato si ale získala věrné fanoušky, kteří na sledování jejího finále vyprodali kinosály po celé republice.
Zásluhu na úspěchu má kromě atraktivního formátu a režijního vedení Markuse Kruga také charismatický Kotek v roli průvodce.
Kdybyste dostal nabídku, jestli si Zrádce chcete zahrát, šel byste do toho?
Rozhodně.
A do jiné reality show? MasterChef či Survivor? Tuším, že už jste nějakou nabídku dostal…
A víte, že nedostal? Respektive jednu ano. Do StarDance, ale tam jsem nechtěl. Kdybych ale předtím, než jsem měl syna, dostal nabídku do Survivora, zmizel bych na ty dva tři měsíce s čistou hlavou. Teď už to ale nejde. Ale lákalo by mě to.
Tento týden vychází první díl druhé série Zrádců, kde účinkujete coby moderátor – hradní pán Křivoklátu. Byla to vaše první reality show?
Ano. Nebo takhle – předtím jsem na Primě dělal ještě Mistry dílny (2021, pozn. redakce). Byl to pokus udělat MasterChefa pro kutily, ale úplně se to nepovedlo, jak jsme si představovali. Ale bavilo mě to. Já mám vůbec reality show rád.
To je ale poměrně široký žánr.
Máte pravdu. Reality show dřív v Česku znamenala VyVolení nebo Big Brother. Ale mě moc nebaví sledovat někoho zavřeného ve vile. Naopak na soutěžní formáty se koukám rád. Vždyť to jsou příběhy plné reálných lidí a emocí, o kterých by šlo kolikrát i „točit filmy“. Abych to shrnul: rozhodně nemám k reality show odpor. Navíc ten žánr jako takový se ve světě v poslední době hodně proměnil a posunul. A dělají se už tak dobré věci, jako jsou třeba Zrádci. Podle mě skvělý formát.
A jak to vůbec bylo s vaší účastí ve Zrádcích? Během podcastů na vašem YouTube kanále, kde účinkujete s Markusem Krugem, jste přiznal, že přijetí nabídky bylo poměrně komplikované.
Přesně tak. Já jsem totiž v době natáčení první série měl dělat něco úplně jiného. Nevěnoval jsem tomu pozornost, protože jsem od začátku věděl, že to časově nedám. A když jsem pak najednou mohl, bylo natáčení na spadnutí a já to už vůbec neřešil.
Prezentoval jsem tehdy Primě svůj projekt Farma. Přišli za mnou se slovy: „Vojto, máme pro vás nabídku, možná už se k vám dostala. Jde o reality show, točí se sice už za chvilku, ale nešel byste do toho? Skvěle byste se tam hodil.“ A tehdy jsem se poprvé podíval na britské Zrádce.
Co jste na ně říkal?
Že by mě to bavilo dělat. Pak jsem našel sestřih různých moderátorů a moderátorek, zkoumal možnosti, kudy se do toho pustit. Zprvu mi to přišlo jako brnkačka.
Vždyť ta Claudia (moderátorka britské řady Claudia Winkleman, pozn. red.) má jeden výstup ráno, druhý odpoledne na misi a třetí večer u kulatého stolu a na konkláve. Bude se točit na Křivoklátě, s režisérem Markusem Krugem prý budeme bydlet v domku se zahradou. Maloval jsem si, jak tam pojedu se ženou a malým synem, od kterých vždy jen na chvilku odběhnu na hrad.
Asi to takhle nakonec neprobíhalo…
Vůbec. Rodiny jsme za dva dny poslali domů, nemělo to cenu. Ale jsem rád, že mi to doma prošlo. Zrádci baví i moji ženu. Ale samozřejmě ji někdy taky štvou, protože těch věcí, které se s tou prací pojí, je strašně moc.
Myslíte váš YouTube kanál, jehož cílem bylo vytvořit kolem Zrádců fanouškovskou komunitu? S tím jste ale spolu s režisérem Markusem Krugem přišli sami, ne? Zároveň tvůrčí tým Zrádců vytvořil kanál na Discordu, kde čile diskutovali fanoušci, štáb i jednotliví účastníci…
To je pravda. Chtěli jsme novému formátu na začátku pomoct. Teď s druhou sérií už to ale vlastně spíš dělat musíme, diváci by jinak byli zklamaní. Na servis, který jim k sérii poskytujeme, už si zvykli (jedná se zejména o podcasty s komentářem k jednotlivým dílům a rozhovory s vyřazenými hráči, pozn. red.). Zkrátka: hrozně hodin další práce.
