Švédsko patřilo k průkopníkům rozvoje jaderné energetiky ve světě, brzy ji ale chtělo opustit. V zemi v posledních 40 letech nevyrostl žádný jaderný reaktor, teď ji naopak čeká jaderná renesance.
Energetika Švédska patří k nejzelenějším na světě v tom smyslu, že její výrobní zdroje elektřiny a tepla jsou dnes v podstatě bezemisní.
Mezi hlavní motory výroby elektřiny v království se žlutým křížem na modré vlajce patří vodní energetika, která tvoří až polovinu výroby elektřiny v zemi, pak ji následuje výroba jaderných elektráren, dále větrných a na samém konci jsou solární elektrárny s odstupujícími „uhelkami“.
Švédsko ve své energetice v posledních 70 letech udělalo mnoho výrazných otoček. A ta poslední probíhá právě teď. Země se po čtyřech dekádách jaderného spánku opět vrací k jaderným reaktorům.
Švédsko plánuje pod hlavičkou státní energetické skupiny Vattenfall v příštím desetiletí postavit 2,5 gigawattu nových jaderných elektráren a do roku 2045 k nim chce přidat zhruba dva gigawatty výkonu.
Dohromady by mohlo být postaveno až deset nových reaktorů, nejen těch velkých, ale i malých modulárních (SMR).
„Očekává se, že rozšíření jaderné energie povede k větší cenové stabilitě a nižším systémovým nákladům, což pomůže domácnostem i firmám,“ uvedl v minulém týdnu pro média švédský ministr pro finanční trhy Niklas Wykman.
V posledních 40 letech přitom v zemi nevznikl žádný nový jaderný reaktor, naopak polovina z nich byla hlavně z ekonomických důvodů zcela uzavřena.
Politici však házeli jaderné energetice ve Švédsku klacky pod nohy a měli v plánu ji do roku 2010 zcela opustit. Jak dnes už patnáct let víme, takto načrtnutý politický rámec se ale nakonec s realitou nesetkal.
Švédsko patřilo k průkopníkům jaderné energie ve světě. Vzhledem k jeho snahám v 50. letech minulého století zařadit se mezi země disponující jadernými zbraněmi začalo být silné v jaderném výzkumu.
Z významných švédských jaderných vědců té doby můžeme zmínit například Lise Meitner nebo Hannese Alfvéna.
Vojenský výzkum jádra ovšem země časem vzdala a své know-how začala soustředit do rozvoje jaderné energetiky. Potenciál vodních elektráren byl totiž už tehdy naplněn.
Vše vyústilo v to, že v letech 1972 až 1985 bylo v zemi v rychlém sledu postaveno dvanáct jaderných reaktorů v celkem pěti lokalitách – na zelené louce vznikly jaderné elektrárny Ågesta, Barsebäck, Forsmark, Oskarshamn a Ringhals, z nichž už dnes jsou v provozu pouze tři.
Švédsko totiž vlivem kombinací více faktorů po referendu v roce 1980 od dalšího rozvoje jádra upustilo.
Svůj dopad na veřejnost měla první medializovaná havárie jaderné elektrárny na Západě, konkrétně v americké elektrárně Three Mile Island, navíc v té době měla v zemi silný vliv pacifistická hnutí odmítající jakoukoli militarizaci a v jádru ji vzhledem k předchozímu vojenskému výzkumu v zemi aktivisté viděli.
Skupina Vattenfall však byla od svého samého vzniku státní a už předtím měla spory se svým vlastníkem, tedy vládou.
„Změna vlády v roce 1976 vedla k mučivému období pro jaderný průmysl a zejména pro společnost Vattenfall, jež byla ve zvláštním vztahu poslušnosti vůči vládě,“ uvedl tehdejší šéf Vattenfall Jonas Norrby v rozhovoru v souvislosti se svou rezignací v roce 1985.
„Bylo nemožné získat informace, které by nám umožnily plánovat byť jen na jeden rok,“ dodal. Lid a následně i politici tehdy zakázali novou výstavbu jaderných reaktorů ve Švédsku, a naopak vytyčili cíl jaderné energie se do roku 2010 zcela zbavit.
Přesto se po referendu podařilo dokončit rozestavěné dva bloky jaderné elektrárny Forsmark a postavit k tomu ještě jeden zcela nový.
Mimochodem, přístroje této elektrárny v roce 1986 jako první na světě zaznamenaly zvýšenou radioaktivitu z tisíc kilometrů vzdáleného Černobylu a Sověti byli po tomto zjištění donuceni přiznat celému světu jadernou havárii.