Zrádci jsou fanouškovsky vděční – motivují hráče i diváky k vytváření nepřeberných teorií a domněnek. My jsme pak jen vytvořili prostor k jejich sdílení. Síla komunity na Discordu mě překvapila. Díky ní se virální meme šíří internetem a Zrádci se tak dostali k dalším a dalším lidem.
Show kolem sebe sdružila zapálené fanoušky, nerdy a detailisty, kteří nám nic nedají zadarmo. Když točíme rekapitulace jednotlivých dílů, sedím u toho s papírem a tužkou v ruce a minutu po minutě si dělám poznámky. Upřímně: sám jsem šťoura a rozborista, co tam chce mít všechno.
V čem se moderování Zrádců liší od běžné moderace?
S nadsázkou: v neustálé paranoii. Jako moderátor nesmíte být návodný ani cokoli zdůraznit, říct cokoli, čím byste hráče odklonili od konkrétního sdělení, které jim zrovna přinášíte. Když uděláte cokoli, co může být zavádějící, chytnou se toho: „A proč udělal tohle? To stoprocentně bude něco znamenat.“
S takovou paranoií pak pokračujeme dál i v podcastu, kdy divákům nechceme zkazit moment překvapení. Ani své ženě, která se mě pak pořád ptá „A co bude dál? Řekni mi to!“ jsem nikdy nic neprozradil. Takže všemu musíme dát stejnou váhu, abychom nevypíchli jen to, co se až později ukáže jako podstatný detail.
Co se ale týká mojí úlohy ve Zrádcích, těžko říct, jestli je to ještě moderace. Když něco moderujete, jste tam sám za sebe. Tady jsem hradní pán, postava, kterou hraju – dílem jsem ji stvořil sám, dílem vznikla na základě předobrazů jiných moderátorů. Je to víc role, divadelní výstup než moderování. Nic se nedá vrátit, pořád se na mě upírají oči všech hráčů sledující každou moji reakci.
Z podcastů jsem měla pocit, že vaše postava i nejrůznější situace vznikají v nepřetržitém režijním dialogu vás a Markuse Kruga. Je to tak?
Rozhodně si nechci přisvojovat žádné zásluhy na režii. Režijní práce na Zrádcích probíhá z velké části dřív, než se začne točit. Je to o přípravách, o tom, jak na sebe budou jednotlivé díly navazovat, co si režisér vydupe u producenta, který má samozřejmě omezený budget.
Abych ale odpověděl na otázku: máme k sobě vzájemnou důvěru. Vím, že Markusovi můžu říct, že vymyslel něco úplně debilního, a že ho to neurazí. To je vzácné. Málokterý režisér snese, když mu někdo rozkope hračky. Markus ale chce, aby to byla nejlepší možná hra. Díky tomu si mu troufnu oponovat a společně se scenáristou a dramaturgyní mu pomáhám dotahovat nápady do konce.
Našli jste se s Krugem jako tvůrci v kreativitě, nápadech, myšlenkách?
Věřím, že ano. A je to výjimečné. Osobně bych byl rád, kdyby ono „pochopení se“ bylo mnohem častější.
Mezi hráči druhé řady vystupují známé osobnosti, například moderátoři Čestmír Strakatý a Daniela Brzobohatá (Písařovicová) nebo MMA zápasník Patrik Kincl. Jak zásadní roli hraje obsazování celebrit?
Z velké části je to tlak televize, aby na obrazovce byly známé osobnosti, influenceři. U první řady se to ale řešilo ještě víc. Třeba Čestmír Strakatý byl oslovený už do první série, měl malé dítě, tak to klaplo až teď.
S druhou řadou už značka Zrádců funguje víc sama o sobě. A tuším, že kdyby to bylo na Markusovi, obešel by se cast bez celebrit úplně. To, jak ho zavnímají hráči, je čistě na konkrétním člověku. Ve výsledku totiž stejně rozhoduje síla osobnosti jako takové. A už je celkem jedno, s čím přichází, důležité je, jak to dokáže hrát.
Co vás na Zrádcích nejvíce překvapilo? Jak byste porovnal první a druhou řadu?
Poprvé – a tak je to samozřejmě vždycky se vším – to bylo mnohem víc průkopnické. Měli jsme pocit, že něco vydupáváme ze země. Nikdo v tu chvíli nevěděl, jak na to. Věřili jsme, že vyrábíme skvělou věc. Tuhle message bylo potřeba doručit také divákům. Říkal jsem si: „Přece nejsem blázen. I ostatní musejí uznat, že to je super.“
A napodruhé?
S druhou sérií už najednou všichni vědí, že to je skvělé. Každý je chytrý, ví, jak to chodí, jak to má být, jak se to má dělat. A vy se jenom pořád snažíte obhájit samotnou hru, uhájit její tajemství. To na nás tvůrcích v tu chvíli leží břímě udržet nastolenou laťku. A ideálně ji ještě zvednout.
Jak už bylo naznačeno – věnujete se v současné době též projektu Farma, rovněž pro Primu. Jde o vaši dokureality, v níž zachycujete vlastní cestu k biofarmě, kterou jste založil na Orlíku. Jak jste se k farmaření dostal?
Je to pět let, co jsme se ženou koupili velký pozemek. K farmaření mě dovedla životní cesta. Začala smrtí mého táty, pokračovala bouračkou a dalšími těžkými zkouškami. Některé věci jsem v životě přehodnotil. V tomto období jsem potkal i svou ženu. Pozemek na Orlíku jsem našel vlastně omylem, měli jsme tu první rande, pak se tu i vzali.
A posléze se dali na farmaření?
No, rozhodli jsme se, že tam chceme žít. Jenže je to tak velký pozemek, že by se tam vešlo i nějaké hospodářství… Jsem sice pražské dítě, ale celé léto jsem vždycky trávil na statku u koní. K tomu stylu života jsem se chtěl vrátit. Moje žena je ze Šumavy, její táta je myslivec – i já už mám díky natáčení Farmy myslivecké zkoušky – a její máma zootechnička.
Rozhodli jsme se, že to zkusíme. Chtěli jsme, aby náš syn vyrůstal v prostředí, kde pochopí, že jídlo neroste v supermarketu, že jeho zpracování předchází dlouhá cesta pěstování a chovu. Takhle ostatně zní i moje zpověď divákům v prvním díle oné dokureality.
Jak vznikl nápad, že své farmaření budete i natáčet?
Napadlo to moji ženu. Řekla mi: „Dobře, založíme farmu. Vybudujeme ji od nuly. To bude šílenství. Vím, že na to asi vyděláš, že to nějak utáhneme. Jenomže to znamená, že budeš pořád jezdit po natáčeních, abys to nějak pokryl. Vůbec tu nebudeš. A pak nemá smysl to dělat. Pojďme natočit něco jako Clarksonovu farmu (obdobná dokureality britského moderátora a farmáře Jeremyho Clarksona, pozn. red.). Budeš mít práci přímo tady, budeš točit pro sebe, budeme spolu s malým a nebudeš muset nikam jezdit.“
A co vy na to? Dlouhodobě si své soukromí spíše střežíte.
Vzít si štáb domů? To je šílený nápad, řekl jsem jí. Ale pak jsem nad tím začal přemýšlet. Pokud si to budu sám produkovat a režírovat, budu nad tím mít kontrolu, že tam nebude nic, co nebudu chtít. A nebudu mít ten pocit, že mě někdo sleduje…
A tak jsem začal psát, sem tam o nápadu mluvil s producenty. Trvalo čtyři roky, než jsme to dali dohromady a sehnali peníze. No, teď jsme dotočili sedmý díl. Byl to 96. natáčecí den. A v říjnu to jde ven.
Jak teď vypadá váš běžný den? Když ráno vstanete, jdete se postarat o zvířata?
Přesně tak. Když jsme na farmě, spíme v maringotce. Ráno je potřeba zaopatřit zvířata, slepice, ovce, koně, pak pořešit akutní problémy. A vedle toho to stavět, budovat. Nejsme tam ale pořád. Už se to rozrostlo natolik, že to nelze zvládat jen vlastními silami.
Sám v sobě se zabývám otázkou, jestli je vůbec možné vrátit se z dnešního extrémně konzumního způsobu života ke kořenům. Jestli bych dokázal žít bez toho všeho, co dělám, a uživit se jinak.
A chtěl byste to?