Myšlenky na jakékoli využití jaderné energie ve Švédsku ale byly od 80. let na politické úrovni tabuizovány, paradoxně v té době potichu docházelo k modernizacím stávajících reaktorů, když už nemohly být postaveny nové.
Foto se souhlasem Skupiny Wattenfall
Do roku 2010 tak byly uzavřeny jen dva reaktory v elektrárně Barsebäck (v roce 1999 a 2005), další čtyři reaktory ukončily provoz v letech 2015 až 2017 v lokalitách Oskarshamn a Ringhals.
Ovšem zde to nebylo z politického rozhodnutí, ale z čistě ekonomického. Minulá dekáda totiž byla v Evropě, a Švédsko nevyjímaje, charakteristická nízkými cenami elektřiny, ve Švédsku k tomu měli na jaderné výrobce uvalenou speciální daň. To dělalo provoz „jaderek“ nerentabilní, a tak došlo k zastavení některých reaktorů.
V zemi dnes zbylo dohromady šest aktivních bloků ve třech elektrárnách: Forsmark, Ringhals a Oskarshamn. Zbylé lokality tiše čekají na svou novou příležitost, kterou již zřejmě brzy dostanou.
Švédsko už totiž v roce 2010, kdy mělo podle původních představ slavit vypnutí posledního reaktoru v zemi, vědělo, že bez jádra se do budoucna neobejde.
Namísto toho tentýž rok politici zrušili zákaz výstavby nových reaktorů, i když povolili výstavbu pouze těch, které mají nahradit dosluhující jaderné bloky.
Bude jich však víc než šest, jelikož se má současná spotřeba elektřiny v této skandinávské zemi podobně jako v celé Evropě zdvojnásobit, a to hlavně kvůli elektrifikaci dopravy, průmyslu i například rozvoji datových center.
Švédsko totiž postupně zjistilo, že ani teď, po dekádách technologického pokroku, není schopné svou spotřebu a k tomu ještě exporty elektřiny do okolních zemí uživit jen obnovitelnými zdroji.
Hydroenergetika je tam už velmi rozvinutá a nemá moc kam růst, solární elektrárny tvoří jen dvě procenta v energetickém mixu. To je nižší číslo než v Česku, jež patří v evropském porovnání využívání OZE spíše na chvost než mezi premianty.
Potenciál vidí Švédsko jedině v rozvoji větrné energie na moři i na pevnině, jež mu dává smysl a která už dnes tvoří téměř čtvrtinu výroby. Ta ovšem nepatří ke stabilním zdrojům. Co když přestane na pár dnů foukat vítr?
Švédsko si tak potřebuje do budoucna zajistit stabilní base load, jímž budou jaderné elektrárny, které by v době špiček ve spotřebě doplňovaly jiné zdroje – právě ty obnovitelné, protože uhlí i plyn jsou ve Švédsku politicky nepřípustné.
Také proto švédští představitelé v posledních letech v otázce jádra zcela otočili a před třemi roky jaderné energii opět uvolnili stavidla.
Povolili výstavbu nových bloků, které už nemusejí pouze nahrazovat ty staré, vytyčili nové jaderné lokality a načrtli rámec financování rozvoje jaderných elektráren včetně státní podpory, o niž už na konci roku zažádal první uchazeč, firma Videberg Kraft spadající do skupiny Vattenfall.
Žádost směřuje k výstavbě buď pěti reaktorů BWRX-300 od společnosti GE Vernova Hitachi, nebo tří reaktorů od společnosti Rolls-Royce SMR, které poskytnou celkový výkon přibližně 1,5 gigawattu.
„Jsme potěšeni, že společnost Videberg Kraft teď činí významný krok k umožnění investic do nové jaderné energie tím, že podala žádost o státní podporu. Sdílení rizik s vládou bude pro tento projekt klíčové,“ uvedla den před Vánoci v tiskovém prohlášení viceprezidentka pro nukleární divizi skupiny Vattenfall a zároveň šéfka Videberg Kraft Desirée Comstedt.
Švédi zároveň hledají podobně jako Češi pochopení u Evropské komise, když ji žádají o takzvanou notifikaci, tedy svolení, aby výstavbu nových bloků mohli spolufinancovat z veřejných zdrojů.
Švédsko tak chce po letech váhání svůj budoucí energetický mix stavět opět hlavně na jádru, a už ne na uhlí a plynu, ale OZE.
Stejně jako to má v plánu rovněž Česká republika, až zde dohasnou poslední kotle uhelných elektráren, které stále tvoří přes třetinu výroby elektřiny i tepla v zemi.
The post Když se politika nesetká s realitou. Švédsko se probouzí z jaderného spánku appeared first on Forbes.