Zatím ne. Jsem za svoji práci rád. Alespoň nějaká část toho, co dělám, nejsou úplné nesmysly. Ale na farmě, kde se soustředím na to, co je podstatné – jestli stromy vyrostou, ovce přežijí, slepice snesou, kdy půjdu lovit do lesa –, se mi mění náhled na život. Farmaření je prostě takové čisté.
Není to jednoduché, rozhodně ne. Je v tom i strašně moc nespravedlnosti. Ne vždycky všechno vyjde. Jeden rok je moc sucho, jindy mokro. Pořád toho strašně moc nevím. Ale tak to má asi většina z nás. Celý život jíme zeleninu, ovoce a maso a vůbec nevíme, co všechno to obnáší.
Co se týká vašich budoucích projektů, zdá se, že Karel Janák chystá jakési „pokračování“ Snowboarďáků s vámi a Jiřím Mádlem. Je to pravda?
Něco mi psal, ještě jsem se na to nestačil podívat. PR je asi rychlejší než film. Tomu projektu jsem vděčný za hodně. A chovám k němu určitou nostalgii. Tolik mých kolegů by za takovou příležitost bylo vděčných. To je přece důvod, proč se živíte herectvím, doufáte, že prorazíte. Pokračování se vůbec nebráním, naopak. Ale nejdříve si to musím přečíst. Problém je spíš s časem, toho teď moc nemám.
Bylo vám šestnáct, když vás Snowboarďáci proslavili. Jak jste se v životě vyrovnával s ranou slávou? A jak to vnímáte dnes?
Na začátku jsem si to vůbec nechtěl připustit. Rodiče i režiséři, se kterými jsem točil první věci, mi neustále opakovali: „Až budeš slavný, nesmíš se z toho zbláznit, podlehnout tomu. Nesmí se z tebe stát debil.“
Měl jsem to v sobě tak zarytý, ze jsem udělal všechno pro to, abych si nepřiznal, že se to už stalo, že jsem známá osobnost. Svět kolem mě se změnil, lidé se ke mně začali chovat jinak, ale já si to za žádnou cenu nechtěl připustit.
Nechtěl?
Nechtěl jsem si to užít, ujet si na tom. A tak jsem to začal trochu nesnášet. Trvalo mi dlouho, než jsem slávu přijal. Blízcí mi říkali, že jsem zůstal nohama na zemi. Ale možná to bylo zbytečně urputný. Zatížil jsem se nějakým závažím, abych na té zemi zůstal. A možná, kdybych to tak neprožíval, tak to dám taky. Nevím.
A jak to vnímáte dnes?
Dnes už mi to nevadí, přijal jsem, že to tak je, že se za to nesmím bičovat. Dřív mi vadilo, jak to ovlivňuje moje okolí. Dnes už jsou na to nejbližší kamarádi, převážně kluci ze základní školy, dávno zvyklí. Jsme dospělejší, víme, že to není tak podstatné. Ale možná, že jim to ani tehdy nevadilo až tak, jak jsem si myslel, že jim to vadí. To nevím.
Jakýmsi vyvrcholením onoho poznání pro mě byla právě Farma. Pustit si lidi blíž do života. Naplno jsem pochopil, že pokud v tomhle oboru chci být úspěšný, musí mě diváci mít rádi. Základní předpoklad je pak jakýsi werichovský poznatek, že já musím mít rád je. Hrát pro ně, musí mě těšit to, že z toho mají radost.
Je vaše sláva důvodem, proč jste váhal, jestli vzít roli Karla Gotta ve slovenském hudebním filmu Duchoň?
Asi taky ano, ale spíš jsem se bál, aby to diváci vzali. Proč zrovna Kotek hraje Karla Gotta? Je to vedlejší role a je tam strašně málo prostoru na to se nějak zorientovat. Nechtěl jsem z něj udělat karikaturu, což je v jeho případě těžké. Vybudoval si obraz sebe sama, až se sám – a to vůbec nemyslím zle – stal trochu svojí vlastní karikaturou. Nakonec jsem tu roli vzal hlavně proto, že mám rád režiséra Petra Bebjaka. Věřím, že to má dobře vymyšlené. Výsledek už ale musejí posoudit diváci sami.
The post Když ráno vstanu, jdu obstarat slepice. Vojtěch Kotek o farmaření, Zrádcích i slávě appeared first on Forbes.
